Skip to content

John Sambo

V Paříži byl před půldruhý rokem
mně John Sambo, boxer, v lásce sokem.

Vystupoval v cirku na předměstí,
drtil žebra železnou svou pěstí.

Byl to černoch černý jako vrána;
ona jméno měla Liliana.

Vlastní její byla Normandie.
Bělejší pleť měla nad lilie.

Chodil jsem s ní večer na procházky.
Cosi rušilo však štěstí lásky:

Pocit mně vždy jímal na bulvárech,
že už vězím v netvorových spárech.

Proto pravil jsem k ní: „Liliano,
miluješ mě? Vím, že řekneš: Ano!

Kdybys mě však vskutku v lásce měla,
méně se mnou by ses procházela.

Pokojíček v poschodí mám šestém,
líp nám bude tam než chodit městem.

Dveře zamknem, děvče milované,
černoch tvůj se na nás nedostane.“

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich