Skip to content

Vzpomínka

Táhlo už k ránu. U stolů
ospalí sklepníci snili.
My ještě vesele pospolu
bílé víno jsme pili.

Víno vzbouzelo ohněm svým
smyslnost naší krve.
Druhům jsem vyprávěl opilým
o svojí lásce prvé.

Doma, v hnízdě, kde přišel jsem v svět,
švadlena ráda mě měla.
Mně bylo tehdy šestnáct let,
jí třicet nebylo zcela.

U kříže v polích jsem scházel se s ní.
Cesta byla tam pustá.
Líbal jsem s prudkostí nervózní
její červená ústa.

V šeru jsme k lesu šli. Něžní a mdlí
láskou svou byli jsme sami.-
Vojáci taky tam chodili
se svými milenkami.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich