Skip to content

Kapitola osmá

Kapitola osmá

V Latinském Korbeli

Železnice je přece jen podivný vynález. Jako kouzlem přenese člověka do zcela nového prostředí, a to beze všech přechodů. Kraj a lidi, kterými Rychlíka projíždí, zanechávají v duši cestovatele pranepatrného dojmu. Člověk dívaje se oknem vagonu jakoby stál u kukátka panoramatu, v kterém s unavující rychlostí se střídají nevýrazné a lhostejné obrázky.

Konrád Vodrazil dávno ještě šlapal bláto bavorských silnic, když jeho mladý mnichovský hostitel Ondřej Vlček přijel již do Paříže. První jeho kroky ve velikém městě byly tytéž jako všech zvědavých turistů, a toto tápání a chození sem tam nestojí za to, abychom mu věnovali jakoukoli pozornost. Další osudy Vlčkovy osvětlí nám nejlépe psaní, které poslal na Moravu paní Julii Hotasové, vdané ženě a své milence.

Dopis zněl následovně:

Milá Júlinko!

Stěžuješ si, že jsem Ti kromě kratičké zprávy, která se spíše podobala telegramu, dosud nic nedal o sobě a o svých úmyslech vědět. Odpusť mi, moje zlato, ale nemůžeš si představit, jak člověk nerad rozepisuje, nemá-li komu sdělit co pěkného a potěšitelného.

Drahá Júlie, nikdy jsem si nepředstavoval život tak těžký. Hned po svém příjezdu vzal jsem si do rukou adresář a chodil jsem po továrnách a po strojírnách. Je zde spousta německých průmyslníků a ředitelů technických podniků, hlásil jsem se k nim trochu jako krajan, ale nic to nepomohlo. Mých několik zkoušek z techniky mi valně neprospěje. Jsou tu hotoví inženýři, čekají na místa a pracují zatím jako dělníci, vozí třeba štěrk, aby jen nepropásli chvíli, kdy se nějaké místečko uvolní.

V Mnichově jsem trochu maloval, dokonce i něco prodal, tak chci ještě na tenhle způsob zkusit štěstí, ale naděje mám čím dále tím méně. Chodím do soukromé malířské školy. Opravovat přichází nám naše věci známý umělec Steinlen. Je to starší už pán, blondýn. Onehdy se zastavil u mě, poklepal mi na rameno a řekl mi: „Máte silný talent!“ Ale co je to všecko platné.

Když se člověk někde dobře nevyzná, tak přijde živobytí strašně draho. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Psal jsem sestře, aby mi poslala ještě zbytek obnosu, který na mě připadá z prodeje našeho domku, ale vůbec mi neodpověděla. Jen švakr mi poslal sprostý dopis. Teď, když vědí, že již pro vojnu nemohu se vrátit a domáhat se svého práva, nic si ze mne nedělají. Taky na tebe nadával a pak psal, že jsem udán pro urážku člena císařského domu, kterou jsem spáchal na nějaké cizí schůzi, že vydali na mě zatykač, ale já o té věci nic nevím. Zkrátka a dobře si na nich nic nevezmu, a tak jsem na holičkách.

Milá Júlie, jak pak Ti mohu v takových poměrech radit, abys za mnou přijela? Píšeš sice, že od těch dob, co jsi mě poznala, se svým mužem se nestýkáš, a on že tuší, že nosíš pod srdcem plod naší lásky, a strašně řádí. Jak ho znám, tak ho to zase přejde, a Tobě se přece jen dobře vede, nemáš starostí, zdali se zítra najíš a budeš-li moci zaplatit činži. Taky o své děti budeš mít dobře postaráno. Já mám už na svědomí jeden život, nikdy nezapomenu na hrozný konec Kláry Kojetinerové, teď bych měl ještě Tebe připravit do hrobu! Ani nevíš, jak rád bych Tě měl, ale jako svědomitý člověk Ti pravím: Předlož si to důkladně a nevrhej se zbytečně do strašlivé bídy, která Tě tu čeká.

Buď zdráva a veselé mysli a zařiď si svůj život co možno nejpříjemněji!

Věčně Tvůj

Ondřej.

Julie byla sice z městských rodičů, ale venkovské prostředí, v němž žila, učinilo z ní ženu velice jednoduchou. Málokdy naskytla se jí příležitost ke psaní, i byla brzy po vychození škol na štíru s pravopisem. Prostá její povaha nedala se nikdy ohlušiti slovy. Julie šla vždy rovnou za cílem, který si určila, nevidouc vlastně ani žádné jiné cesty.

Když obdržela prostřednictvím své tety poštmistrové Ondřejův dopis, počala se tajně připravovat na cestu. Doma oznámila, že jede se synkem na několik dní na návštěvu k příbuzným. A zmizela, nikdo nevěděl kam.

Ondřej ji očekával a přijal ji i jejího malého chlapce velmi láskyplně. Nepřišla docela chudá, měla něco peněz kromě svých šperků, které také postupem času zmizely v zastavárnách a u zlatníků. Ondřejovi bylo popřáno žíti nějaký čas bez starostí jen sladkému milování. Najal si s Julií malý byt, nakoupili něco nábytku, hráli si s malým Jiříkem jako děti, a všechno šlo co nejpěkněji až do doby, kdy Julie stala se matkou.

Tato událost vyprázdnila dokonale pokladnu zamilované dvojce a se vzmáhajícími se potřebami ohlašovala se bída. Tehdy vyňal Ondřej z pouzdra housle a šel vydělávat.

Měl známého Poláka, který stával jako model malířské škole, kterou Ondřej kdys navštěvoval. Za svých lepších časů několikráte zaň Vlček zaplatil oběd, a i v nové domácnosti tento bratr Slovan několikráte byl návštěvou za příčinou nepatrných půjček. Když viděl nedostatek, který se zahnízdil v malé rodině, vybídl Ondřeje, aby s ním chodil šumařit.

Seděl-li někde s obnaženou hlavou, měl tento Polák, jemuž nebylo mnoho přes třicet, vzezření starce. Měl docela bílé vlasy a prošedivělý knír. Jinak byl pěkně urostlý a ramenatý. Sloužil v cizinecké legii v Alžíru, zběhl od svého pluku do pouště a drahou dobu pobíhal po liduprázdných končinách o žízni a hladu. Každou lidskou bytost, která mu vstoupila do cesty, byl nucen pokládati za sobě nepřátelskou a odhodlanou jej sprovoditi se světa, nepředejde-li jí v tom. Upomínkou na tento hrozný život byl prý jeho předčasný stařecký vzhled. V Paříži žil pod cizím jménem.

Znal všechny kouty ve vnitřním městě i v okolí hradeb, ve vilových čtvrtích stejně jako v předměstích. Velice obratně dovedl se přeptat na poměry obyvatelstva, věděl, kde co zahrát, a strážníka větřil jako zvěř myslivce. Tak vlekl Ondřeje po ulicích a uličkách všude, kde byla naděje na výdělek. Paní Julie neměla z toho velkou radost, poněvadž Ondřej často vyšumařený obnos v pochybné společnosti propil a prohrál v kartách.

K takovým koncům dospěl Vlček v době, kdy Vodrazil v Paříži osiřel. Jeho Rusky jej opustily, Paňa roztrpčena a zklamána odjela do své otčiny, aniž by byla se podvolila zkoušce, a Soňa taky beze zkoušky se nastěhovala přes léto k moři, kde bylo možno prázdniny ztráviti lépe a laciněji než ve městě.

Vodrazil vyhledal lacinou hospůdku, kde ubíjel své večery a kde se cítil jako v rodinném kruhu. Říkalo se tam u Latinského Korbele. Uprostřed malé místnosti byl vysoký pult v podobě podkovy, a za ním stál hospodský se sklepníkem, oba v modré zástěře a s vyhrnutými rukávy u košile. Kol dokola sedělo či stálo velice pestré obecenstvo různých národností a společenských stavů.

Viděl´s tu japonské studenty, usmívající se svými stále rozevřenými ústy a hledíc kradmo do světa přes svoje brýle, spiril jsi kabylského podomního obchodníka s fezem na hlavě a koberci a kožešinami přes ruku, pak mladičké zpěváky z kabaretu ve vysokých botách, sametových šatech a s dlouhou červenou šálou, přehozenou přes rameno; přibelhala se taky sem chudá stařenka, prodávající po ulici noviny, pochybná děvčata smála se pronikavě nad svou sklenicí a čichala k lahvičce benzinu, a často zavítali i neradi vidění hosté, zloději, nezaplatili, porvali se a utekli.

Bylo tu několik kroužků denních hostů. Řečtí dělníci kritizovali politiku velmocí a Španělové se stále o čemsi hádali. Vodrazil sedával ve společnosti, která v sobě soustřeďovala umírněné živly mezi návštěvníky hospůdky. Tomuto volnému sdružení předsedala asi padesátiletá dáma v šatech, které kdysi bývaly nošeny bohatšími majitelkami. Byla odkud si z venkova, stará panna, na nose nosila skřipec a pokládala se stále za hezkou. Ráda vypravovala, jak se jí muži dosud dvoří, jak ji oslovují na ulici a jak jí kdosi nabízel, že jí koupí klobouk s velikým perem. Muži poslouchali vypravování tetiččino – tak jí říkali – a smáli se na celé kolo. Vodrazil složil na ni dokonce nadšenou ódu. Počínala verši:

Jak krásná je tvoje čistě vyholená tvář, ó této,

a tvoje bohatá kadeř, kterou do nedávna

omnibusový kůň nosil v ocasu,

a tvoje růžové oči,

a tvůj rozplácnutý nosík,

na kterém sedí skřipec jako opice na velbloudu!

Teta žila skromně a počestně z podpor, které jí poskytovali její zámožní příbuzní, a často zaplatila ještě kávu za starého učitele, který byl chudák. Dlouhá léta byl vychovatelem v šlechtických rodinách v Polsce, polsky znal dobře a i česky bylo lze s ním se dorozuměti. K stáru se vrátil do své vlastní nemajetný a k nepotřebě. Spával u sochařů v ateliérech na holé zemi a v létě často i pod širým nebem. Vodrazil rád si s ním pohovořil.

Kdysi v noci Konrád, vstoupiv do herny, byl radostně překvapen, když u jednoho stolku objevil známou tvář svého mnichovského přítele Ondřeje Vlčka. Krajané se srdečně pozdravili, ale na vyptávání nebylo času. „Potom si popovídám, dej si zatím něco!“ pravil Ondřej, míchaje karty a kývaje hlavou na znamení své spokojenosti.

Kolem hráčů stála skupina diváků. Hlavní zájem soustřeďoval na sebe rozložitý Francouz s pichlavými očima a rezavým knírkem. Byl to ještě mladý člověk, slušně ošacený, o kterém bylo známo, že žije jen z karet a z toho, co vydělá jeho milá – milováním kohokoliv.

Francouz vyhrával; Polák, Ondřejův společník na hudebních cestách za chlebem, jakž takž se držel na svých, ale Vlček byl v tom špatně. Než stále se hrálo klidně a bez řečí, až náhle Ondřej počal vytýkati Francouzovi, že si vyměnil kartu. Háda se stávala prudší a hlasitější a zvrhla se v pustou rvačku, když Vlček svého protivníka nazval podvodníkem a rychlým pohybem hleděl zachrániti, co bylo lze, z peněz na stole rozložených.

Diváci se velmi obětavě zúčastnili pohnutého boje, a s převržených stolků padaly na podlahu s řinkotem tříštící se sklenice. Hostinský a sklepník přiběhli a pěstmi se snažili obnovit porušený mír. Taky se jim to podařilo a falešný hráč, který byl znám jako škodná, byl vyhozen na ulici.

Bylo po hře. Polák podal Vlčkovi ruku, vytáhl své housličky, které ležely pod lavicí, a šel domů. Vodrazil se odebral do nálevny, očekávaje, že Ondřej přijde za ním. Ten zůstal ještě v herně, zapínal si roztrženou košili a vykládal několika zbylým hostům o průběhu zápasu a jeho příčinách.

V tomto okamžiku vřítil se do herny dveřmi z ulice vyhozený hráč v průvodu několika osobností téže asi mravní hodnoty, jaké byl sám, vrhli se na Ondřeje, povalili ho k zemi, a jeho protivník kamenem, jejž si přinesl zvenčí, rozbil mu hlavu. To vše se odehrálo za několik vteřin. Přispěchavší hostinský uslyšel pouze nadávky odcházejících násilníků a jejich ujišťování, s ním že se vypořádají jindy.

Konrád obvázal vlastním svým kapesníkem Vlčkovi zkrvavenou hlavu, sebral jeho housle a odvedl zraněného z hospody. Na cestě se pro uklidnění mysli ještě někde stavěli k posilujícímu doušku na dobrou noc, takže Ondřeji z celodenního výdělku mnoho nezbylo. Když konečně stál již před svým domem, myšlenka na ženu a děti vážně ho počala znepokojovati. „Psal jsem babě, aby zůstala, kde je!“ odlehčoval si. Pak řekl svému průvodci „na shledanou!“, klíč zarachotil v zámku a Ondřej zmizel ve vratech.