Skip to content

Také Tristium ex Ponto

Nebožtík Ovidius má na svědomí onen předsudek, jako by člověk nemohl odvyknouti velkoměstskému životu. Ovidius plakal, že byl vyhnán mezi barbary, kteří jedli rukama, nemyli se a mluvili nesrozumitelnou řečí jako polští Židé v Leopoldově. (Leopoldov je druhý okres vídeňský a doprovázel jsem tam často Poláka Zygmanta, když jej pojal stesk po domově. Pohledem na Židy v dlouhých kaftanech, s mohutnými plnovousy patriarchů a s pejzy na spáncích, kteří vlekli za sebou po nerovném dláždění své nemotorné nohy ­jako zbytečnou přítěž, rozjasňovala se a okřívala duše přítelova vůní domova.) Společníkem Ovidiovým na Pontu byl jen důstojník římské posádky, který se zoufale nudil a čekal na svoje přesazení jako na boží smilování a někdy z dlouhé chvíle poručil desátníku, aby vysázel některému domorodci sto ran bambusem na břicho. Ovidius byl bohatý šlechtic a básník římských salonů a ztratil svým vyhnanstvím všecko. Ale co já mohu oplakávat? Byly sice ve Vídni holky a víno, zpěvní síně a divadla, ale všechna tahle nádhera existovala pro člověka jen první dny v měsíci. Pak nastaly krušné doby, kdy jsem byl nucen sháněti jídelní známky akademické stravovny. Od božího rána stáli jsme hladovi před akademickou menzou a studovali jsme jídelní lístek vdechujíce do sebe výpary z kuchyně. A často mne libá vůně oklamala a přede mne na stůl postavil starý, plešatý sklepník sekanou, kterou jsem vzdor svému hladu nikdy nemohl pozříti. Hoši z medicínské fakulty říkali, že materiál k těmto neapetitním knedlíkům polosyrového masa dodává dvorní rada Neumann, profesor pro kožní a venerické nemoce ve všeobecné nemocnici na Alsergrundu. A kolega Vilím sháněl netknuté porce a liboval si, že se zas jednou začas nají. Díval jsem se vždycky v bázlivém údivu, jak v jeho širokých ústech mizí sousto za soustem, a dostával jsem pak strašný hlad. Vilím byl Ostravák a mluvil „po našemu“, pestrou strakatinou češtiny a polštiny. Říkal hrdě „já su Moravec“ a nechtěl mít s Čechy, kteří mu všichni příliš zapáchali pokrokovostí, nic společného. Byl zuřivý klerikál a před každým flámem jsem s ním musil jít do votivního chrámu se pomodlit. Ale pak jsme to taky dodrželi s boží pomocí třeba tři dny jako jednou na konci masopustu. Sešli jsme se v pondělí v café Wien naproti univerzitě. Je to malá kavárna, kde stojí slivovice 7 krejcarů a káva 10. Obsluhovaly nás tam dvě krásné dívky, Annerl a Rézrl. Do Rézrl byl zamilován právník Arpád a vybíral obden mezi námi po krejcaru, aby ji mohl potěšiti kytkou růží. Arpád byl mezi námi plebejci jediný šlechtic. Ale jako byla jeho národnost pochybná, byl podle potřeby Slovákem, Němcem a Maďarem, bylo pochybné i jeho šlechtictví. Říkali jsme mu mezinárodní šejdíř. Zpočátku své akademické dráhy hlásil se k Němcům a vstoupil také do spolku německých katolických studentů. Bylo to právě v tu dobu, kdy německo­-nacionální studentstvo vtloukalo katolickým kolegům pěstěmi do hlavy svobodomyslnost. Když se Arpád poprvé v bleděmodré čapce německo­-katolického sdružení Norica objevil v univerzitní aule, sesypali se na něho němečtí nacionálové, zbili ho jako psa, strhli mu cerevisku a shodili ho vlasatého z univerzitních schodů. Tehdy se v Arpádovi probudilo slovanské srdce a od té doby sedával u Vilímova krajana Františe v zadní místnosti café Wien a kibicoval mu při hře v taroky. Spoluhráči Františovi byli skoro vesměs židovští podomní obchodníci. Proto jsme mu také říkali bojující církev. Karty byly každodenním Františovým zaměstnáním, jen v neděli, kdy ani pánbůh nic nedělal, strkal kočárek s dvouletým klukem do Prateru k Ševci, přistavil jej ke stolu v zahradě, kde jsme popíjeli, a šel se svou chůvou tančit. My jsme zatím kluka hlídali, chovali a dávali jsme mu pít. Ovšem jen pivo. Když chůva neměla přes čas a musila večer s kočárkem domů, sedl si zas Františ mezi nás a pak jsme šli třeba do Jantschova divadla, abychom tam vypískali nějakou frašku, v níž se urážela česká národnost, a nechali se sebrat od policie. U týchž zeleným suknem potažených stolků, kde se hrály karty, vystavoval jsem také právníkům kolokvijní vysvědčení, aby měli doma rodiče radost. Jako zkušební komisař figuroval při tomto aktu Vilím, který si již odbyl prvou státnici per maiora — deo gloria! a dával pěkné otázky ze soudního lékařství a paternitních žalob. Tehdy v pondělí opustili jsme pozdě večer café Wien a probíjeli jsme všechny kavárničky v předměstích, kde číšnice kromě lihovými nápoji poslouží člověku i svým tělem. Pak jsme se zatočili velikým půlkruhem do druhého okresu. Tam shrabujou v zimě metaři sníh do velikých kup a drožkáři, kteří stojí v noci na svých stanovištích, v nedostatku jiného zaměstnání vyhlubujou v kupách otvory, kde je možno v nepohodě se schovat. V takové kupě jsme se v noci na masopustní úterek vyspali. Ráno nás z ní strážníci vytáhli a celý den jsme pak po různých hospodách sušili svoje mokré a zablácené oděvy. Večer šli jsme na Lumpenball a Vilím dostal na svůj syčácký oblek první cenu. Ráno na Popeleční středu jsme se vyspali v univerzitě na filozofické fakultě v zadní lavici. Pak jsme šli ke kupci a pojídali jsme smutně slanečky. Ostatní část dne jsme probili hrou v karty a kulečník a v noci třetího dne jsem se konečně vracel domů. Na cestě uviděl jsem automat s cukrovím, a poněvadž jsem nechtěl zcela zbytečně poslední pětník si přinésti domů, hodil jsem jej do automatu, zatáhl jsem za držadlo — a nic nevypadlo. Tahal jsem se s automatem marně několik minut, až se u mě zastavili dva bodří Vídeňáci, kterým jsem vysvětlil celou svoji záležitost. Počali taky tahat, ale všechno bylo marné. Za chvíli se nakupilo kolem nás asi patnáct víceméně podnapilých mužů a jinochů a dřeli jsme se s automatem dobré půl hodiny, až jakýsi řezník, nebo co to bylo zač, se opřel a vytrhl držadlo i s pérem, praštil jím doprostřed ulice a utekl. My ostatní jsme se pak taky hleděli ztratit. Druhého dne nastala bída, dluhy a obědy v menze a ku konci měsíce jsem ležel dva dny v posteli a byl jsem živ pouze o vodě a tabáku, který jsem po všech možných kapsách shledal.