Skip to content

Smrt dona Juana

Sledovaly jste věrně jeho kroky,
štěstí i strasti hříšných jeho dní,
doprovázejte ještě, moje sloky,
hrdinu mého k cestě poslední!

Se zrakem zaníceným vyspáním
a jaksi cizí sobě samému
kráčel don Juan smutným tichem ranním
z rodného svého města. Srdce mu
prázdnota drtila, měl pusto v hlavě
a kupředu se vlekl namáhavě,
znavené tělo podpíraje holí
až do tmy noční, jež ho v širém poli
překvapila. Tu mezi chladné hrudy
ke spánku složil vysílené údy.

Když ranní paprsky ho probudily,
zvedl se a v své cestě k severu
dál pokračoval ve směru
neznámém i k neznámému cíli,
šel z jitra do večera mnohé týdny
a měsíce, mdlý, bez citu a bídný.

Po stezkách, silnicích a srázech chodil,
na skály stoupal, potoky se brodil,
v nížinách tvář mu zžíhal slunce úpal,
na horách po umrzlém sněhu dupal.

Hubené tváře vous mu zakryl tmavý,
vlas dlouhý v nepořádku vlál kol hlavy,
a zrak, jenž kdysi plný žáru býval,
pod těžkým víčkem v svět se mrtvě díval.

Přečasto po všech obcházíval chaty
doprošuje se v hladu almužny,
psi strážní v cáry trhali mu šaty,
a mnohdy slyšel výkřik výhrůžný;
zhynula duše, odumřelá pýcha,
sám nepochopoval, že dosud dýchá;
a stanul v úžasu, když kdysi zrána
versajská před ním zjevila se brána.

Jak zloděj s hlavou sklopenou se plíže
vešel don Juan branou do Paříže.
Celnici starou minul nejdříve
a potom v předměstském se brodil blátu
za sebou nechávaje v divném chvatu
skladiští starých zdivo šedivé.
Hubené nohy jako hladní chrti
ho nesly vpřed až do Latinské čtvrti.

Paříž má onu velkou výhodu
před velkoměsty jiných národů,
že má tam bída též svou svobodu,
že není zakleta v svůj temný kout,
že na slunci se může protáhnout.

V blízkosti vysoké učení,
z jehožto živných prsů nadšení
jinoši sají vzácné mléko vědy,
don Juan sešlý, zničený a bledý
si sedl v hlavní rušné ulici
na dřevěnou a nízkou lavici,
a tupý zrak se bez lásky a hněvu
strnule nořil v průvod známých zjevů.

Elektriky a automobily,
kočáry, vozy sem tam jezdily.
A všude plno lidstva. Na chodníku
dav pestrý povalečů, pracovníků
se strkal. Před plnými kavárnami
studenti bavili se s grisetami.
Nádheru zřel jsi i šat ošumělý,
pokoru plazivou i pohled smělý;
sešly se tady všechny světa díly,
Rusové, Němci, Britové tu byli,
Japonci žlutí tváře usměvavé,
a Afričani pleti různě tmavé.

Bloudící oko v tomto lidstva klubku
pojednou zavadilo o osůbku,
jež spěla krokem pružným jako k tanci
a vynikala jemnou elegancí.

Vzpomínka temná v Juanově hlavě
vyvstala mlhavě a namáhavě
na postavu tu, na té tváře rysy,
a zdálo se mu, že to znával kdysi.
Zda nebyla to ona dívka malá,
jež Juana kdys věrně milovala,
a místo mytí líce utírala
si navlhčeným cípem ručníku,
a při rozchodu mnoho povyku
a trapných výstupů mu způsobila
a dokonce mu smrtí pohrozila?

>>Riketo!<< zvolal. Dáma po hlase
se ohlédla a zastavila se,
a rychlý záblesk udivených zraků
spočinul na ubohém lidském vraku.
Ve tváři ruměnce zář uhasla,
a krásná dáma všecka užaslá
setkání nenadálým vykřikla
>>Done Juane!<< Tu se zajíkla
a chvíli mlčela než se slzami
v očích se ptala: >>Co se stalo s vámi?<<

Don Juan v nechápavém úsměvu
prohlížel si cáry svého oděvu
a neřek‘ slova. – Restaurace malá
na blízku byla, tam ho s sebou vzala
bývalá milá. Don Juan však
tu však nepustil se do vypravování.

Konečně nahlížejíc, že je ptaní
veškero marné, jala krásná dáma
druhovi svému svěřovat se sama.
Vykládala, jak žije vesele,
neboť má bohatého přítele,
jenž bláznivě je zamilován do ní,
a pěknou malou vilu koupil pro ni
se zahradou a s kočárem a s koni.

>>Za mnoho, done Juane, ti vděčím,
ráda bych se ti odsloužila něčím.
Ach, mívala jsem za minulé doby
zlozvyků mnoho, četné nezpůsoby.
Tys naučil mě krásu s vkusem spojit,
rozvážně mluvit, způsobně se strojit,
pro slušné styky tebou vychována
jsem byla. Dobrý byls vždy ke mně kromě
dne toho, když jsi šel – než i ta rána,
jak nyní chápu, byla štěstím pro mě.<<

Vším, čeho nejnutněji třeba je,
přítele svého aspoň opatřila,
pro nejbližší dny všechny výdaje
v hotelu malém za něj zapravila,
dosáhla toho, že zas v novém šatě
vyhlížel lidsky od hlavy až k patě.

Jak on se tvářil? Povolným byl zcela
a dovolil jí dělati co chtěla.

Riketa švitořila jako ptáče
při všech těch pochůzkách a nákupech,
však při tom sotva zdržela se pláče,
a z hlubin nitra dral se těžký vzdech:
Ach, bože svatý, je to on a není!
Vždyť je jak dítě! Jak se člověk změní!

A také jako matka shovívavá,
když nemoudrému děcku sbohem dává,
Riketa s Juanem se loučila
lichocením a napomenutími,
by nezarmucoval ji činy svými,
a též mu svatosvatě slíbila;
že se co nejdříve po něm poohlédnout
přijde, když okolnosti dovolí to,
že si zas půjdou spolu někam sednout;
zůstat že nemůže, je jí líto,
muž její je tak nedůvěřivý,
a že ji rád má, tuze žárlivý.

Don Juan nevyspával po cestě
přespříliš dlouho. Zrána po městě
hned šel se projít. Prohlížel si skříně
výkladní, před kavárnou přešlapoval
a pobolívající hlavu líně
paprskům slunce v sadech vystavoval
a nevěda sám prošel místa mnohá,
kam jindy nevkročila jeho noha.

Tak octl se pojednou též na hřbitovu.
Loudal se po zeleném trávníku
uprostřed hrobek, nasypaných rovů.
Pak v místa tato vracel se vždy znovu,
prohlížel sochy, četl nápisy,
jako by čekal objev jakýsi.

I spatřil na hrobu již nepěstěném
kříž velký, dvojitý. V něm ve výklenku
umístil mistr sochař podobenku
a pod ní nápis s nebožtíka jménem.
Don Juan poznal i v nastalém šeru,
že kdo tu leží, není nikdo jiný
než muž, kterému svedl kdysi dceru,
plukovník ruský, starý otec Niny.

Don Juanovy tváře výraz změkl
nezvykle jaksi. Zvolna u hrobu
na vychladlou a vlhkou půdu klekl,
a zrak svůj na mrtvého podobu,
jež ztrácela se v šedém stínu kříže,
upřel. Dlaň chudá držela se mříže
železné, kterou obehnán byl rov,
a se rtů splýval příval tichách slov;
však poznat moh’s, že modlitba to není,
již srdce choré žádá odpuštění.

>>Veliké působí mi potěšení,<<
šeptala ústa, >>že jsem se teď s vámi
setkal. Rád malé nedorozumění
bych pohřbít chtěl, jež leží mezi námi.
Jsme bez hněvů již, nejsme předpojatí,
nic nechceme a nemusíme lháti.

Zničil jsem naději vám jedinou,
runu vám zasadil, jež srdce drtí,
a nepřímo jsem také příčinou
předčasné poněkud byl vaší smrti.

Než, věřte mi, vás vážil jsem si vždycky!
Od počátku jste byl mi sympatický.
Neznal jsem ovšem všechny vaše dámy,
však jistě, dokud jste na živu,
jste zkusil dost. Já trochu trpěl s vámi,
proto jsem vzhlížel k vám pln obdivu.
A připadá mi dnes, že na celém
světě jste jediným mým přítelem.

Bývá mi teskno. Ještě hůř než ve dne
zvečera smutek na člověka sedne,
a doma v duši s pustých cizích stěn
samota padá jako trapný sen.

Jak vy se tady máte? Nezdá se mi,
že příliš veselo je v chladné zemi.
Tak hleďte: Doufám, že mi věříte,
ujišťuji-li vás, že bude pro mě
potěšením, když – ovšem zcela skromně –
na dnešek se mnou povečeříte.
Čekám, že beze všeho zdráhání
přijmete, pane, moje pozvání.<<

Zda oko upřené vždy tímže směrem
proniklo přece houstnoucím již šerem?
Zda docílil jsi čeho, tichý hlase?
Myslíš, že podobizna pohnula se?

Don Juan vstal a očistil si šaty.
Pomalým krokem hřbitovními vraty
prošel a k zastávce až do ulice
zaměřil. Jel pak domů v elektrice.

Jakmile v hotelu svém do dveří
vkročil, hned zavolal si sklepníka
a nařídil, by do pokojíka
mu přines‘ slavnostnější večeři
a také víno lepší jakosti,
že bude jíst dnes ve společnosti.

Sklepníku ovšem byla tato celá
věc přece trochu podezřelá,
vysvětlit nemoh‘ si, nač taký spěch,
když pozvaný pán nebyl ještě tady;
než nebyl zvědavý a uposlech‘,
jsa beztoho již zvyklý na nápady
všelijaké a různé ztřeštěnosti
svých výstředních a podivných hostí.

Sousedé v noci z příjemného snění
hlomozem strašným byli probuzeni,
údery, řinkotem i otřesem,
jenž způsoben byl těžkým tělesem.

Když násilím pak do pokoje vnikli,
zjevil se spousty obraz neobvyklý
zděšeným zrakům: Stůl i s židlemi
převržen, plno střepů na zemi,
a mezi střepy, ruce zkrváceny,
don Juan na podlaze natažený.

Odvezla ochranná pak stanice
ho do blázince. V místech těchto žil
ještě tři nebo čtyři měsíce
než k věčnému se spánku položil.

Byl jedním z lidí, kteří marně žijí
a marně plýtvají svou energií,
z těch, kteří světem bez účelu bloudí
a bez radosti. Kdo chce, ať ho soudí!
Co dobrého snad přece na něm bylo,
jak z prachu vzešlo, v prach se navrátilo.
Co špatného, to pomstěno dnes jest,
vždyť proviněním v zápětí šel trest.

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich