Skip to content

U raportu

Chtěl jsem si pohovět. Byla neděle, tak co? Ve všední den se člověk beztak nalítal jako blázen. Ve St. Benátkách jsme leželi táborem a chodili jsme dopoledne co dopoledne až někam k Mladé nebo k Lipníku si zaexecírovat. Ale voják nemá pokoje ve dne ani v noci. Ani ne v neděli. „Máš jít hned k raportu,“ zařval na mne kaprál ode dne, a než jsem se ho mohl optati proč, už byl ten tam. Ptal jsem se tedy sám sebe. Měl jsem špatné svědomí ještě z doby, kdy jsem nenosil císařův kabát.  Ale jsem hrozně opatrný člověk. Kdyby mne obrlajtnant vyslýchal stran těchhle věcí, řeknu mu, že trpíval jsem v civilu pomatením smyslů. Ale tohle to nebude. Patrola mne také žádná nechytla po deváté hodině venku. Snad kvůli černé Anně?

Černá Anna byla totiž naše markytánka. Byla s námi v benátském táboře, na manévrech, všechny strasti vojenského života s námi prodělala, buřty nám prodávala, kořalku nalévala, cigaretami zaopatřovala a měla nás všechny stejně ráda, ať to byl šarže nebo infanterista, a mně říkala „pane doktore“, protože jsem nosil brýle a plnovous. Pan major rád si s ní pohovořil, naduřelý hejtman od 6. kumpanie, který každému vynadal, a o kom věděl, že musí držet hubu (a to věděl o všech vojácích), i ten se s ní bavíval, a pan regimencář  neopomenul nikdy, kdykoli šel kolem, zeptati se jí blahosklonně, není-li v požehnaném stavu. Taky já nejsem pyšný. To snad to bude.

Koupil jsem si včera u markytánky cigarety a sklenici piva, sedl jsem si na sud a užíval jsem v tupém pohodlí večera. Vedle na lavičce seděl dobrovolník Hrubý a stěžoval si černé Anně, že se už dlouho pořádně nevyspal. Zábava byla v nejlepším proudu, když se tu za námi ozval hlas: „Sie, Freiwilliger!“ Ohlédli jsme se. Za námi stál obrlajtnant David a chmura na jeho čele nevěstila nám nic dobrého. Běželi jsme k němu, zasalutovali. „Befehlen, Herr oberleutnant?“

Pan důstojník zavedl nás stranou a pravil přísně: „Neumíte si vybrat žádného lepšího zaměstnání, než bavit se s markytánkou?“ A pak pokynul pohrdavě rukou, abychom se ztratili, že jsem neměl ani kdy říci: „Poslušně hlásím, přece pan major, pan hejtman od 6. a pan regimencář…“, a dobře jsem udělal.

V tom raportu vězí jistě tenhle anštand čili česky – – no sakra – – česky nevím, jak bych to řekl. Anštand j, když nemá voják vycíděnou rosetu u čepice, když se svému představenému na pět kroků nevyhne, když si otlačí nohu, vůbec všecko, pro co voják se zavře nebo nezavře.

Zatím co jsem takto uvažoval ve své mysli, přistrojil jsem se a šel jsem ke kanceláři své kompanie. Tam už stál raport. Když jsem byl už tak na deset kroků od něho, dal jsem se do běhu, až jsem se zapotil. Neboť takovým způsobem musí člověk osvědčovat svou služební horlivost. Služebním jazykem se říká tomu ambición. Hodí-li se to na tenhle případ, nevím, protože jsem se nikdy pořádně nemohl dovtípit, co to je. Jenom to vím, že z ambición měl jsem v obrlajtnantově popisu své osoby nejlepší známku, totiž „wenig“. Jinak jsem měl všecko na „kajn“.

Hoši už hlásili, jen to hrčelo: „Herr Oberleutnant, ich melde gehorsam die Übernahme des Tabes“, „Herr Oberleutnant, ich melde gehorsam… Herr Oberleutnant…“ Hrubý stál na levém křídle a poslušně hlásil své objevení se u raportu. Já po něm.

Každý neměl to štěstí být rakouským vojákem. Jsou státní příslušníci, kteří v době odvodů veliké své radosti shledali, že jim schází noha nebo ruka, jiní se zase těšili ze svých souchotin. Proto já, člověk, bohužel, jakž takž zdravý – a co ještě horšího – rakouský frajtr v neaktivitě, nemohu předpokládat u všech, kterým se tyto řádky dostanou do rukou, že by věděli, co a k čemu je raport. Tedy: Raport je instituce, kde

  1. se scházejí šarže k službě určené. Obyčejnému smrtelníku by se to snad zdálo hrozně zbytečným, když přece pan hejtman se může podívat do wachbuchu, kde to má zapsáno. Vtip je v tom, že se naskýtá panu hejtmanovi vhodná příležitost vynadat svým podřízeným darebáků a prasat, podle toho, nemají-li vyleštěný na čepici knoflík s iniciálkami rakouského mocnáře, jsou-li oholeni nebo zarostlí, mají-li řemen u bajonetu vyleštěný apreturou, voskem či lakem atd. Vesměs to věci nesmírné důležitosti pro boj na život a na smrt a které se tolikrát osvědčily, naposled v roku 66.
  2. U raportu přednášejí vojáci svoje prosby a stížnosti. Voják prosí o přesčas, chce-li zůstat přes devátou hodinu venku. Nikdo mu sice na to nic nedá, ale prosit se musí. Voják prosí o nové podrážky. Kdyby neprosil, zavřeli by ho. A co se těch stížností týče, dobře to řekl obrlajtnant, když nás poučoval ve škole: „Voják má právo si stěžovat. Poněvadž však na vojně se nikomu žádné bezpráví neděje, je nejlíp potrestat každého nespokojence pro zbytečné obtěžování svých představených.“ A tak se to taky praktikuje.
  3. U raportu koná se soud nad provinilci, tentokráte nad námi. „Wissen sie, warum sie zum Rapport befohlen sind?“ Já: „Wie wir mit der Marketenderin gesessen sind.“ A teď spustil obrlajtnant kázání jako profesor žáčkům z parvy. Coby prý říkali naši otcové, kdyby se to dověděli. Jistě by nám zastavili všechny peněžité příspěvky a matky by zaplakaly nad nezdárnými syny. Hrubému, starému taškáři to nedalo, aby svého morálního představeného nepozlobil. „Ich bin dort nicht wegen der Dame gesessen,“ ohražoval se jako neviňátko.

„Das ist keine Dame, das ist ein gemeine Hure aus Leitmeritz“, zařval obrlajtnant, až mu žíly na spáncích naběhly. A pak vynadal Hrubému extra, poněvadž jeho již jednou napomenul, že chodí s dívkou pochybné pověsti, ačkoli za tou dívkou pálí i páni oficíři, nebo snad právě proto.

Nám pan obrlajtnant neudělal nic. Dal nám jen důtku a šli jsme, já pln obdivu nad vznešeností mysle nadporučíka Davida, Hrubý těše se ze svého popuzujícího nápadu „dámy“.

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich