Skip to content

Kapitola šestá

Kapitola šestá

Soňa a Paňa a jejich společnost

Soňa šla nejprve dlouhou zaprášenou silnicí, která se táhla podél kolejí dráhy. Potkávala málo lidí. Občas někoho zastavila a tázala se: „Prosím, jdu taky dobře do komunistické osady Budoucnosti?“

Každý hned poznal v mladé Rusce cizinku. Její řeč byla tvrdá, nečinila rozdílu mezi francouzským u a mezi i, a její r jen hrčelo. Měla na sobě prosté šaty, laciné a beze vší elegance, a na hlavě jí seděl klobouk, na kterém bylo lze poznati, že si jej vybrala někde v bazaru, hledíc spíše k ceně než ke kráse.

Osadníci v Budoucnosti byli na podobné návštěvy zvyklí. Přijali Soňu zdvořileji než jiné své zvědavé přátele, kteří přijížděli, aby shlédli tuto zajímavou obec bez pána a bez sluhů, kde byl užitek všem společný jako práce. Příčina obzvláštní laskavosti mužů byla docela prostá: Soňa byla mladá a hezká. Měla široký, bledý obličej, modré oči a tmavé vlasy.

Ruce v kapsách svého ošumělého žaketu, přihlížela, jak osadníci pracují na poli a ve své skromné domácnosti, pojedla s nimi a večer zúčastnila se zábavy v společném sále. Evreto byl galantní, neboť byl vzdělaný člověk, Marsejan snažil se vzbuditi v mladé dívce přízniví dojem různými šaškovinami a Vodrazil se k ní hlásil jako bratr Slovan se stejně špatnou francouzskou výřečností, jako byla její.

Původ, vzdělání a příbuzné prostředí, z něhož vyrostli, to vše oba cizince sbližovalo. Hovořili ponejvíce spolu. A za účasti přítomných smluven byl plán, jak by se Konrád mohl snadno a lacino dostat do Paříže. Pojede bez lístku a Soňa, která studovala v hlavním městě francouzském, přijede mu naproti na nádraží s peronní vstupenkou, která mu umožní volný průchod.

Pak šli všichni spát. Soně byl poukázán prázdný pokojík, který sloužíval za noclehárnu návštěvníkům. Usnula brzy znavená chůzí a čerstvým vzduchem. Asi o půlnoci probudilo ji tlučení na dveře.

„Kdo to?“ ptala se.

„Já, Marsejan!“ zněla odpověď.

„Co chcete?“ ptala se ulekaně Soňa.

„Otevřete, chci s vámi mluvit!“

Soňa neotevřela, jen jektala zuby. Tlučení se ozvalo znovu. Slyšel je také Vodrazil, jenž dosud neusnul, i Evreto, který měl lehký spánek. Neboť pokoje jejich byly na téže síni, odděleny od sebe pouze slabou zídkou.

Když Konrád si uvědomil, oč se jedná, vyskočil z lože, postavil se na práh svého pokoje a vzkřikl na Marsejana: „Co nás tady bouříte? Jaké pak jsou to způsoby?“

„Jdi si lehnout, vráno!“ zabručel hněvivě rušitel nočního klidu.

„Člověče, táhněte, nebo vzbouřím celý dům! Styďte se, takhle obtěžovat hosty!“ Vodrazil byl vskutku rozechvěn a ochoten se prát.

„Vráno!“ řekl ještě jednou Marsejan. Pak se jeho kroky vzdalovaly ve tmě. Když bylo zase všady ticho, vrátil se Vodrazil na lože. Ustrašená Soňa schovávala ve svém pokojíku hlavu pod pokrývkou. Srdce jí tlouklo jako ptáku.

Ráno u snídaně jako by se nic nebylo stalo. Nikdo o noční příhodě nemluvil. Pouze Evreto, jda kolem Konráda a Marsejana, podotkl dobromyslně: „Hádali jste se trochu předčasně o medvědí kůži!“

Mladá Ruska se rozloučila srdečně se všemi osadníky, i Marsejanovi podala ruku, a odjela. Vodrazil ji doprovázel ke stanici. A za pět dní jel taky. Vsedl do vlaku bez lístku, díval se ostražitě z okna, zdali nepřichází kontrolor, a schovával se v oné místnosti, o které se v slušné společnosti nemluvívá.

Cestování naslepo je na francouzských drahách mnohem snadnější než u nás, neboť průvodčí vlaku neprochází za každou stanicí všemi vozy, při několikahodinné jízdě přijde pouze jednou nebo dvakrát kontrolor. Proto taky se podařilo Vodrazilovi, že šťasten dojel.

Soňa ho čekala u vlaku. Dala mu peronní lístek a vyšli klidně z nádraží. U vchodu přišla jim vstříc malá, asi osmnáctiletá blondýnka. Soňa ji hned přestavila Vodrazilovi jako svou spolubydlící, kolegyni a krajanku Paňu.

Na střeše elektriky, která je vezla do latinské čtvrti, pravila Soňa Konrádovi: „Vyhledali jsme vám již taky pokojíček, několik domů od nás.“ Když Vodrazil oběma přítelkyním děkoval, řekla Paňa: „Ale, pane Konráde, vždyť je to jen docela malinký kouteček v podkroví!“

Dívky ukázaly svému příteli hotel, kde samy bydlely, a dovedly ho pak do jeho příbytku, jenž se nalézal v úzké, nečisté ulici ve starém očazeném domě skoro na střeše. Vodrazil položil na umyvadlo kartáček na zuby a kalodont, – to byla jediná jeho zavazadla.

Vyspal se pěkně a nazítří počal si něco hledat. Na těchto svých obchůzkách seznal, kolik lidí v milionovém městě živí se dobře odíráním nejchudších chudáků. Jsou lidí, kteří vydávají časopisy na zaopatřování služeb. Je nutno doručiti jim předplatné na čtvrt roku, abys pak se potěšil několika bezcennými inzeráty, vystřihanými z velkých novin. Jiní zaručují lehkověrným lidem jistý výdělek vyráběním pohlednic, aby z nich vymámili peníze za bezcenné kreslířské potřeby. Nestačila by celá knížka k vyjmenování těchto ponejvíce netrestaných podvodů.

Nějaký čas byl Konrád zaměstnán u hostinského podnikatelství Dupontova, které má po všech čtvrtích pařížských filiálky. Stál celý den nad velikou cínovou nádržkou a myl talíře, nože, vidličky, sklenice a láhve. Největší potíže měl, když přijel vůz z čistírny pro špinavé stolní prádlo. Síly sice stačily Konrádovi, aby napěchovaný a pevně svázaný balík vyvlekl, ale vyhodit jej na vůz, jako to činili jeho kolegové, nemohl. Tak si utržil mnoho posměchu a brzy opustil toto nevděčné zaměstnání.

Potom vstoupil do služeb k předměstskému zahradníkovi. Od rána do pozdního večera pracoval sehnutý nad záhony. Uléhal na lože k smrti znaven a ke druhé hodině po půlnoci jej budil zase kočí, a jeli spolu do pařížské tržnice. Taky u této práce Konrád nevydržel.

Vrátil se do Paříže, chodil mezi krajany a zaopatřil si několik hodin. Vyučoval pekařského dělníka, jenž by byl rád praštil svým řemeslem a šel do obchodu, němčině a počtům, a přicestovalého zámečníka učil frančině. Od svých žáků si bral zálohy, od jejich přátel si vypůjčoval peníze pod jinými záminkami, a kterýsi kupecký příručí nosil mu čokoládu a cukr podezřelého původu.

Konrád seznámil se také s krajanem, jenž byl na tom hůře než on. Byl to klenotník, mladý ještě hoch, jemuž přezdívali jeho známí Stará Pára. Měl veliké nemotorné ruce, a kdekoliv se představoval, nikde nevzbuzoval důvěru zaměstnavatelů. Byl by sice mohl obdržeti špatněji placenou práci, ale jeho hrdost a uvědomělost mu bránily, aby ji přijal. Nikdy by byl nekazil ceny! To raději nedělal nic. Vodrazil ho vzal k sobě, Stará Pára mu čistila boty, chodila pro chléb a víno a tak se živila s Konrádem, když totiž měli čím. A náchylnost k pití lihovin měl sluha jako pán.

K Ruskám Vodrazil Starou Páru nebral. Chodíval tam vždy navečer sám, na hlavě svůj hnědý zdeformovaný klobouk a zahalen v chlupatý vypůjčený límec, jenž zastíral nedostatečnost jeho úboru.

U Rusek bývalo někdy velmi živo, o večerní návštěvy nebyla nouze. Viděl´s tu vytáhlého ruského studenta mongolské tváře – Alexandr se jmenoval – pyskatého Arména a francouzského vojáka, který lámal frančinu jako všichni ostatní, neboť se narodil a rostl u svých rodičů, přistěhovalých na Rus. Také souchotinář Dimitrij Nikolajevič přicházel, někdy i se svou ženou, velkou a tělnatou dámou. Povídalo se o ní, že kdesi v Rusku navštěvovala stejně jako jiné dobročinné dámy ubohé vězně v žalářích. Tak se seznámila s Dimitrijem Nikolajevičem, politickým provinilcem, jenž již tehdy byl nemocný, zamilovala se do něho, pomohla mu na svobodu a odvezla si ho do ciziny.

Někdy přišla i paní Iréna, malá, šedivá dáma, jež se chovala k mladým dívkám s mateřskou blahosklonností. V jejím manželu, panu Aloisu Plíškovi, korespondentu závodu s hygienickými potřebami, seznal Vodrazil ke své radosti krajan.

Alois Plíšek ujel v sedmnácti letech ze své vlasti. Nebyla to touha po dobrodružstvích, jež ho vyhnala do světa, nýbrž nepořádané rodinné poměry. Měl zlou macechu. Chytrostí neoplýval a právě proto byl pln růžových nadějí, a zklamání, jehož ve světě se dožil, velmi bolestně naň účinkovalo.

V které si české hospodě v Paříži setkal se s jedním členem pověstné rodiny Kvíkalovy, jež byla mezi krajany známá svou nenechavostí a jejíž ženští členové vynikali obzvláštním sklonem k ctnostnému životu. Zmínění Kvíkal hlásil se hned k Aloisu Plíškovi jako příbuzný, zavedl jej do své ctěné rodiny, vymámil z něho poslední halíř a pak psal ještě vyděračné dopisy jeho rodičům. Kromě toho byl Plíšek nucen po čas svého pobytu mezi Kvíkaly pomáhati jim při podvodném sázení na koňských dostizích.

Z tohoto smutného prostředí vytrhla Aloise Iréna. Seznámil se s ní ve veřejné knihovně v latinské čtvrti. Byla aspoň o deset let starší než Alois, původem svým ruská židovka, procestovala půl Evropy a vyznala se. Zapůjčila Aloisu Plíškovi několik svých posledních stovek, aby mohl navštěvovati obchodní školu. Tam se naučil Alois vedení knih, psaní na stroji, ba i základům znalosti světových řečí, a dostal hned z ústavu skromné místečko, kterého se rozumně držel.

Manželství jeho přes rozdíl věku mezi ním a paní Irénou nebylo lze nazvati nešťastným. Iréna přistoupila ke katalocismu, neboť za nic na světě nechtěla býti oddána pouze civilně. Jinak však byla velmi rozumná. Někdy si vyjela sice na letní byt se studentem Alexandrem, o němž jsme se již seznámili a kterého vydávala za svého bratrance, ačkoli byl pravoslavný a také nijak rodinnou podobnost mezi oběma příbuznými nebylo lze odkrýti. Alois zatím se v Paříži uskrovňoval a byl dokonale přesvědčen o ctnosti manželčině, a ne snad proto, že se blížila věkem k čtyřicítce a silně šedivěla. Ne, Plíšek ji stále považoval za velice žádoucí. Vodrazil využíval této okolnosti k všeobecnému rozveselení společnosti. Pohádal se s Plíškem a pak mu řekl: „Budeš-li ještě jednou na mě tak hrubý, na mou duši, že ti budu chodit za ženou!“ To přivádělo přítulného chotě ihned z míry.

„Poslouchej,“ rozkřikoval se vysokým svým hláskem, „uděláš-li mi to, pak za sebe neručím! Zpřerážím ti ruce i nohy!“

Nejčastějšími hosty obou dívek byli ovšem jejich krajané-studenti, Alexandr, pak onen Armén a francouzský voják a kdo zrovna k nim se připojil. Mluvilo se o politice, o zkouškách, o umění, vůbec o všem. Někdy navařily mladé hostitelky čaje, ba i v krbu zatopily, nebo se zaopatřily si od kupce laciné, v továrnách vyráběné zákusky. Dostala-li Soňa záchvat dětinnosti, klekla si a roznášela hostům osvěžení, šoupajíc se po kolenou od jednoho k druhému. Jindy zase v podobné náladě sesedly se obě mladé přítelkyně na pohovku, o návštěvu se nestaraly a šeptaly si. Z tlumených jejích sdílností pronikala pouze k sluchu jednotlivá slova, pronášena něhou: „Ach, Sónička!“ „Ach, Paněnka!“ A tiskly se k sobě a hladily se navzájem po tvářích.

Ctitelů, nebo chcete-li milenců, vlastně neměly. Alexandr byl pěkný hoch, štíhlý, taky trochu chycený na plíce, měl štěstí u žen, ale naivního nadšení nebylo lze po něm žádat. Pyskatý Armén také hleděl méně na osobu a francouzský voják byl jako většina i našich vojáků. Konrád pak měl již svá léta a cítil se ještě starším. Čtyřicítka se pomalu blížila a na mladé dívky pohlížel jako na bytosti z jiného světa, s kterými se sám navždycky vypořádal.

Rád se však díval na tyto dvě nádherné osůbky, které byly dospělejší tělem než duchem. Soňa byla poněkud rozumnější než Paňa, měla dokonce i politické zájmy, ovšem ne příliš vážné, a tak navštěvovala občas revoluční kroužky svých krajanů. Pod dojmem řeší, které tam byly proneseny, vypravila se také do komunistické osady, aby shlédla, jak vypadá ráj na zemi.

Student Alexandr, mladý světák, mluvíval v důvěrných rozhovorech o svých krajankách v cizině s velkou neúctou. „Všechna děvčata,“ říkával, „která u nás doma nemají naděje, aby se vdala, nevynikajíce ani duchem ani krásou ani majetkem, jezdí za hranice ve snaze polapit nějakého cizince. A předstírají lásku k samostatnosti a vědám.“

Náhle se stalo, že Konrád po dvakráte nezastihl své malé přítelkyně doma. Pak potkal Soňu a ptal se jí, co teď večer dělá. „Chodíme do knihovny číst,“ zněla odpověď. Vodrazil byl tím zcela spokojen, ale mladé dívce bylo nejednou líto udržovati svého přítele v klamu. „Odpusťte,“ pravila, „ale k nám nesmí nyní nikdo chodit. Pamatujete se, jak jsme hovořili před týdnem až do jedné hodiny po půlnoci? Na druhý den zastavil mě a Paňu majitel hotelu a řekl nám, že kdybychom si každá přivedly jednoho, proti tomu prý by nic nenamítal, ale přivést si jich šest, je prý moc!“