Skip to content

Kapitola jedenáctá

Kapitola jedenáctá a poslední

Z pozůstalosti Konráda Vodrazila

Dějový vývoj mého líčení a elegický tón předešlé kapitoly nutí mě, abych zavčas skončil. Různé postavy vstupují ještě před mým zrakem, ale je vždy výhodnější napsat toho o trochu méně než o trochu víc, chce-li člověk jakž takž obeplout úskalím nudy. (Ostatně může být všem čtenářům ve zlých chvílích útěchou blahé vědomí, že nejen oni se trápí při čtení nudných věcí, ale že i spisovateli není mnohem lépe při jejích spisování.)

Nenáležím zajisté bezohledným lidem, kteří škrtnutím pera skončí děj své povídky a o příštích osudech svých hrdinů nás nechávají v trapné nejistotě. Pokud sám něco vím, chci vám aspoň o hlavních osobách, jimiž jsme se zabývali, předložiti stručné, byť i ne docela úplné zprávy.

To, co provedla s lehkovážným necitou Ondřejem paní Julie, lze vskutku označiti jako malý zázrak. Udělal z něho pořádného člověka. Uvedla ho do společnosti krajanů, kteří v daleké cizině poctivě a dobře se živí výnosnými řemesly, hlavně kožešnictvím a krejčovinou. Vlček stal se nejprve výpomocným dělníkem, a když se něčemu naučil, rovnocenným spolupracovníkem svých druhů. Kromě protekce krajanů pomohla mu k vyšinutí se na tuto novou dráhu zvláště ta okolnost, že ve Francii, chce-li člověk něco dělat, nepotřebuje k tomu pracovní knížky.

Sklon ke zlu jevil se ovšem na Ondřejovi stále. Modřil a navazoval v dílně známosti, které mu nijak nesloužily ke cti. Paní Julie o ledačem se dověděla, nikdy však neztratila trpělivost se svým lehkomyslným druhem a klidem svým a rozvahou dovedla si udržet pořádek v rodině. Ondřeje při jeho obratnosti a chytrosti čekala pěkná bouřnost praktického člověka. Děti ovšem pomalu zapomínaly česky.

Soňa po svém návratu do Ruska poněkud okřála. Živila se samostatně hodinami, zároveň se vrhla do politiky a úřady s ní vbrzku škaredě zatočily. Paňa počala znovu žít život maloměstské dcerky, ale byla mnohem nespokojenější než před svým odjezdem do ciziny.

Paní Iréna prohlašovala sice vždycky, že by bez Paříže nemohla žít, ale když daleko od ní bídně skončil Alexandr mladé své dny v nemocnici, poslechla hlasu svého manžela Aloise a odjela s ním do Anglie za lepším bydlem.

Netřeba ovšem podotýkat, že s dobrými úmysly Konráda Vodrazila to dopadlo bledě. Vypůjčoval si dále, kde a jak mohl, ale výši požadovaných obnosů byl nucen snižovat, neboť idealismus, jak známo, mizí a lidé jsou den ode dne horší a sobečtější.

Změna se stala s Konrádem hlavně ta, že jednou při přesídlení zapomněl na svůj kalodont na svůj kartáček na zuby. Taky se čím déle tím řidčeji holil a spával pravidelně v šatech.

Vodrazil míval i v nejkrušnějších dobách úctu moslemína před popsaným a potištěným papírem. Stalo se však posléze, že si zalepoval plody svého ducha rozbitá okna. Tím posledním páska, která jej spojovala se světem, vzala za své, a nebeský pán pískl si naň jako na pražského kata v písničce: „Pojď sem už, Pipergře, sám!“

K pozůstalosti se nikdo nepřihlásil. Pouze doktor Binder, který zachovával až do konce s Konrádem jakési takési přátelské styky, prohrabal se kupkou papíru, která se válela v koutě posledního sídla zesnulého přítele. Mezi upomínajícími dopisy a nezaplacenými účty objevil rukopis povídky, která nesla název:

Veselý koník

– – – Každý pochopí, že se tu nejedná o zvíře, nýbrž o člověka, který měl svrchu uvedenou přezdívku. Hlava malého koníka byla nadprůměrných rozměrů, a v té hlavě zela ústa, že se člověk divil, jak se tam vejdou. Když koník se smál, setkaly se jeho obě uši vzadu na hlavě.

Smál se stále – alespoň málokdy se přihodilo, aby byl jinak přistihl jeho rty než roztaženy úsměvem.

Usmíval se stejně, ať vyzvídala na něm překrásná matka, kde si roztrhal kalhot, nebo když se ho tázal rozšafný pan učitel, v které botě nosí svoje sešity, šklebil se při pohlavku jako při pochvale. Jedni říkali o něm, že je hloupý, druhý, že je bez srdce.

Schopnosti, které projevoval ve svém mládí, byly toho druhu, že jich na něm nikdo nepozoroval. Tak měl ku příkladu výtečnou paměť. Pamatoval si výjevy z doby, kdy nečítal než tři nebo čtyři léta. Nezapomínal a neuměl odpouštět.

Když začal chodit do školy, znal z doslechu již všechny starosti nebezpečí života: dluhy a nevěru, exekuce, prostopášnost a opilství, zkrátka celou stupnici hrůzy, kolem které se točily hovory velikých. Nikdo nepředpokládal, že malý koník všechno slyší a všemu rozumí.

Dětská a chlapecká léta byla proň dobou nejtrapnějších starostí. Veškeré rozpory, které vyvstávaly kolem něho a dorážely naň, nutily ho zároveň k přemýšlení, jak odstraniti zlo. Nepochopoval, proč lidé jsou zlí, když mohou býti dobrými, a ve svých představách určoval na každý přestupek trest smrti.

O bohu začal záhy pochybovat. S počátku se choval k němu důvěrně, jako italský venkovan k místnímu svatého, a stejně dobromyslným způsobem prosil všemohoucího o pomoc v určitých případech. Čím dál však, tím se mu zdálo spornějším, že by náš svět byl božským dílem.

Byla sobota po prvním. „Pane,“ modlil se veselý koník, „učiň, aby tvoje velikost a dobrota nad světlo jasněji zářily! Všechno víš a všecko můžeš, co ti to udělá, přijde-li dnes oficiál Mikenda střízlivý domů a nechá svou ženu a děti na pokoji?“ Ale Mikenda vrátil se v noci zase opilý, vzbudil celý dům svým křikem a řezal do ženy a do dětí jako do žita.

Jinak byl malý koník hodně dětinským. Hrával si ponejvíce s plechovými knoflíky, které sebral matce ze zásuvky v prádelníku. Byli to přece jen nerozumní tvorové. Malý koník rozmrzen zahodil lepenku do kouta, vstal a chodil s rukama založenýma po světnici a promýšlel si jen tak beze všech technických pomůcek pokračování válečného tažení.

Tyto divoké hody obrazotvornosti zůstaly mu až do konce jeho života. Sladké sny, do nichž jiní upadají požíváním opia, zaopatřoval si koník, kdykoliv se mu zachtělo. Ale následky byly stejně zlé jako u morfinismu. Již zakončení snu přinášelo s sebou kruté zklamání. Ať byl koník ve svých myšlenkách slavným válečníkem, šťastným milencem nebo dobrodincem lidstva a národa, konec nikdy neuspokojoval. Dosažený cíl byl vždycky nudný a nezajímavý.

Po nádheře, kterou mu poskytovaly hodiny osamocení, jevil se mu skutečný život – koník totiž v mládí rozeznával ještě přísně život skutečný od opojení své obrazotvornosti – čímsi strašně studeným a nudným. K tomu přispívalo ještě, že se styděl za svůj niterný život a přísně střežil, aby nikomu nevyzradil své tajemství.

Koníkovi scházelo docela střízlivé pojímání věcí. Ať již upoutala jeho pozornost na sebe hračka nebo kniha, vybavená představa nebyla nikdy v správném poměru ke skutečnosti. Když cíl byl dosažen, nadešlo zklamání.

Avšak příroda si to již tak zařídila, že člověk přes všechny rozpory mezi touhou a splněním, které trpkou zkušeností byly vypozorovány, přece jen se zamiluje. Taky koník kdysi po večeři, kterou zavlažil třemi sklenicemi piva, oslovil na ulici mladou slečnu.

Byla proň zázrakem, jediným smyslem jeho života. Třikráte s ní mluvil, vždy asi hodinku. Pak zmizela. Koník nadarmo čekal.

Nevěděl ani, jak se jmenuje, ani čím je, ani kde bydlí. Chodil ulicemi města v stálé naději, že někde za příštím rohem se s ní střetne. Tyto ztřeštěné pochůzky trvaly několik hodin. Marně.

Vzpomněl si tedy, že při posledním setkání kašlala. Jistě onemocněla. A dnes bude již tam, odkud není návratu. Přes svoji nevěreckost chodil koník ke spiritistům a snažil se vstoupiti ve spojení s mrtvou svou milenkou. Výsledek by ovšem pochybný.

Tak minula dvě léta. O polednách přišel koník do malé kavárny a spatřil u vedlejšího stolu dívku. Byla to ona a nebyla to ona. Koník se svou oplakávanou láskou mluvil pouze večer – a bylo tomu již dávno. Nepoznával jí. Ale byla to ona.

Shledání nebylo tak radostným, jak si je představoval. Ptal se jí, proč tehdy nepřišla. Nedovedla se upamatovat.

Procházeli se večer zase spolu. Potkávali je známí. A v noci v hospodě kterýsi přítel se vyskytl, jenž znal slečnu dokonce jménem. Vtipkovalo se a posléze se přítel vsadil, že přinese koníkovi slečninu košili s monogramem. A přinesl. Tehdy se koník smál tak, že ho jeho druhové napomínali, aby si nechal na hlavě nějaké místo pro uši. Koník uznal správnost jejich obav a zalepil si koutky úst anglickou náplastí, vtip to, který později k všeobecné veselosti častokráte opakoval.

Hospoda byla veselému koníkovi domovem. Když přišel, zábava se dostala teprve pořádně do proudu. Okna se otřásala smíchem a strážníci nahlíželi zvědavě do dveří místnosti. A na ulici rozléhaly se písně, zhasínaly se lucerny a přemisťovaly se návštěvní tabulky.

Taky do nemocnice, kde si nějaký čas poležel, přinesl koník trochu zábavy. Hovořilo se od postele k posteli, posílalo se sluhu tajně pro cigarety a nešťastník, který měl před operací, dobíral si svého druha, jenž měl smrt na jazyku.

Hubený, bledý hoch vypravoval koníkovi o Benevenutovi Cellinim.

Veliký renesanční sochař a ciselér ve svých šedesáti letech, kdy měl již velice pohnutý a dobrodružný život za sebou, onemocněl těžkou vyrážkou. Dlouho marně hledal pomoci u lékařů, až mu kdosi poradil klášter, kde chovali mniši dřevo pravého svatého kříže. Cellini uposlechl, snědl třísku zázračného dřeva a uzdravil se. Potom se ještě zamiloval a měl rodinu.

„Vidíte,“ posteskl si hubený, bledý hoch, „a jaký to byl znamenitý člověk tenhle Benevenuto! Za to my máme v hlavě směs všeobecných vědomostí, které nám překážejí při každém kroku…“

Veselý koník nezemřel tenkrát, neboť měl koňskou povahu, jako lidé vůbec. Člověk nepřipraví do hrobu ani veselý ani smutný život. Jsou národové, kteří žijí v močálech, kde příroda mnoha a mnoha pokolením neposkytla ani, aby se dosyta nejedli – přežijí věky. Veselý koník sám sebe podváděl, když si říkal: Jak dlouho ještě může tenhle lehkomyslný život trvat?

Koník nechtěl být jako jiní lidé, chtěl býti víc – samo o sobě není to nic zlého, naopak. Pohříchu dnes ve světě nezachovávají se pravidla hry, blahodárná omezení, která nejsou na škodu podniku a prospívají člověku. Zvláště u nás o těchto nenapsaných zákonech není ani potuchy. Veselý koník nehrál ani hazard – co dělal, byl skok do tmy.

Ne že by byl nedosáhl nijakého úspěchu. Oč byl na jedné straně hloupějším, o to byl na druhé chytřejším. Ale jako při každé věci, které se zmocnil, i zde očekávalo ho zklamání. Z plna hrdla se rozesmál své ješitnosti, když mu začala lichotit slova lhostejných lidí. A pak si řekl: Nezáleží-li ti nic na úsudku tvých vrstevníků, co pak je ti do jejich potomstva? A usnul na vavřínech.

Národové povstávají a hynou, s nimi upadá v zapomenutí jejich vzdělanost i jejich jméno. A naše země je práškem, létajícím ve vesmíru. Čím je naše bolest, naše radost, naše ctižádost?

Byly ovšem chvíle, kdy o této moudrosti veselý koník pochyboval. Všechny věci kolem něho nabývaly tajemné tvářnosti, lidi, zvířata, rostliny i neživá hmota. Každé zrnko písku, každý pohyb, každý čin zdál se míti věčný vliv na uspořádání věcí na nebi i na zemi. Osobnost mizela, nebyla ničím, neschopna sama ani štěstí, ani radostí. Veselý koník cítil tíhu božského pouta, které ho pojilo se všemi tvory a věcmi, a na mysl mu přišel staroindický názor o rolníku, který tím, že vzdělává své pole, dobývá půdy dobrému božstvu, ubíraje ji zlému.

Praktických následků úvahy tyto ovšem neměly. Někdy se zdálo, že veselý koník se probere ze svého jepičího křepčení. V rozhodné chvíli vytáhl však zrcátko z kapsy, podíval se do něho a řek si: „A o tebe, darebo, se mám starat? Nikdy ne!“ A život opět šel svým pravidelným chodem.

Jednoho krásného dne našli veselého koníka oběšeného na okenním rámu. Na stole leže kus papíru a na něm bylo napsáno: „Oběsil jsem se a radím každému, kdo to čte, aby učinil totéž.“

Veselý koník žertoval ve vážných chvílích a v nevčas.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich