Skip to content

Don Juana pobyt v Americe

Co všecko na člověka nepůsobí!
Každý z nás dítětem je svojí doby
a každý závislý je na prostředí,
když statky ne, tak aspoň neřest dědí,
ctnost, nemoc a co všecko, bozi vědí!
Dle toho musí bližní svoje soužit.
Toť fakt, jenž nemá za omluvu sloužit.

Druh druhu podobni jsme. Všechny láká
nás klidný, šťastný život rodinný;
než nesnadná věc je to pro tuláka,
a nasnadě jsou toho příčiny,
když nemá domova ni otčiny.
Těžko je ženu, jdeš-li cesty,
do kapsy zastrčit si u vesty.

Chápete, proč náš rek se do osidel,
kladených něžnou ručkou, nechytil.
Při stálé změně přechodných svých sídel
doopravdy se takřka nevznítil,
měl mladé srdce posud, necítil
se k osudnému kroku dosti vážný.
V lásce byl prudký, ve věrnosti vlažný.

Než také jemu, buďte ujištěni,
splynulo někdy se rtů slůvko: snad…,
upadal časem rovněž v dlouhá snění,
a kdyby se ti byl chtěl zpovídat,
tu byl bys zvěděl, že má Trinidad
na mysli, onu barcelonskou dámu,
jež jediná snad vyhovovala mu
svou krásou, mládím, rodem, rozumem.
Vzpomínka na ni žila v reku mém.

Odstupte sny, jež odnímáte sílu
ochotným rukám připraveným k dílu,
z paměti zmizte! Velmi líto je mi,
však není pro vás místa v této zemi,
v zemi, kde v divé honbě po penízi
ze srdcí každá píseň touhy mizí,
zde zbytečné jste, zda jste živel cizí,
od něhož odvrací se s odporem
kdekdo zde pod hvězdnatým praporem!

Don Juan silné lokte měl i plíce,
a to mu posloužilo v Americe.
Psal na stroji a dělal agenta,
bral plat a výlohy a procenta,
nabízel kde co lidem ku prodeji,
dobré i špatné, co se jí i nejí,
pracoval v konservách i v petroleji,
až naposledy přece v bavlně
se usadil a uváz‘ úplně.

V povaze neměl ovšem lásku k peru,
to chápe každý, kdo ví, co to je,
a raděj‘ by byl jinou kariéru
si volil, třeba osud cowboye –
než jeho chlebodárce krásnou dceru
měl, a ten důvod, doufám, jediný
vysvětlí stálost mého hrdiny.

Čas od času zjev její trochu záře
přinesl v nudu šedé kanceláře,
a na schodišti vlídný pozdrav její
pln úsměvů byl, které duši hřejí.
Někdy se zastavil s ní na slovíčko
don Juan, tázal se jí po zdraví
a s rozkoší zřel v svěží její líčko,
však brzy nevinné té zábavy
rozšířil okruh působnosti úzký
smluvením šťastným první tajné schůzky.

I scházeli se oba mladí
pokradmu v sadech v dlouhém stromořadí.
Ach, času bylo vždycky tuze málo
pro všechno to, čím srdce přetékalo!
Často svou sladkou touhou opilí
za ruce vášnivě se chopili,
však hned zas ve zmatku se pustili;
neb bylo nutno býti obezřetným
před obecenstvem v těchto místech četným.

Don Juan děl k ní: >>Kdybych moh‘, jak prudce
bych zlíbal vaše liliové ruce
a tváře vaše, které ohněm planou,
a celou vaši krásu nevídanou!<<
Na chvíli zmlkl a pak dodal temně:
>>Nejdražší slečno, přijďte dneska ke mně!<<

Však dívka rázem odkázala svůdce
v patřičné meze v krátké slovní půtce:
>>Mlčte jen, mlčte, moh‘ byste se stydět,
a potom by mě mohl někdo vidět,
též nesmím na dlouho se z domu vzdálit –
proč chcete jen náš krásný poměr zkalit?<<

>>Inu, tak já k vám přijdu, dítě moje!<<
>>Kam ke mně?<< >>Kam pak jinam? do
pokoje?<<
>>To není možno!<< >>Tak se umoudřete,
vše na světě je možno, jen když chcete!
Prosím vás, drahá, vizte, jak se mučím…
Tak tedy svolte…! Za všechno vám ručím,
ničeho bát se nemusíte zlého…<<
>>Můj bože milý, vy jste schopen všeho!<<

Večer, když umluvená hodina
odbila s věže, pod milenčina
okna se dostavil náš hrdina.
Pozorně napravo i nalevo
pranic, co by se bylo nezdálo mu.
I vstoupil do otevřeného domu
a stoupal tiše po kamenných schodech.
Ve druhém patře zhluboka si oddech‘,
skrčil se v dlouhé síni do výklenku,
stále tak opatrně jako venku,
a čekal…

Konečně se zvolna dveře
jakési otevřely. V portiéře
těžké se v temnu jemná ruka bílá
a kynula. A v příštím okamžiku
don Juan v slečnině byl pokojíku.

Když osud šťastný svede mladé lidi,
je zcela vhodné, když si v oči vidí,
a pěkným tvářím nic na škodu není,
v slavnostní chvíli slavné osvětlení.
Bohatý otec pro to nezchudne.
Však milencům to bylo osudné.

Minula půlnoc, nočnímu se šeru
hlásilo skrovným počtem hodin ráno,
když na dveře tu bylo zaklepáno;
hlas matky starostlivé volal dceru:
>>Co je to, koťátko, nic neschází ti?
Řekni, proč v pokoji tvém světlo svítí?<<

Nešťastná dcera k smrti poděšena
a blízka mdlobě mlčela jak pěna.
Don Juan seskočil jak vítr s peřin
a oblečen byl za několik vteřin –
a k oknu hned. Jen jedno v pokojíku
bylo, a vedlo kamsi do světlíku,
odkud snad bylo možno s jitra svitem
dostat se na ulici cizím bytem.
Světlík byl hluboký a zlámal nohy
i ten moh‘, jenž má k akrobatství vlohy.

Ne ze strachu jen o své zdravé kosti
don Juan nepodnik‘ skok zoufalý
a váhal. Také jiné pochybnosti
mu nespokojeným srdcem zmítaly.
Poznal v svém životě, že odvahou,
rozumem, úsilím a námahou
i vtipem člověk přece k posledku
se nedodělá slavných výsledků.
I řek si: >>Snad není to tak špatným
být v pravé chvíli trochu neobratným.
Snad nečekaně v této nesnázi
života štěstí ke mně přichází.<<

Pohledem plným něhy štěstí svoje
objal, zpět obrátiv se do pokoje.
Chudáček štěstí tiše plakalo
a v prosbě, kterou mužské srdce měkne,
>>Prchněte, skryjte se!<< mu šeptalo
a bílé ruce k němu spínalo.
Don Juan smutně děl: >>To se vám řekne:
utéci! Kam? to ďábel někdy spíská!
Žádného nevidím tu východiska.<<

Z předsíně doléhal k nim ustrašený
a zajíkavý pokřik staré ženy,
jež lomcovala zlostně klikou dveří
chtějíc se dostat k milované dceři.
Hlas prosil: >>Otevři mi! Pro nebe
dobrotivého, kdo je tam u tebe?<<
Když pak jí dítky neotevřely,
volal teskně: >>Muži! manželi!<<

Přece jen trvalo to hodnou chvíli,
než spojenému úsilí a tlakem
čtyř paží posléz dveře povolily,
a před rodičů udiveným zrakem
a zjevil don Juan. Jak na ulici
týž úbor bezvadný, tvář jako vždycky
klidná, týž postoj hrdý, energický,
a oči chladné, hypnotisující.

Hrobové ticho bylo v celém domě.
Jen v podušku kdos vzlykal srdcelomně.

Příhoda tato, jak už možno není
jinak, své našla sňatkem zakončení.
Svatební bylo hlučné veselí,
jak málokteří z nás je viděli.
Sta hostí přišlo, jedli, hodovali,
vypitých lahví počet nebyl malý,
a že jsem tehdy nebyl v Americe,
to do dneška mě mrzí převelice.

Nemohl stěžovat si do osudu
náš hrdina, žil jako žijí jiní,
měl hezkou ženu, trochu přísnou tchyni,
užil dost radostí a dosti trudů,
a nijak nezmenšilo jeho lásku,
když v druhém roce manželského svazku
mu také jeho žínka rozmilá
baculatého synka povila.

Jak všichni víte, v zámořském tom kraji
jsou dívky vůbec velmi samostatné
a též než jinde větší volnost mají.
Než také tam, což je to všecko platné,
jsou vpravdě svobodny, až když se vdají,
pak teprv užívají plně do světa
a dohánějí promeškaná léta.

Jinak je s mužem. Milá člověku
zábava hlučná bývá ve věku
jinošském. Zralý muž až na výjimky
malé rád zakouří si doma z dýmky
a tráví svoje volné hodiny
s oblibou v úzkém kruhu rodiny,
či v společnosti starých, věrných druhů
pije své pivo, jde-li mu to k duhu

Don Juanovi by se idyla
taková byla rovněž líbila
než kvůli ženě aspoň s počátku
přemáhal svoji nechut k pozlátku
společenskému. Ve své domácnosti
i u cizích se nudil v kruhu hostí,
hrál komedii, tenis, golf a kriket,
a se starými pány whist a piket.

Nenápadně, neb nechtěl choť svou zranit,
rek náš se počal společnosti stranit,
na nutných prací vymlouval se nával
i na jiné věci se odvolával
a doma zůstával. Tak jako milá
z dob dávných samota naň působila
v své vyčítavé, mlčenlivé kráse.
Don Juan našel sebe sama zase,
a oddával se kouzlu myšlenek
duch dlouho obrácený na venek.

Byl krásný podzim. Den se časně stmíval.
Don Juan u krbu se v knihu díval
nebo se staral něžně o synka.
A v chladné, bílé mlze na procházkách
o starých časech, o minulých láskách
vstříc letěla mu tichá vzpomínka.

Tak není divu, že se v krátké době
manželé oba odcizili sobě.
Každý z nich jinak podle své žil hlavy.
Ji provázela někdy na zábavy
matinka její jako gardedáma.
Než mladá paní chodila též sama,
a ježto byla svěží jako růže,
vábila k sobě mnohé mladé muže.
Několikráte jimi obklopenu
don Juan potkal svoji mladou ženu.
Vždy k úsměvu se nutil veselému.
Však trpkost vplížila se do srdce mu.

Když ráda na světě je mladá paní,
nemůže škoditi to její ctnosti,
jež v žádné chvíli nemá vzbudit ani
v manželu moudrém plané pochybnosti.
Toť pravda, viďte? Ale jako vždycky
i v tomhle slabinou svou má soud lidský.
Jmenujte si jej třeba žárlivostí;
však stejně jako nezkalená víra
je krásný pud, jenž oči otevírá
člověku, a přes všechnu lásku dá mu
sílu, by v bahně nezašel a v klamu
pohodlí nízkého. Kdo k čemu je,
více než sebe pravdu miluje.

Cit zjitřený se dlouho tajit nedá.
Don Juan spatřiv kdysi, jak se zvedá
manželka jeho chvatně od oběda –
se známými si chtěla vyjeti –
té poznámky se nemoh‘ zdržeti:
>>Má drahá, někdy po svém dítěti
se přeptat nebylo by na škodu vám.
Důvěry příliš máte, myslím, k chůvám.<<

Zarazila se, chvíli mlčela,
pak oslovina manžela:
>>Můj pane, věřte, po dlouhou již dobu
pozoruji váš vztek a tajnou zlobu.
V tmách středověku nežijeme nyní.
Moderní žena není otrokyní
svých dětí. Byl jste též mlád. Dlouhá leta,
pokud jste mohl, užíval jste světa.
Nyní jste nějak tuze lyrický
a žárlivý. Ach, jak jste komický!<<

Ke stolu sedla slzy smutně roníc.
Don Juan pravil: >>Odpusťte, že pro nic
a za nic jsem vás urazil, má milá!
Řeč vaše docela mě přesvědčila.
Omezovati nechci vaše práva.<<
A zdvořile pak dodal: >>Buďte zdráva!<<

Don Juan rovnal děcka kadeř hebkou
a takto uvažoval nad kolébkou:
>>Hleď, starý brachu, tos to dopracoval!
Ach, jak jsi k smíchu! Jak jsi se to choval!
Jsi komický, však dobře ti to řekla,
když držel jsi ji, by ti neutekla! – –

Můj zlatý synku, poutem nejsilnějším
jsi, jež mě váže ku poměrům zdejším.
Máš modré oči, zlatě žluté vlasy,
ne jako já. To po matce je asi.
Aspoň chci nyní tohle předpokládat. –
V těch věcech věru nesnadno je bádat. –

Zda prospěje ti, červíčku můj mladý
až přijdeš k rozumu, a spatříš tady
lítostivými zraky svého dárce
života v roli komického starce?<<

Nedlouho potom, jako příčinu
obchodní jakous‘ uváděje cestu,
don Juan opustil svou rodinu
a tiše zády obrátil se k městu.
Čekali naň, však zmizel beze stopy.
Koráb ho zatím nesl do Evropy.