Skip to content

Citové vzplanutí dona Juana

Neshoduju-li se v té věci s vámi,
tedy se o to příti nebudem.
Tvrdím však, ctění pánové a dámy,
že jméno člověka je osudem.
Don Juanova bludná cesta žitím
je vyznačena utrhaným kvítím
zničených dívčích srdcí nevinných,
jak řečeno již bylo od jiných.

Příběh, jak vám ho tu dnes vyprávím,
je prostý jen, ba všední, každodenní,
na celé věci vlastně pra nic není
zvláštního, řek´ bych. A přec jen, já vím,
důvěru lidí děj ten nevzbuzuje,
poněvadž s jménem reka v rozporu je.
Než stává se již, když se člověk žene
za cílem svým kams‘ v touze ukvapené,
že zapomíná na své poslání
a na vše, k čemu měl kdy nadání.

Nezbytně nutnými jen odít slovy
zde popis cesty chci Juanovy,
na jejímž dopřáno mu bylo sklonu
spatřiti katalánskou Barcelonu.

Jak víte, již, měl rek můj mladičký
nedorozumění u své tetičky,
kterým se nezavděčil svému strýci,
a octl se tak náhle na ulici.

Stál opuštěn a bezradný a chudý
don Juan na rozhraní rodné půdy.
Vzal s sebou k štěstí prsten, ryzí zlato
s krásnými brilianty, na matku
zemřelou drahocennou památku.
Zlou nutností i to mu bylo vzato.
S prstu jej s pocitem svlék‘ zloděje
a s výnosem pak z jeho prodeje
dal na pochod se bez vědomí cíle.
Za žáru slunce, v svitu luny bílé
šel nazdařbůh, kam zachtělo se noze,
nedbaje doby, počtu kilometrů,
jak suchý list, jenž stal se hříčkou větrů.

Tak jako mladý dravec ochočený,
jenž ponořil svou tlamu po prvé
rudé a kouřící se do krve,
výpary jejími pak opojený
sám sebe pozná v divoké krutosti,
jež dosud spala na dně bytosti,
tak po bílém don Juan těle ženy
vzpomínky krásou volal roztoužený,
a k obejmutím divým ramena
mu rozvírala vášeň plamenná.
Od retů k retům potácel se v spěchu,
by pocítil zas nové projevy
radosti, nové žalování vzdechů,
vzrušených duší nové záchvěvy.

Nebyly ovšem výkvěty to lidstva,
jež poznal. Znáte ona stvoření.
Jedna je míň tvá, druhá trochu víc tvá,
a zlé je v světě jejich určení,
zlý s nimi styk, jenž podkopává vroucnost
a špatnou přípravou je pro budoucnost.

S prstenu cenou při životě vyšel
svém do Juan dost dlouho. Ale když
do Barcelony na své pouti přišel,
byl věru chudý kostelní jak myš.
Toulal se smutně, věsil mladou hlavu
a uvykal si na hubenou stravu,
a přišly doby posléz‘, kdy byl rád,
když okoralým chlebem ztišil hlad.

Když byla míra bídy vrchovatá,
tu náhodou se setkal s člověkem,
jehožto pomoc přijal s povděkem.
Byl typ to pokutního advokáta,
jenž právní porady při pálence
udílel v krčmě. Svými žaly
nesčetné zbědované existence
v důvěře slepé k němu utíkaly,
ať člověk tísnil je či slavný úřad,
jak pod peruti kvočny hejna kuřat.

Vyslechnuv jinochovy těžkosti
výtečný muž ten pravil: >>S radostí
vám pomoc´ chci. Dnes ještě žalobu
podáme na strýcovu osobu.
A vyhrajeme. Nesprávně se choval,
co právem vaše je, vám zadržoval.<<

Jurista tento starý bez diplomu
skutečně hoden byl vší důvěry,
a don Juan, jak bylo slíbeno mu,
v čas pomoci se dočkal od zákonů.

Než když své uspořádal poměry,
proč ihned neopustil Barcelonu,
kde pro vzpomínky na minulou bídu
plného nikdy nemoh‘ dojít klidu?
Co zkřížilo zas jeho záměry?
>>Hledejte ženu<< francouzského lidu
zkušené praví moudrost všestranná,
moudrost snad vysmívaná mnou a tebou,
než která rozumí se sama sebou,
když se věc týká dona Juana.

V Barceloně, tam sídlí Kataláni,
pyrenejské to půdy seveřani.
Jsou zdatní v každém práce oboru
i ve vědění, a to v rozporu
je s kultem lenosti, hry, hudby, tance,
jež známkou kastilské jsou ignorance.

Kraj katalánských charakterisují
poměrně četné také blondýnky,
jež jinde na jihu se nevyskytují
jen ojediněle jak výjimky.
Ráz jejich v tomto světa okrsku
jen ten: Pleť bílou mají, dlouhé řasy,
obličej aristokratické krásy,
a kol něhož sytě zlaté žhnou jim vlasy
jižního slunce ohněm paprsků.

Docela z onoho žen plavých druhů,
jenž ozdobou je katalánských luhů,
z těch jak by malovaných obrázků,
stvořený pro podiv a pro lásku,
nebyla ona vyvolená panna,
jež uchvátila srdce do Juana.

Trinidad jménem byla nazývána.
Pleť měla jemnou, ale spíše snědou,
záplavu hustých vlasů světlehnědou,
dvojici moudrých zraků modrošedou,
uprostřed rozumné a přísné hlavy.
Zjev plný mládí, souzvuku a zdraví.
Hlas měla jasný stříbrné jak zvonky
a pružné tělo mladé Amazonky.

Též předností té bylo dívčiny,
že byla z patricijské rodiny.
Šel Trinidadin otec ve šlépějích
svých předků. Množil moc a jmění jejich.
Byl loďařem a ve svém podniku
tisíce zaměstnával dělníků.

Don Juan přišel k této známosti
náhodou na národní slavnosti
ve prospěch pozůstalých po vojínech,
kteří pro vlast svou při rekovných činech
hrdinsky padli v obět záhubě
za nešťastné té války na Kubě.
V proudění lidstva krasavici svoji
postřehl náhle. V národním zde kroji
s úsměvem roztomilým na retu
likéry prodávala v bufetu.

Don Juan rázem vypil číši ke dnu
a dal si ihned nalít ještě jednu,
neb bílá ručka obsah poháru
měnila dotykem v zdroj nektaru.

Z těch nebyl rek náš, které v meze mírné
uvádí rozum nebo prostředky,
šťastnou však náhodou přec nedozírné
neměla věc ta pro něj následky.

Don Juan hloučkem přátel kolemjdoucích
byl mocí odvlečen dřív než měl dost,
a nežli z příčin nasnadě tu jsoucích
moh‘ vzbuditi své dámy nelibost.
Zástupy hlučné zavřely se za ním,
za jeho touhou, jeho milováním.
Ráno kdes ve vinárně nad pohárem
účtoval ještě s milostným svým žárem.

V dnech příštích don Juan svou krasavici
několikráte potkal na ulici,
však neosmělil se jí slovo říci.
Uctivě sňal jen černý klobouk s hlavy
a stál tu nesmělý a ostýchavý.
Díval se za ní dlouho. Z povzdálečí
krok za sebou pak slýchávala něčí,
krok dobře známý nešťastného chodce,
až zmizela mu v domě svého otce.

S životem reka našeho v té době
to vypadalo velmi uboze.
Nebylo lze říc‘ jeho o osobě,
zda nespal vůbec, či zda spal i chodě,
žil v chorobné jakés hypnose.
Toulal se ulicemi v nepohodě
jak opilý a pochůzkami v šeru
strážníků městských budil nedůvěru.

V té periodě milostného zmatku
byl citlivý, jak málokdy je Španěl.
Na dvorku skřípavý hlas kolovrátku
svou písní slzy do očí mu vháněl.
A jinoch hlavu chýlil unavenou
a v prsou cítil ránu rozjítřenou.

Posléz‘ don Juan řek‘ si: >>Takhle to dál
už věru nejde a jít nemůže.
Je nutno, abych odvahy si dodal;
můj stav je přímo hanbou pro muže.
Je nutno, abych podnik‘ nezbytné.
Hůř‘, nebude mi, když mě odmítne.
Možná, že mi to hlavu napraví,
a možná, že mě výsměch uzdraví.<<

Pera se chopil ještě toho dne,
pokud byl v náladě tak rozhodné,
a krví srdce svého na japanu
vyplnil jednu a pak druhou stranu,
zlatého vosku užil k pečetění;
pak šel a svěřil dopis k doručení
jekémus‘ hrbatému trpaslíku,
jenž u kláštera žebral na chodníku.

Trinidad byla ovšem ctnostná panna,
v zásadách přísných dobře vychována.
V té věci o sobě snad nevelká
tkví důležitost jen. Však Španělka
též byla – a to vznešeného stavu, –
hlídána moudře podle země mravů,
kde žena požívá míň‘ svobody
než mezi severními národy.
Než ani ve Španělsku ostražití
tak lidé nejsou, aby zameziti
milenců schůzky mohli. Obtížemi
vzrůstá též láska ve španělské zemi.

Byla to ona osudná vždy doba
jarního vzruchu pro milence oba,
bezděčným proudem slzí zvlažována,
kdy jako chycený pták ulekaná
se duše chvěje, srdce chvatně bije
tušením budoucí své tragedie.

Říc‘ nutno, Trinidad že nebyla
krásná a moudrá jen a rozmilá,
povaha byla také otevřená.
Zbožňovateli svému svěřila
se zanedlouho s tím, že zasnoubena
již od patnáctého je svého roku.
A pověděla o jeho mu soku,
že mladým námořním je důstojníkem,
jenž s lodí svou kdesi za rovníkem,
a že se za něj, až se z cesty vrátí
do vlasti zase, což se může státi
bohužel, v krátké době již, má vdáti.

Don Juan ptal se, zda ho milovala.
Trinidad děla: >>Snad. Což jsem vás znala?
Slušný to člověk, vzdělaný a jemný
a nikterak mi nebyl nepříjemný.<<

Řeč přicházela, jak to jinak není
již, na hrozící často odloučení,
jež dnes či zítra stát se mělo skutkem.
A srdce při tom svíralo se smutkem;
však duch, jenž odvykl si létat nízko
praktické nezaujal stanovisko.

Don Juan býval jinak ničema,
a proto záhodné je objasnění,
že nestalo se mezi oběma
milenci vážného nic, políbení
několik vyjímaje. V úvoze
v pokořující trochu poloze
don Juan také jednou nohy laní
objímal vroucně srdce svého paní.

Náš hidalgo byl nucen zapomnění
na skutečnost, jež při každém kroku
jej děsila, v svém nacházeti snění.
Trinidad viděl šťastnou po svém boku…
a v krbu velká dřeva praskající
šířila milé teplo po světnici…
Byly to ovšem pouhé nesmysly;
než vidno, že měl vážné úmysly.
Když pak se zdravý rozum zas mu vrátil,
poznával jasně, že vše předem ztratil.
Bědoval: >>Sám jsem, vyhnán z domova,
snad zítřek již mé štěstí pochová!
Co na tom záleží, co přijde potom…
Nejlépe ani nepřemýšlet o tom!<<

A nešťastná se přiblížila chvíle.
Trinidad chopila v své dlaně bílé
don Juanovy ruce. Krásnou hlavu
svou s bohatými vlasů pletenci
pozvedla smutně k svému milenci
a pravila: >>Dnes dostali jsme zprávu.
Přijede.<< A hlas v hrdle se jí zlomil.

Don Juan neštěstí si uvědomil
své celé. Pronést slovo dlouhou dobu
též nebyl schopen. Potom přerušil
ticho, by srdce nářek přehlušil.
A mluvil hlasem, dutým jako z hrobu,
s vynaložením vzácné moudrosti
veliké a i menší hlouposti:
>>Též budu šťasten, budete-li šťastni.<<
A nemluvil již o osobně vlastní.
A srdce plakalo a ústa lhala.
Trinidad na to neodpovídala.

Ani se neohlásiv kdysi zrána
snoubenec v dům vpad‘ budoucího tchána.
A zvečera don Juan v stromořadí
na lásku marně čekal svého mládí.

Nazítří, jak se slunce vynořilo
z vod, rek náš vypravil se za svou pannou
na známé místo opět na číhanou.
A také se mu šťastně podařilo
ji spatřit. Ale v trochu jiné formě
než přál si. Na mladém tu důstojníku,
podle ní v námořnické uniformě
kráčejícím, radosti v okamžiku
tom nenacházel. Došel šťastně domů.
Veselo taky zrovna nebylo mu.

Tak tato katalánská láska zvadla.
Don Juan téhož dne svá zavazadla
spořádal, koupil lístek do Paříže
a do vlaku se dostal bez obtíže.

Hluboce přesvědčen, že tím, že utek‘,
záslužný vykonal a dobrý skutek.
Chvílemi nechápal, co se s ním děje.
Zdálo se mu, že se mu někdo směje:
>>Done Juane, vzejde tvoje setba!<<
Hučení ve vlaku znělo jako kletba.