Skip to content

Kapitola čtvrtá

Kapitola čtvrtá

Paní Julie

Když přijel Ondřej domů, bylo s jeho otcem již zle. Syn ho ošetřoval co nejsvědomitěji, vysedával celé dny a noci u jeho lože, někdy hrozně rozlítostněn, jindy k smrti znaven a bez citu. Rozmlouval s lékařem a poslouchal nekonečné povídání návštěvníků.

Kteréhosi krásného odpoledne Ondřej Vlček doprovodil svého otce do hrobu. Vrátil se z pohřbu bledý a vysílený, zbavil se nezdvořile všech utěšovatelů, lehl si a spal dva dny.

Zůstal prozatím v rodném svém městečku, jednak že neměl kam jet, jedna schyloval se školní rok beztak svému konci a zkoušky i povinné kreslení byly již jednou v pekle! Kromě toho zdržovala Ondřeje i praktická záležitost, totiž prodej rodinného domku. Bylo to malé stavení a trochu zadlužené. Dědicové byli dva, Ondřej a jeho vdaná sestra.

Se sestrou se Ondřej Vlček stýkal málo, ještě méně srdečný byl jeho poměr k švakrovi. I jinak neměl Ondřej doma mnoho přátel mezi svými vrstevníky. Bavil se většinou sám, hrál na housle a toulal se s tužkou a sešitkem v ruce po okolí a kreslil krajinky, zvířata i lidi. Jeho všestranná obratnost byla obdivuhodná.

Příčiny Ondřejovy osamocenosti tkvěly v místních národnostních poměrech. Od německých studentů oddělovala mladého Vlčka jeho česká výchova v rodině a zájem pro český kulturní život, od Čechů zase návštěva německých škol a osobnost nebožtíka otce, který vystupoval politicky jako Němec.

Již z Brna přinesl si Ondřej zvyk navštěvovati dělnické hospůdky. Ve svém rodišti počal vysedávati v hostinci, kde měly své místnosti socialistické spolky. Četl noviny, rozmlouval s lidmi a po několika pivech tloukl na stůl a křičel: „Já kašlu na všechno, já jsem mezinárodní!“

Veřejnou svou činnost započal přednáškou. Brzy na to chodil na každou schůzi, řečnil velice plynně a nutný nedostatek znalostí věcí obecních, zemských a říšských nahrazoval pustým štvaním. Nadával nejen odpadlické radnici, nýbrž i pokrokovým Čechům stejně jako klerikálům. Povstaly z toho nepříjemnosti a žaloby.

Za krásného letního dne seděl Ondřej Vlček za městem na kopci v trávě. Slunce zapadalo. Ondřej pozoroval podivné tvary mráčků, břízový les a domky v daleku a kreslil pilně do svého sešitku.

Z blízké vesnice blížila se ženská postava s děckem. Když byla v bezprostřední blízkosti, ohlídl se Ondřej a pokynul hlavou. Přistoupila blíže, pozorovala ho při práci a pak pravila: „Tohle vám sluší lépe, pane Vlčku, nežli nadávání po schůzích.“

„Jen když se vám na mně aspoň něco zamlouvá, paní Hotasová,“ řekl Ondřej a smál se.

„Jsme přece staří dobří známí,“ děla mladá žena, „není tedy třeba, abychom byli opatrní na každé slovo. Tenkrát, když jste s námi chodil do tanečních hodin, nikdo by byl neřekl, že se budete jednou rvát a soudit s celým městem.“

„Ba že, všecko dopadne jinak, než si to člověk přestavoval. Ani vy nejste v tom výjimkou,“ podotkl suše Ondřej.

Tvář mladé ženy vzala na sebe bolestný výraz. Paní Hotasová chopila prudce svého malého chlapce za ruku a chtěla pokračovat ve své cestě. Nač Ondřej narážel, bylo jí docela jasné. Týkalo se to jejího nešťastného manželství.

Byla městskou dcerkou a vdala se za majitele domu, sedláka a povozníka Hotasa, který patřil k zámožným lidem v městečku. Byl trochu omezený, nevzhledné postavy, rád se napil a pak nevěděl, co činí. Dělal výtržnosti, vyhrožoval své ženě a vykládal o ní po hospodách. Neboť Julie znala pěkně šít, ale selské práci mnoho nerozuměla. Tchán a tchýně byli rovněž proti své snaše zaujati, ba oni to vlastně byli, kteří popichovali ze stařecké řevnivosti svého slabého syna proti ženě.

Když Vlček uviděl, že paní Hotasová roztrpčeně odchází, zvedl se spěšně, zastavil ji a pravil: „Nevím, co to je, že jsem tak posedlý na to, jak bych odvrátil od sebe poslední své přátele. Nechtěl jsem vás urazit. Jistě nevíte, jak do dneška rád vzpomínám na hubičku, kterou jsem od vás dostal, pamatujete snad, tehdy, když jsme se učili tancovat? Však to lze říci nahlas, co je na tom zlého, byli jsme oba děti. – – – Odkud pak jdete?“

„Byla jsem u tety,“ odpověděla udobřená paní Julie a zamávala rukou v stranu, kde za lesíkem skrývala se vesnice asi půl hodiny od městečka.

„U paní poštmistrové?“ tázal se Ondřej. „Copak dělá stále ta stará paní?“

„Zalévá květiny a plete punčochy,“ odvětila mladá žena již docela vesele. „Jděte k ní taky jednou.“

„Na mou duši, že se k vám přidám, až se k ní zase podíváte,“ ujišťoval Ondřej Vlček. „Chodíte k ní často?“

Paní Julie přisvědčila a řekla: „Však si ani nemám s kým jiným pohovořit!“

Od těch dob ji Ondřej často potkával. Přicházela zpravidla sama, bez svého malého chlapce, a Ondřej ji doprovázel. Ale k paní poštmistrové nikdy nedošli. Měli si toho co vykládat, cítili se oba tak osamělí uprostřed bližních bez srdce, kteří byli jim horší než docela cizí lidi.

Paní Hotasová byla štíhlá a měla temné oči, ale Ondřej přece na ní viděl jistou podobnost s Klárou. Brzy se utvořil mezi oběma mladými lidmi tak důvěrný poměr, že mladý Vlček mohl se svěřiti své přítelkyni s historií své lásky a s jejím strašlivým zakončením. Byl při tom vypravování velice dojat, stále viděl před očima tělo oné nešťastné dívky ležeti roztříštěné na dlažbě, ačkoliv ve skutečnosti ji mrtvou ani zraněnou nespatřil, ba ani na jejím pohřbu nebyl. Paní Hotasová byla taky dojata, vymlouvala Ondřejovi pocit viny a vzdychala nad nezaviněným neštěstím, které lidi stíhá.

Vlček vysvětloval onou událostí všechny nectnosti, jež ho ovládaly. Pomalu však počal vzpomínati časů ještě dávnějších, svého mládí, jež prožil v tom prostředí jako Julie, a zvláště onoho políbení za doby tanečních hodin, kterým mu nynější paní Hotasová vyjevila svou panenskou náklonnost. A mezi oběma mladými lidmi vytvořila se jakási legenda, fakty ne příliš podepřená, že se kdysi horoucně milovali a že zlý osud je rozvedl.

Paní Julie byla o dva roky starší než Ondřej, ale její půvab nepostrádal nijak svěžesti mládí. Její opravdová láska se vyznačovala jednak úplnou nezištností a sebeobětováním, jednak nejčistším sobectvím. Julie snášela s klidnou myslí veškerá příkoří a nepříjemnosti, které jí její hříšné vzplanutí v maloměstském prostředí musilo způsobiti. Na druhé straně však nehodlala nikdy opustiti od milovaného muže, její pud jí pravil, že jen v jejím náručí kvete štěstí jeho života.

Je zřejmo, že nelze na venkově dlouho něco tajiti. Lidé viděli oba milence na procházkách lesem nebo je spatřili seděti kdesi pod balvanem ve stínu stromů, přikrčené jako ptáčata. Doneslo se to tchánu a tchýni, ti opět upozornili syna, a poněkud slabomyslný syn kde chodil, vykládal svou nehodu, tropil výtržnosti a vyhrožoval i Ondřejovi. Také sestra a švakr přišli na něho a dělali mu kruté výčitky, že vrhá hanbu na celou rodinu.

Vše to se odehrálo v době říšských voleb, jichž Vlček činně se účastnil čilou agitací pro dělnického kandidáta. Přes to, že radnice byla v rukou odpadlíků, byl okres ryze český, německý kandidát nepřišel vůbec v úvahu. Hlavní svoje snažení obrátil Ondřej k boji proti českému pokrokovému člověku a také si odpykal svoje štvaní a na cti utrhání třemi dny vězení. Z pomsty pak, když dělnický kandidát při prvé volbě propadl, dal Ondřej v užší volbě natisknouti letáky za zády své strany, k níž se hlásil, proti pokrokovým lidem a ve prospěch klerikála. Po tomto činu vzkázali mu dělníci, aby se střežil ještě někdy mezi nimi se ukázat.

Žluté a hnědé listí padalo k zemi, a milenci utíkali se svou láskou hloub do lesů. Paní Hotasová seděla na omšeném kameni a mladý Vlček u ní, drže její ruce ve svých. Julie nevypadala dobře poslední dobou, měla často uplakané oči. „Co je ti?“ tázal se jí Ondřej. „Ach, chtěl bych býti stále s tebou, a ty nyní odjedeš zase do Brna na studie.“

„Odtud musím,“ řekl Vlček, „ale do Brna se již nevrátím, kvůli tobě. Dvě léta bych tam musil alespoň ještě pobýt a napřesrok mne čeká vojna, déle se to odkládat nedá. Co by bylo z naší lásky po tak dlouhé průtahu? Pojedu do Mnichova. Je to město umělců. Tam se mi, jak doufám, poštěstí položiti základy našemu šťastnému soužití. Dnes není uměním řemeslem, jako kdysi. Kdo má vlastní myšlenky, toho přijmou všude s otevřenou náručí. A původnost v kresbě cení se výše než znalosti získané na akademiích.“

Těmhle věcem paní Julie nerozuměla. Povzdechla si pouze: „Ach, kdybych jen toho chlapce neměla! Zdali pak ho budeš mít trochu rád?“

„To víš, že budu!“ ujišťoval Ondřej. „Je to hezký kluk. A kdyby ani ne kvůli němu, tož jistě kvůli tobě!“

Sestra a švakr uvolili se půjčiti Ondřejovi několik stovek a zavázali se poslati mu příslušný doplatek, jakmile rodný domek bude prodán. A brzy po té ubíral se za ranního šera Ondřej na stanici. Šel polní cestou, v dálce viděl Hotasův dům a z jednoho okna mával kdosi bílým šátkem.

Mnichov Ondřeje Vlčka velice zklamal. S otevřenou náručí ho nepřijal nikdo. Podařilo se mu pouze – znal dokonale německy – napsati několik statí do časopisů třetího řádu a vnutiti za babku knihkupcům několik pohlednic, které se prodávají v originále. I umínil se obrátiti jinam. V tomto úmyslu utvrdil jej dopis Julie, která se mu ovšem svěřila, že se cítí matkou. Psala mu, že s mužem již vůbec nemluví a že on, jakož i tchán a tchýně jsou jako sršni nejen na ni, ale i na jejího malého chlapce, a oznamovala Ondřeji, že chce přijeti za ním.

Vlček jí odepsal, že v Německu by si Hotas snadně vymohl svého syna zpět a že by i proti ní mohl soudně a policejně zakročiti, dále že jemu, Ondřeji, by bylo nemožno v tomto státě vyhnouti se vojenské povinnosti v Rakousku. Proto prý chce odjeti do Paříže, kde je člověk v bezpečí.

Večer, když přišel Ondřej do své české hospody, posteskl si svým soustolovníkům: „Tak mi psala dnes moje holka, že budu co nevidět tátou!“ Tento upřímný povzdech vyvolal všeobecnou veselost.