Skip to content

K Alšově šedesátce

Ocitli jsme se v ústraní,
daleko všech zmatků.
Vyhrávají cikáni
ke vzácnému svátku.

Kouzlo dřímá v zvucích těch,
vláhou kalí zraky.
Je to jako větru dech,
který trhá mraky;

zní to, jak když s bohem si
dává milá s milým
za chatami v snivé vsi
s kostelníkem bílým,

a teď zas jako ta
píseň z dávné doby:
Opuštěná sirota
pláče mezi hroby.

Na oltářích v zázraku
světci oživnuli.
Voják Martin žebráku
dává pláště půli.

Vlastí svého národa
jede v tiché pouti
české země vévoda.
Nedej‘ zahynouti!

Zavzněl výkřik do ticha.
Nebe ohněm hoří.
Valí se hněv kalicha
k Baltickému moři. –

A zas skromná dědina
mírem svým tě láká.
V beranici klučina
staví sněhuláka.

Ovčák stádo vyhání
ze selského statku.
Vyhrávají cikáni
ke vzácnému svátku.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich