Skip to content

Ballada

Mdlý přísvit noci s tváří shodných tahů
se smek‘ a stíny dva vrh‘ na podlahu.

Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném
dobíjel chabé duše tupým ostnem.

V tmách tíživých se na besedu sešli
člověk a přízrak. Směj se tomu, chceš-li!

Z úst otevřených matně zuby plály,
horečné ruce hady být se zdály.

Níž klonila se těla pod únavou.
Šeptal co’s člověk. Přízrak kýval hlavou.

Tak seděli až v prvý záblesk jitra.
Vstal a tiše přízrak: „Na shledanou zítra!“

Vztýčil se člověk, jako dravec zavyl.
„Co čekáš ještě?“ smutně přízrak pravil.