Skip to content

Stručný životopis

13. září 2014 tomu bylo přesně sto let, co na haličské frontě za neznámých okolností zmizel František Gellner. Anarchistický básník, buřič, bohém, ale také opomíjený prozaik, novinář a zakladatel české moderní karikatury, který se svým neotřelým stylem zapsal nesmazatelně do historie české literatury. Mladoboleslavský rodák, na kterého se v jeho rodném městě tak trochu zapomnělo.

gellner barevne
František Gellner

František Gellner se narodil 19. června 1881 v Mladé Boleslavi do rodiny židovského obchodníka jako šestý ze sedmi dětí.  Absolvoval tamní gymnázium, kde započal svou literární tvorbu. Některé básně z první básnické sbírky Radosti života publikoval Gellner už právě v rámci studentských časopisů na mladoboleslavském gymnáziu.

Po maturitě Gellner odchází studovat do Vídně techniku, ale studiu se věnuje jen minimálně. Po dvouletém pobytu z města na Dunaji odchází s bilancí jediné složené zkoušky, a to z kreslení. V té době přichází do kontaktu s časopisem Nový kult a Stanislavem Kostkou Neumannem. V knihovně Nového kultu pak vychází roku 1901 autorova prvotina Po nás ať přijde potopa. Ta vyvolala celou řadu rozporuplných reakcí, kdy byla sbírka dokonce nařčena z „vnášení kalu ze zablácené ulice do české literatury.“ Ve Vídní se František Gellner potkává s již známým a jím obdivovaným básníkem J. S. Macharem, který tou dobou pracuje v jedné z vídeňských bank. S ním pak udržuje korespondenční kontakt.

Po neúspěšných studiích v Rakousku se přesunul zpět do Čech. Byl zapsán v hornickém oboru na Báňské akademii v Příbrami. Jenže ani tady nenašel dostatek motivace ke studiu, přednášky navštěvoval pouze v chladných zimních měsících a místo poznámek kreslil karikatury profesorů. I z Příbrami odchází s bilancí jediné úspěšné zkoušky. V Příbrami je dnes pamětní deska připomínající básníkův pobyt v tomto městě.

Z Příbrami se Gellner přesouvá do Prahy, kde se střetává s autory kolem Nového kultu. Roku 1903 vychází druhá sbírka Radosti života. František Gellner se také ukazuje jako schopný malíř a výtvarník, když ilustruje Křest svatého Vladimíra od K. H. Borovského.

Na podzim roku 1904 nastoupil na povinnou vojenskou službu, která ovlivnila do značné míry především jeho prozaickou tvorbu. Svůj negativní postoj vůči armádě sdílí například s F. Šrámkem, rodákem ze stejného kraje. Jak sám později ukazuje ve svých fejetonech, snažil se svou předstíranou nešikovností rozzuřit důstojníky, kteří se následně sami zesměšňovali před svými nadřízenými. Po roční službě u armády Gellner opouští svou vlast a po letech touhy konečně začíná cestovat.

Postupně žil v Mnichově, kde se snažil studovat malířství, opakovaně v Paříži, která je v jeho vzpomínkách spojena s finanční nouzí, ale stala se velkou inspirací pro jeho literární tvorbu, nebo plánoval cestu do zámoří. Tu nakonec neuskutečnil i vzhledem k faktu, že neuměl anglicky. V Paříži nakonec strávil nejvíce času a jeho tamní pobyt se stal základem pro román Potulný národ.

básník gellner
František Gellner

Ze svých cest se definitivně vrací domů až na začátku druhé dekády dvacátého století. Už jako uklidněný a vyzrálý autor získává místo v brněnské redakci Lidových novin. Čerstvý třicátník nejprve pracuje v novinách externě jako karikaturista a roku 1912 jako stálý člen redakce spoluvytváří nedělní přílohu Večery, kam přispívá svými fejetony a povídkami. Odtud také pochází většina Gellnerovy prozaické tvorby.

Poezii už se věnuje mnohem méně. Třetí sbírka má vyjít po více jak deseti letech po Radostech života. Její titul Nové verše však světlo světa spatří až o pět let později, už posmrtně. V srpnu 1914 totiž František Gellner při mobilizaci v rámci první světové války narukuje do armády a je odveden na haličskou frontu, kde je 13. září téhož roku prohlášen za nezvěstného. Podle některých zdrojů si při ústupu lehl do příkopu, přikryl se kabátem a odmítl pokračovat dál. Od té doby jej nikdo neviděl.

 

„Básník oslovující stále nové generace padl v Haliči roku 1914 ve válce, kterou tak smrti nenáviděl“, stojí na pamětní desce Gellnerova rodného domu.