Skip to content

Don Juan v Paříži

Velice prospěšná je pro duši
raněnou vhodná změna ovzduší,
a >>sejde s očí, sejde s mysli<< praví
stručně a dobře lidu názor zdravý.

V Paříži o ženy, což, není nouze!
Na vzdálenou zde dívku myslit v touze
nemoudrým zdálo se don Juanovi:
Toť jako do Athén bys nosil sovy!

Měl jeho pobyt i svou vážnou stránku,
dal totiž zapsati se na Sorbonně.
Též o tělesnou svou se staral schránku.
Čas od času si vypůjčoval koně
k projížďkám do lesíka buloňského;
byl rovněž členem klubu šermířského,
veslařil celé léto na Marně.
Chodíval však i do kabaretu
a bavíval se v noční kavárně
při sklence naslouchaje kvartetu.
Celkem víc sedal v baru při pultě
než na filosofické fakultě.

Měl také svoji grizetu
francouzských studujících po zvyku.
Velice příjemná to dívka byla,
originelním způsobem se myla:
Smočila ve vodě cíp ručníku,
pak obličej si pudrem zaprášila.

Téměř půl roku nepřetržitě
v hotelu malém byl s ní na bytě
do Juan. Na konec ho milovala,
ba dokonce i žárlivou se stala,
a vývoj pokračoval v tomto směru,
až hrozila mu hlavní revolveru.

Tu opustil don Juan pro vždycky
milující a přítulnou tu bytost.
K splnění hrozby dal jí příležitost.
Než nestihl ho konec tragický.
Jedno, ať leká se či neleká,
svůj osud žít je úděl člověka.

Mládeneckému zvyk‘ si životu
náš rek a miloval svou samotu,
již možno občas přerušiti snadně.
Vesele, bezstarostně, nepořádně
na nepravosti putoval dál cestě
lehkovážného světa v hlavním městě.

V Paříži latinská čtvrť končina
je, studentů kde sídlí většina.
Je mezi nimi spousta cizinců,
Japonců, Britů, Latinců i Němců,
a také příslušníci ruského
národa jsou tu četní. Na tento
připadá dozajista procento
největší živlu cizineckého.

Studentky ruské zastoupení silné
tu mají, a je známo, jak jsou pilné.
Od Francouzek lze vždy je rozeznati
již pouze podle toho, jak se šatí.
Nedají mnoho na nádheru vnější.
Francouzska za to nejelegantnější
je representant svého pohlaví
a pleť má čistou dokonalé krásy.
Ruska zas ladnější je postavy,
mnohem míň krejčovské a více lidské
a z přimísení mongolské má rasy
cos‘ ve své tváři karakteristické.

Don Juan snažil se o úplnosti
svých obsáhlých a špatných zkušeností;
zanesl plamen svojí náklonnosti
v slovanské prostředí to exotické.
Horlivec vědy antropologické
byl, ale neobohatil svou dobu.
Své výzkumy vzal s sebou v temno hrobu.

Seznámil v Lucemburské zahradě
se při koncertě na promenádě
s dvacetiletou asi hezkou Ruskou.
Odpůldne celé hovořil k ní sladce,
jak mluví k duši temný pekel vládce,
by hříchu přived‘ na dráhu ji kluzkou.

Pak při rozchodu, když s ním loučila se,
ptal se jí, kdy by ji moh‘ spatřit zase.
Tu řekla: >>Je mi líto velice,
známostí nemiluji z ulice.
Do rukou špatných se tím často padne,
a nejsou z toho příjemnosti žádné.<<

Takové sladké jméno měla: Nina!
Vzdělaná jako málokterá jiná
byla a na Sorbonně studovala.
S pozoruhodnou pílí naslouchala
rozmanité ty kursy frančiny,
literaturu, jazyk, dějiny.

Don Juan toulával se bezúčelně
latinské čtvrti často v obvodu
a potkával zde Ninu pravidelně
a obyčejně v mužském průvodu.
Nejčastěj‘ býval jejím kvalírem
vytáhlý Němec v skřipci, s rusým knírem.
Don Juan díval se za nimi.
Než vídával ji také s jinými.

Někdy též, když s ní její nápadník
nebyl, a vůbec průvodčí jí scházel,
don Juan ji jak skromný náhradník
z galantnosti kus cesty doprovázel.

Šli po bulváře nahoru a dolů,
někdy i do kavárny zašli spolu
noční, kde hrála dámská kapela.
A tak se spřátelili docela,
a konečně pak napadlo též Ninu
pozvati don Juana na svačinu.

Tento jak vždycky korektně se choval,
hned staral se, jak by se revanšoval,
a mravy ruských kolegů svých znaje
sám pozval Ninu na číšku zas čaje.

Stoupaly z číší mírné obláčky,
pili a jedli sladké koláčky.
Don Juan mluvil souvisle a plynně,
zvyšuje hlas svůj na příhodných místech,
jí o francouzských racionalistech,
co zatím jeho bledá ruka Nině
reflexivními jaksi pohyby
rovnala na živůtku záhyby.

Kdo není příliš mlád a zkušeností
na pouti života se obohatil,
je nejnebezpečnější ženské ctnosti,
jež není vždy věž ze slonové kosti.
Běda však tomu, kdo své srdce ztratil!

Stalo se, stalo – žádná pomoc není…
Ušetříte mi další vysvětlení.
Ninočka v krásných chvílích vzrušení
v nemístné upadala řečnění.
Don Juan rušivým to nacházel,
k pořádku dennímu však přecházel
přes věc tu z vrozené již galantnosti,
nadbytek znaje ženské citlivosti.
Zlomeným tiše hovořila hlasem:
>>Já ubohá, ach, proto oddala jsem
se vědě, a to zvláště frančině,
však předtím latině i řečtině,
matematice jakož dějepisu,
abych se kratochvílí muže stala,
kterého před týdnem jsem sotva znala?<<

Don Juan v úmyslu již měl si dobrat
ji pro ty řeči. Neúprosným fatem
jiného cosi bylo předurčeno.
Ve věci nastal netušený obrat.
Nina jej překvapila ultimatem:
>>Zneuctil jste mne, dejte mi své jméno!<<

Don Juanovi jistě nebyl nový
podobný ženský postup myšlenkový.
Nezarazilo ho to velice,
a poněvadž si dobře převahou
byl svojí vědom v dialektice,
chtěl stručnou, logickou však úvahou
rozptýlit vzniklé nedorozumění.
Byla as následného znění:
>>Má drahá slečno, buďte přesvědčena,
že velmi trapná je mi tato scéna,
neb odporujeme těm neradi,
jež v lásce máme. Velkou má však vadu
váš názor, z nevhodných že předpokladů
důsledky špatné sobě vyvádí.

Moderní ženou emancipovanou
být není dozajista žádná špatnost,
ovšem že nemá pro ni totéž platnost,
co pro dívku jen k sňatku vychovanou.

Nemožno vybírat si z tradice
jen to, co se nám hodí nejvíce.
Jste vzdělaná a bez předsudků dáma,
v Paříži velké studujete sama,
dokonce v různých kavárnách jste známa,
kde odehrávají se výjevy
neslušné často. Mužů návštěvy
také jste přijímala ve svém bytě.
Já nevyčítám vám to, milé dítě…
Co je mi pokrytecké po svatosti?
Než nemiluji polovičatosti.

Panna, je ž vskutku se v svém srdci cítí,
k úloze povolána vznešené
chotí a matkou být a věrně bdíti
u posvátného krbu plamene,
nechť čeká trpělivě u rodičů
na toho, k jejímu jenž srdci klíčů
se zmocní v žití vážné hodině,
by jemu náležela jedině.
Dívka, jež podle starého je vzoru,
bdí nad sebou a má se na pozoru,
neb její čest ctí celého rodu.
Skutečný muž je citlivý v tom bodu.
Jinak je manželství jen hloupá fraška
a z muže svého uděláte šaška.<<

Z řeči, již vychrlilo srdce spráhlé,
kterou zde nucen jsem byl uvésti,
nešťastná dívka vycítila náhle
veškerý dosah svého neštěstí;
zničena byla, ruce lomila,
však pusté duše neobměkčila
proudy svých ženských slzí účinných,
naopak, v don Juanovi se budil
tím odpor k ní, jej pohled na ní znudil
a počal dívati se po jiných.

Tak zavinila muže krutá tvrdost,
že v Nině pojednou se zhroutila
bytosti samostatné hrdost
a sebevědomí, i cítila
se opět bezbrannou a slabou ženou,
zničenou, zavrženou, opuštěnou.

V svém zoufalství a ve své beznaději
do Ruska dopsala, kde otec její,
jenž plukovníkem byl ve službách cara,
na malém statečku svém položeném
v poltavské gubernii léta stará
na odpočinku trávil zaslouženém.

K poklesku svému přiznala se mu,
k bídě své duše, vůbec ke všemu,
a v pochopitelném svém rozčilení
o jeho prokletí i odpuštění
zároveň rozrušeně prosila;
a každou řádku slzou zrosila.

Představu lze si učiniti snadno,
jak zdrcujícím dojmem tato rána
postihla starce neočekávaná.
Zármutku pohár vyprázdnil až na dno,
když v hrůze spatřil, jak čest jeho jména,
kterou vždy v žití soukromém i v poli
udatně hájil proti komukoli,
beztrestně byla v bláto uvržena
daleké velkoměstské Sodomy
člověkem bez citu a svědomí.

Vesnici tichou s chatrnými domky,
svůj klidný kryt a ovocné své stromky,
své záhony a svoje květiny,
vyhlídku tklivou v širé roviny
opustil stařec. Po silnici bílé,
přes pole v trojspřeží jel mnohé míle
k stanici. Tam do vlaku pak sedl
a jel a jel a ani nepohlédl
jedenkrát z okna. Spěl vpřed bez ohledu
na únavu svou. V jednotvárném sledu
míjely dny a noci. Stařec zájmu
na ničem neměl. Lhostejný byl ráj mu
světa, řek vodopády, zasněžená
temna hor i města proslavená.
V myšlenkách trudných bílou hlavu chýle
v den dvacátý své cesty dojel cíle.

V Paříži na nádražní peron z vlaku
vystoupil posléz. První vteřiny
nerozeznával pro vláhu v svém zraku
určitě ani tváře dceřiny.
pak mlčky za ní vyšel zhroucen v sebe
nejistým krokem pod pařížské nebe.

V Ninině pokojíku teprve
v oči si pohleděli po prvé
a prudce za ruce se chopili,
a pojednou se ledy prolomily,
a stařec na svém srdci držel Ninu,
jež pláčem smývala svůj žal a vinu.

To nebylo již ono srdce hrdé,
bezohledné a svévolné a tvrdé
dcery, jež se mu dávno odcizila,
to zase jeho malá Nina byla,
Ninočka jeho, kterou za ruku
v otcovské pýše vodil na procházky,
kterou mu záviděli u pluku,
dívenka jeho se zlatými vlásky,
s pohledem tklivým, tváří rozpálenou,
jež houpávala se mu na kolenou.

Den po příjezdu časně za svítání
plukovník poslal Španělovi psaní:
>>To, co jste proved‘, věc je zcela pdlá.
Zda vaše blahorodí taky hodlá
svůj špatný skutek napraviti teď?
Do dvou dnů čekám vaši odpověď.<<

Plukovník čekal. Dvakrát zapadlo
slunce, aniž napadlo
don Juana podejmout námahy
se žádné. Byl rys to povahy
jeho, jímž získal četné nepřátele,
že na svých chybách trval zatvrzele.

Ubohý otec jiném o prostředku
nevěděl, nežli cti své pohanu
smýt krví. V ruské kolonii svědků
dvé sehnal, poslal je k don Juanu.
Sepsány byly, bez jakéhokoli
výsledku ovšem, dlouhé protokoly.
Španěl bít nechtěl se jak s rovným sobě
se starcem, jenž stál jednou nohou v hrobě.

Jak starý Priamus, král Trojanů,
k Achilovi šel noci do stanu
pokorně žádat jeho soucitu
mrtvolu syna zabitého v boji,
tak otec Ninin za šera práh bytu
překročil v posled svůdce dcery svojí.

>>Jsem starý!<< pravil. >>Zda má je to vina,
že dceru nešťastnou mám a ne syna,
jenž v tomto okamžiku odhodlaně
z mé ruky zemdlené by přejal zbraně.
Než věřte mi, že tolik jak vy zmohu
přes věk svůj. Pevně důvěřuji bohu.
Mám vousy bílé, šedé jsou mé skráně,
však dobré právo, to je na mé straně.<<

Velice trapným dojmem působilo
ušlechtilého muže viděti
poníženého z lásky k dítěti.
Don Juanovi bylo starce líto,
a proto dal si s přemýšlením práci,
jak ulehčit mu v jeho situaci.
Než jednal jak vždy neprozřetelně
a najevo dal příliš zřetelně
svou dobrou vůli k dobrému zas skutku
a také, co má při tom za pohnutku,
a tím se znepřátelil se svým hostem.
Než nechci předbíhati událostem.

>>Vážený pane!<< děl don Juan. >>V žití
bohužel, nelze pranic napraviti.
Nevěřím tolik jak vy v prozřetelnost
a ovšem ještě méně na účelnost
souboje tohoto. Než když se bíti
tak se mnou chcete, tož se rozhodneme
pro pistole, a na malý si výlet
do lesa zítra ráno zajedeme.
Oba dva jistě zdrávi vyvázneme.
Já totiž do vzduchu budu jen střílet.<<

Tu stařec prudce vzpřímil se, a hněv
do tváří přepadlých mu vehnal krev,
a křičel hlasem, z kterého šel strach:
>>Jsem obhájce své cti, však nejsem vrah!
Jak vidím, jiná pomoc tu již není,
než tak si dobýt zadostiučinění,<<
a se zdviženou pěstí k don Juanu
se vrhl. Ten však zachytil hned ránu
a nečekaje, až jej udeří
plukovník vskutku, užil síly svojí
a přemohl ho po nedlouhém boji
a vystrčil ho rázně ze dveří.

Stařec měl při sestupu nehodu
pak ještě, spadl totiž ze schodů,
a byl by mohl děkovati bohu,
že si tím pádem zlomil pouze nohu,
kdyby jen v trapné této prosici
též nebyl býval raněn mrtvicí,
s níž ukázal se všechen zápas marný.
Zemřel, než donesli ho do lékárny.

Zná špatně lidi srdce nelidská,
kdo sobě myslí, že smrt tragická
člověkem otřese a dohání
jej k chyby uznání a k pokání.

Našemu reku z této příhody
nehrozilo snad žádné nebezpečí,
co hrdla týká se či svobody,
než věc ta nadělala mnoho řečí.

Don Juan, který rád měl doma klid,
hledal si zprvu pouze nový byt,
než pak si řekl: >>Filosofická
studia nejsou tuze praktická,
a potom je to jedno, kde se žije.
Mohl bych podívat se do Belgie.<<

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde