Skip to content

Kapitola druhá

Kapitola druhá

Loučení s Prahou

Když se ve dveřích kanceláře objevila postava Konráda Vodrazila, přijal boubelatý obličej doktora Bindera na sebe výraz neskonalého zděšení. Již po třetí v týdnu byl doktor poctěn krutou návštěbou. Byl by se nejraději skryl, utekl nebo klesl do mdlob. Ale nelítostný osud kráčel blíže přímo k němu a posadil se prázdnou židlí u psacího stolku.

„Jak se vám daří, doktore?“

„Děkuju… Totiž nyní poněkud špatně…,“ odpovídal zmateně obtloustlý Binder. Byl odhodlán předem znemožniti chystaný útok prozřetelnou parádou. „Měl jsem nyní nepředvídaná vydání. Nejsem zvyklý žíti takto bez prostředků, proto pochopíte, jak mi je nepříjemně, že jsem úplně finančně vyčerpán…“

„Škoda,“ pravil smutně Konrád Vodrazil, „chtěl jsem vás požádat o malou půjčku.“

Binderovi bylo hned líto, že takto svého hosta odbyl, ale bál se vytáhnouti svou tobolku a pokračoval tedy nejistým hlasem: „A hleďte, je mi velice líto, že vám okamžitě nemohu posloužit, ale vzkážu vám, jakmile bude možno… Je mi to velice nepříjemné, uznáte, ale přišlo vše tak náhle… Chtěl jsem jeti do Paříže, trochu setřást kancelářský prach, nemohu, nemohu…“

„Do Paříže!“ prohodil melancholický návštěvník. „To je rovněž moje touha. Jsou kruté časy.“

V doktorově hlavě zrodila se náhle myšlenka, sobecká a lstivá. Ach, kdyby tak se mu podařilo oddáliti svoje trápení kamsi za hory a doly, kdyby opět mohl seděti u svého psacího stolu v bezpečí a jistotě! Proto pravil: „Ovšem pobyt v Paříži by měl pro mne onu nevýhodu, že neznám francouzsky; sotva si pamatuji ještě z dávných let svého mládí několik nejobyčejnějších slov. Známých taky nemám v Babyloně nad Sekvanou… Víte, kdybych tam měl přítele, který umí poněkud řeč a vyzná se…“

„Jel bych se vámi, kdyby vám na tom záleželo,“ řekl Vodrazil.

„Jsem vám velice vděčen za vaši nabídku,“ odtušil doktor Binder. „Věc však má také jiný háček. Chápete, že se nemohu dlouho zdržeti. Potřeboval bych někoho, kdyby předem všechno okoukl, hotely, výstavy, vůbec celkové poměry…“

„byl bych dokonce ochoten jeti napřed,“ pravil Konrád.

„Ne, toho nemohu od vás žádati, toť směšné!“ odporoval doktor. „Mluvím pouze všeobecně a prosím vás, abyste mým slovům nepřikládal zvláštní váhy…“

„Ale ujištuji vás, doktore,“ prohlásil návštěvník rozhorleně, „kdybych měl na lístek, jedu hned. Hůře, než se mi nyní vede zde, se mi nikde vésti nemůže. Cestoval jsem již mnoho a obyčejně s lehkou kapsou. Člověk tímto způsobem pozná vlastně mnohem víc, než zazobaný turista, který lpí pouze na povrchu. V cizině člověk podniká také s lehkým srdcem práce, za něž by se doma styděl. Je možno nosit i kufříky z nádraží. Kdybyste mi zaopatřil peníze na cestu, byl bych vám neskonale vděčen. Musím odtud, je to nutné!“

„Ne, ne,“ bránil se doktor, „rozmyslete si všecko řádně. Ostatně nevím, podaří-li se mi ihned celý obnos vám zaopatřit. Ale mohl byste večer po šesté hodině na mne počkat, promluvíme si ještě o všem.“

„Tedy po šesté? Ovšem, že přijdu. A buďte přesvědčen, že mi prokážete velkou službu, poskytnete-li mi příležitost k odjezdu. Tož tedy na shledanou, doktore! Ale, řekněte mi ještě upřímně: Je jakási pravděpodobnost, že mi seženete potřebné peníze? Jen na cestu, to již stačí.“

„Přičiním se,“ odpověděl doktor Binder. „A buďte bez starosti, bylo by zlé, kdybych ani tolik úvěru neměl v Praze!“ A podal Vodrazilovi ruku a doprovodil ho až ke dveřím.

Vodrazil šel rovnou domů. Jeho spolubydlící filosof Čvančara válel se ještě na posteli a tázal se ihned příchozího, na jehož návrat asi dychtivě čekal: „Co neseš?“

„Nic!“ odpověděl Konrád. „Opustím tě asi. Jedu do Paříže.“

„Dostal jsi volný lístek?“ ptal se Čvančara posměšně.

„Snad,“ odvětil Vodrazil a jal se pořádati svá cestovní zavazadla. S touto prací byl v okamžiku hotov. Seznal, že prádlo, pokud se v společném majetku obou přátel nalézalo, je všechno upotřebené. Vstrčil si tedy pouze svůj kartáček na zuby a kalodont do kapsy a byl hotov se svými cestovními přípravami.

„Kdy tedy míníš mě zarmoutit svým odjezdem?“ vyzvídal odpočívající filosof.

„Bezpochyby zítra,“ odtušil Konrád Vodrazil. „Chceš-li, přijď se večer podívat k Hejlům, budu tam.“

„Budeš mít peníze?“ tázal se Čvančara.

„Trvám,“ pravil náš cestovatel úsečně. Pak se ještě jednou rozhlédl spokojeným zrakem po malém pokojíku, který mu již o několik týdnů skýtal nejistý útulek, pokynul Konrád svému spolubydlícímu rukou a šel do města.

Toulal se po nábřeží, díval se na vozy a koně a rázem šesté hodiny čekal u dveří kanceláře.

Doktor Binder po Vodrazilově odchodu se pleskl do čela a řekl si: „Proč jsem mu neslíbil lístek do Paříže? Zatraceně! Na všechno vždycky přijdu, až když je pozdě.“ A chodil nepokojně sem a tam po místnosti. Nechtěl svému, byť i poněkud nepříjemnému příteli dáti najevo, jak mu záleží na jeho nepřítomnosti v Praze. Konečně mu napadlo, že by mohl Konrádovi pro větší jistotu dáti francouzské peníze. To také učinil.

Schůzka doktora Bindera s Vodrazilem netrvala než několik minut. Doktor vtiskl svému příteli obálku do ruky, přál mu šťastnou cestu a pokrytecky jej žádal, aby nezapomněl ihned poslati novou adresu.

Čvančara vylezl teprve navečer ze svého doupěte. Na ulici potkal jako obyčejně svoji Pavlu. Seznámil se s ní kdysi na výletě v Troji. Byl tehdy v dobré náladě, oslovil tuto nevzhlednou dívku a pro zábavu mluvil k ní pokroucenými větami, jakými obohacují naši mluvu z nedostatku myšlenek různí horlivci pro krásno. Od té doby se s Pavlou tahal a bylo by mu cosi scházelo, kdyby ji několikráte v týdnu nebyl mohl ohromiti všelijakými nesmysly. Pavla brala všechno vážně a brzy pochytila ledaco z řečnického arsenálu svého přítele.

„Vy jste čekala, drahá duše?“ zvolal filosof, podávaje své družce obě ruce.

„Mé srdce již hladovělo po vašem zjevu!“ odtušila Pavla, tisknouc mu dlaně. „Hleďte, jak záře svítilen tklivě se objímá s modrým šerem, ach, pozorujete tuto vábnou hru duhových barev, světla a stínu? Rcete, kam zve dnešní večer naše rozbolestněné duše?“

Čvačara chtěl již říci: na Karlák. Ale pak ho napadlo, že snad již Vodrazil bude sedět u Hejlů, i pocítil veliké sucho v krku. Proto pravil: „Není vždy v naší moci jít za hlasem svého srdce.“ Málem by byl dodal: Bílá Lámo! A bylo mu podivné, proč se mu v poslední době pokroucený sloh estétů plete s mluvou indiánských knížek, které čítával ve svých klukovských letech.

„Co staví se proti splnění naší melancholické touhy?“ tázala se ulekaně Pavla.

Čvančara si myslí: Přijdu-li pozdě, propije již Vodrazil poslední korunu a mohu se jít zase domů postit. Ale nahlas řekl: „V dnešní noci mnoho se rozhodne.“

„Smutek klase se jako černý závoj kolem mé duše,“ zahořekovala Pavla: „Mluv!“

„Však zvíš!“ zašeptal Čvančara.

„Kdy?“ vykřikla Pavla.

„Však zvíš!“ A filosof zval do své dlaně ruku své přítelkyně a hladil ji. Pak se prudce obrátil a odcházel. Dělá-li si ze mne Vodrazil blázny, říkal si v duchu, zabiji ho. Pro všechny případy stavím se ještě u Strakatého Páva. Je to na cestě.

Strakatý páv byla malá hospoda se smíchovským pivem, trochu obchodu přes ulici a v dosti postranné místnosti scházívalo se večer několik sousedů a hrálo v karty. Zpravidla obsadili jeden stůl také studenti. Sem zabloudil kdysi Vodrazil a Čvančara se svou společností a pomohli na nějakou dobu hospodskému k slávě a od peněz.

Žádný hostinský dlouho návštěvu této družiny nevydržel. Buď se s ní ve zlém rozešel nebo byl nucen prodat hospodu, když se mu neotevřely včas oči. Ačkoli ve společnosti těchto spíš lehkomyslných než veselých hochů vládl duch Vodrazilův, byl přece jen Konrád vedlejší osobou mezi nimi. Zadlužil se totiž vždycky velice brzy jak u hostinského, tak u sklepnice i u hostů, že se již nemohl u stolu objeviti.

Všichni ti mladí mužové, kteří roznesli slávu Strakatého Páva po Praze, měli jakési akademické vzdělání – ale žádnou akademickou hodnost. Byli mezi nimi mladí úředníci, studenti a pak lidé vůbec bez zaměstnání jakéhokoliv. I ti, kteří měli nějaké místečko, cítili, že se k svému zaměstnání nehodí, a pokládali svůj měsíční plat za věc v podstatě ne odlišnou od půjček a záloh.

Do Prahy přišli snad všichni z venkovských středních škol, a to právě z těch, které byly nepověstnější svou zaostalostí. Mnozí byli dokonce až do zkoušky zralosti, tj. až do svého 19. nebo 20. roku, drženi v kněžských konviktech, byli voděni na procházky jako trestanci v smutném průvodu pod dozorem černého dohlížitele. Zatím co Čechami vál svěží vzduch vážné vědecké kritiky, učili se staročeštině ze sporných rukopisů, poslouchali nadávky na Machara a Březinu, na Darwina stejně jako na Gebauera a dostávali občas pohlavky.

Doma rodiče mluvili stále o obětech, kterou jsou nuceni přinášet, a když se hoch ozval, že o to nestojí, byl teprve oheň střeše. Vpravdě bylo to snazším nechat syna studovat, než udělat z něho dobrého řemeslníka nebo obchodníka. Učí-li se hoch trochu, neplatí školné, na poloviční stravu se bytným platila desítka a potom bylo možno domoci se nějakých podpor, když hoch přišel do Prahy. Po skončení studií se mladý člověk ještě všelijak potloukal tak do svých třiceti let, než mohl začít poněkud lidský život, zatím co jeho šťastnější druhové z mládí, kteří se vyučili třeba krejčovině, vydělávali již od svých sedmnácti roků, měli příležitost shlédnouti kus světa a život pro ně začínal, dokud ještě nebyli otupeni ke všem jeho krásám.

Členové společnosti od Strakatého Páva nepřicházeli do Prahy ani s úmyslem něco dělat, nýbrž si odpočinout po trudech a strádáních střední školy. Večer šli do hospody na pivo a snědli k tomu několik slaných rohlíků, ve dne pokud možno spávali, poněvadž tak nejméně spotřebovali. Časem naučili se přilepšovati si dluhem, opisováním, hodinami nebo nějakým malým zaměstnáním, kterého brzy zase zanechávali. Bylo-li možno, hýřili a vykupovali si tuto rozkoš dlouho trvající bídou. Smyslnost, kterou lze u mladých mužů v urovnaných poměrech v rozumných mezích držeti, stává se u chorobných a nuzných jednotlivců neomezenou vládkyní. Láska je jedinou radostí chudých, říkává se.

U všech národů lze se setkati s mladými lidmi, pro něž není ani minulosti ani budoucnosti a kteří žij jen pro přítomný okamžik, jenž jim nepřináší žádné rozkoše. Ale mezi Slovany je nejvíce jednotlivců tohoto druhu. Vybředne-li někdo ze zhoubného prostředí, nemůže přece jen setřásti se sebe znamení své pochybné výchovy a nezřízeného života mladých let, i když neutrpěl žádné úhony na svém zdraví. Zachráněného vede pouze chladné vědomí nutnosti lhostejným životem.

Když vstoupil filosof Čvančara do hostinské místnosti u Strakatého Páva, hrály se tam u tří stolů karty. Čvančara se podíval, kdo má co v ruce, a při rozdávání oznámil svým přátelům: „Vodrazil jede do Paříže. Loučí se u Hejlů. Nešli byste?“

„Ještě jedno kolo! Počkej!“ prohodil kterýsi karbaník.

Čvančara stál u stolu s rukama v kapsách a díval se po sklepnici. „Proč vás jenom tak miluju, Pepičko?“ oslovil ji chvějícím se hlasem.

„Bavte svoji babičku!“ odpověděla sklepnice. Ani se na něj nepodívala.

„Ach, bože, vy myslíte stále na těch šest korun pětaosmdesát haléřů, které jsem vám dlužen!“ posteskl si nešťastný milenec. Pak zamával kloboukem, vykřikl „na shledanou!“ a vyšel na ulici.

U Hejlů byla noční kavárna s množstvím koutů a malých stolků, navštěvována ponejvíce lidmi, kteří přicházeli z hospod i odjinud. Nebylo tu ani denních hostů ani úvěrů, a Vodrazil cítil se zde docela bezpečným před útoky sklepníků a sklepnic. V celé místnosti seděl skoro sám – bylo ještě příliš časně. Před sebou měl již několik vyprázdněných lahví piva. Vstupujícího Čvančaru pozdravil těžkopádným „Na zdar!“

Filosof nejprve se přeptal po hospodářské zdatnosti svého přítele a pak se beze slov pustil do krajíce chleba se šunkou. Zanedlouho přišli husím pochodem přátele od Strakatého Páva, přisedli si, smáli se a žertovali. Posléze promluvil Čvančara vzletnou řeč na loučícího se druha, kterou zakončil slovy: „Mnoho jsi si získal zásluh o národ náš, že však jsi se odhodlal konečně odcestovati, to ti naše česká vlast nikdy nezapomene!“

Vodrazil připíjel si se všemi. Pak zacinkal zlatou mincí o stůl a tázal se sklepníka: „Pane vrchní, berete taky francouzské peníze?“ Dostal kladnou odpověď a měnil ještě několikráte, neboť noc je dlouhá a kaváren a hostinců je v Praze mnoho.

Ráno seděla nevyspalá společnost v nádražní restauraci u černé kávy. Vodrazil šel k pokladně a ptal se úředníka: „Co stojí lístek do Paříže?“ Dělalo to o něco více, než měl v tobolce. „Kolik tedy stojí lístek do Mnichova, smím-li prosit?“ Odpověď Konráda uspokojila. Koupil lístek, poseděl ještě se svými druhy, pak potřásl všem rukou a vyšel na peron…

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich