Skip to content

Další putování dona Juana

Don Juan člověk nebyl, který pudy
svými by se byl řídil ve všem všudy,
naopak, o všech věcech uvažovat
měl ve zvyku, a tak když odcestovat
se rozhodl, a právě do Bruselu,
nebylo to tak zcela bez účelu.

Měl totiž přítele tam ze studií,
či spíše z nočních toulek po Paříži,
jež často víc než vážná práce sblíží.
Úředník v ministerstvu kolonií
byl otec toho muže mladého.
Don Juan rozpomněl se na jeho
pozvání, věděl, vítaným že hostem
synovi bude i starému pánu,
o kterém doufal, že mu bude mostem
k uskutečnění životního plánu.

Však nám den každý věru dává lekce,
že nelze obejít se bez protekce.
Don Juan velmi moudře po stránce
té postaral se. Jeho ochránce
snadno svým vlivem a svou známostí ho
do kursu dostal koloniálního.

Studiu černošských tam dialektů
se rek náš oddal, probral nauku
o správném dobývání kaučuku
a vše, co bylo školním ve prospektu.
A po skončení přípravné té práce
by ihned přijat do administrace
Konga. I rozloučil se s mnoha díky
s hostitelem svým a jel do Afriky.

Velice mnoho rozmanitosti
nacházel v osadní své činnosti.
Rozsáhlý okres ovládal, jsa správce,
při pracích dozorcem byl, učitelem
i vojákem – a to byl duší tělem! –
V pustinách kočkovité honil dravce,
a spokojen byl. V duchu si vždy znovu
myšlenku opakoval Cesarovu:
>>Líp je zde černochům být prvním svatým,
než v Evropě kdes kdo ví kolikátým!<<

Zajímaly jej domorodé kmeny,
jak mužové jich, tak i jejich ženy,
jež v tichých nocech do bílého stanu
návštěvou přicházely k Evropanu.
Non disputandum est do gustibus!
Než don Juan spíš evropský měl vkus.

Uprostřed vegetace torpické
dvě leta na půdě žil africké.
Za ten čas zimnice též bahenní
zmírnila trochu jeho nadšení.
Pak na půl roku na zotavenou
jel do Evropy na dovolenou.

Zroseným zrakem plným zvláštní něhy
pohlížel s lodi na skalnaté břehy.
A duma: Vrátím se, či nevrátím?
Spíš ne! Než nerozhod‘ se prozatím.

Ve zvědavosti výbojného mužství,
jež v milostná ho hnala dobrodružství,
pro něž svůj osud větrům náhody
svěřoval, která vždycky kroky jeho
do kraje dálného a neznámého
a mezi cizí vedla národy,
v podstatě třeba hledat příčinu,
že rovnou rozejel se k Berlínu,
jak vstoupil na evropskou pevninu.
Nic na světě ho zvláště nepoutalo,
co poznal jednou, napříště se zdálo
mu věcí lhostejnou a bezcennou,
již odhodil, jak knihu přečtenou.

Se zájmem pochopitelným se taky
k národu upíraly jeho zraky,
jenž metodou svou žezla a krve
v Evropě na místo se povznes‘ prvé,
jemuž čin vzpourou je a hloubkou nudnost,
a láska ke svobodě duše zrůdnost,
který hrd na úspěchy vlastních zbraní,
zří na ostatní v pyšném pohrdání,
jenž říši založil, kde nad občany
věhlasně vládne strážník obávaný.

Don Juanovi mimo to též bylo
severní slunce změnou tepla milo.
Ulice čisté, rušné, řady domů
moderních, velkých, vše se líbilo mu,
i uniformy groteskního střihu
se značně zamlouvaly synu jihu.

Večer šel na koncert či divadlo
navštívil, jak mu zrovna napadlo,
znal brzy kavárny a restaurace
nejlepší – nebyla to malá práce! –
a v umění si žít jsa mistr pravý
chodíval také tam, kde lid se baví.

Z papíru květinami ozdobeny
dřevěná vykládání, bílé stěny
i sloupy v rozsáhlé jsou prostoře.
Plá elektrické světlo. Nahoře
na podiu, jež ověnčeno chvojí,
italská hudba ve strakatém kroji
vyvíjí zvuků chaotickou bouři.

V ovzduší špatném, v tabákovém kouři,
obecenstvo se při bavorském pivě
u dlouhých stolů mačká trpělivě
v svátečním počtu, hlava vedle hlavy,
a zastoupeny veškeré jsou stavy
pokud jde o muže, již se zde baví.
Co však se týče společnosti dámské,
většinou služky jsou tu, šičky, krámské.

V svrchníku ruce, klobouk do čela,
don Juan středem této společnosti
míchané, která kolem po místnosti
v náhodných seskupeních seděla,
pomalu prošel. Po přehlídce malé
nalezl místo v přeplněném sále.
U stolu bylo osob na dva tucty.
I zabručel cos na znamení úcty.

Don Juanův zrak v krátkých pohledech
se svezl rychle po všech sousedech:
Jeden z nich vroucně hleděl na milou,
podpíral druhý hlavu opilou,
jak komín dýmal dlouhý poddůstojník,
do stolce tloukl rozjařený zbojník,
několik dřepělo tu elegánů –
snad krejčí či snad jiných velkých pánů,
pak dívka se svou matkou nebo tetou,
jiná se zapálenou cigaretou,
a taky jedna holubička malá,
jenž don Juanovi se zamlouvala.
Úlisná gesta měla jako kočka,
střílela vpravo vlevo její očka,
a na rtech, znak to veselého ducha
či alkoholu, smích, jenž neutuchá.

Na don Juana časem pohlédla,
a hrdina náš trochu rozjařený
sklenici na počest zved‘ mladé ženy,
a také ona sklínku pozvedla,
a k družené rozmluvě se pospolu
sesedli zanedlouho u sotlu.

Když vyrazili po půlnoční době,
učinil hrdina náš pokus marný
ji přimět, by šla aspoň do kavárny.
Nechtěla nežli domů – ale k sobě.
Dala mu pouze dostaveníčko
na zítří, zdráhajíc se maličko.

Don Juan s ctností zápas neved‘ dlouhý
a zakrátko byl u cíle své touhy,
a nijak nezmenšilo jeho blaho,
když milá dívka přesvědčovala ho,
že oblažila nevinnosti rájem
jej prvého. Měl o to malý zájem,
ale ač víry tomu nepřikládal,
přec mlčel. Nač by se byl hádal?

Jak je to krásné, když se zešeří,
s milenou dívkou jíti k večeři!
Někdy pak, jakož velí doby mrav,
navštívit nutno kinematograf
anebo představení varietní
či v zahradě kdes koncert v době letní.
A za pohody krásné v neděli
milenci na venek si vyjeli.

Když dovolená již se chýlila
ke konci, tu se dívka rozmilá
don Juanovi často svěřovala
s tím totiž, že by se moc ráda vdala.
>>Hled<< pravila, >>snad nejsem vychována,
bych sedala celý den u piana,
klobouky dělám pro svou výživu,
což zasluhuje jistě podivu,
z rodiny měšťanské jsem, mám též věno,
jež rodiči mi bylo našetřeno,
i byla by to hanba nemalá,
kdybych snad starou pannou zůstala.<<

Ví dobře každý z nás, že jsou jen k zlosti
podobné nežádané důvěrnosti.
Ač Juanovi též se protivily,
přec pravil: >>Učiním, seč jsou mé síly.<<

V ulici, již si pro svůj pobyt zvolili
náš hrdina, byl holič v onom čase,
a ten měl ovšem pomocníka zase,
jenž ob den Juanovu bradu holil
i vrchu hlavy věnuje svou péči.
Mladý muž tento neúnavnou řečí
klienta svého bavil při své práci,
zasvěcuje jej takto do života
svého jak osudů, tak aspirací,
a do všeho, kde tlačila ho bota.

>>Můj milý pane,<< říkal, >>jsem už v letech,
kdy mládenecký stav je pouze k zlosti,
a člověk touží po samostatnosti,
po vlastním krbu, po ženě a dětech.

Je předsudek to velmi rozšířený,
že jsou to mezi námi pouze ženy,
kterým jen s obtíží se podaří
zavléci nápadníka k faráři.
Můj milý pane, je to strašný mýlka,
i nedivte se mému lamentu!
Na šestý rok již hlavy klientů –
a šest let, pane, to je pěkná chvilka! –
zušlechťuji jen v tomto závodu.
Šéf stár je, rád by se vzdal obchodu,
krám kdykoli chci, ihned odevzdá mi.
Nevěstu několika se stovkami
bych potřeboval. Byl bych samostatný,
a žena neměla by život špatný.

Díte: Jsou dívek plné ulice.
Ach, pane, mýlíte se velice!
Boháčů síla je zde v Berlíně,
ti mladé dívky po hostincích vlekou
a koupají je takřka ve víně,
střeva jim proplachují mlsů řekou…

Teprve když je holka bez vínku,
má ještě k tomu živou vzpomínku,
milostivě si na nás vzpomene,
z otců a matek chudých zrozené,
a při tom ještě, pane rozmilý,
nemá než na těle tu košili.<<

Don Juan lhostejně se k řečem
těm obyčejně choval. Ale nyní
po rozhovoru se svou přítelkyní,
děl: >>Poslyšte, to spolu spečem.
Tak abych vám to krátce řekl, tedy
k rodině známé časem na obědy
jsem zván, a tam jsem zaslech‘, při polívce
vypravovati o výtečné dívce,
která by rovněž ráda již se vdala.

Není prý velká, ani zase malá,
tak v pravých letech, pěkná, zachovalá,
z rodiny řádné, žádná poběhlice,
šetrná hospodyně – a co více,
peníze, rozumějte, také má!

Věřte, že hned jste na mysl mi přišel.
Jasno mi bylo, že vám oběma
teď štěstí kyne, jak jen jsem to slyšel.
Přísahat ovšem nelze na výsledek.
Za pokus to však stojí, bůh můj svědek!<<

Líčením tím byl holič zcela nadšen.
>>Ach, pane, kdyby byl tak déšť z těch mračen!
Přimluvte se jen trochu u té slečny,
a já vám budu celý život vděčný.<<

Když večer k němu přišla na návštěvu,
don Juan takto oslovil svou děvu:
>>Má nejmilejší, nemáš ani zdání,
jak spěchám splnit každé tvoje přání.
Jen vyslovilas, že to pospíchá
u tebe s vdavkami, hned ženicha
jsem vyhledal ti.<< Ve výkladu prostém
a přihlížejte ke všem okolnostem
podal ji zprávu o situaci
a o své akci zprostředkovací.

Nevěsta příliš nenadchla se právě,
a hlas její zněl spíše vyčítavě.
>>Podala bych snad milionáři
ruku, však s holičem jít k oltáři?

Jaké pak to štěstí?<< pravila.
A v oku se jí slza třpytila.

Don Juan pokrčil jen rameny.
Tak je to, staráš-li se o ženy!
Tu ona rozevřela náruč v touze:
>>Já, done Juane, chci tebe pouze!<<

V té chvíli mého reka obličej
vypadal hloupě mimo obyčej.
Potřásl hlavou: >> Jaká jsi to žena!
Víš přec, že končí teď má dovolená.
Na břehu mořském nedočkavě z trávy
divoši vystrkují černé hlavy.
Jednou si svoje zaměstnání zvoliv
zpět musím do Konga. Tam jakýkoliv
žen zakázán je dovoz. Úmysl
jsem dobrý měl. Co chceš, je nesmysl.<<

Ve mdlobách k zemi padla věrná milá.

V don Juanových slovech pravda byla
potud, že odjet chtěl. Však po Africe,
po útrapách všech v kraji exotickém,
netoužil nijak, nýbrž v Americe
chtěl štěstí zkusit v mraveništi lidském.

Odjel bez loučení zbytečného.
Z přístavu potom ještě hamburského
jí naposled psal. V dopise tom stálo:
>>Má drahá, smiř se se vším, co se stalo!
Nespatříš-li mě v životě již celém,
tak kořistí jsem stal se divých šelem.<<

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain