Skip to content

Hynek Rež

U Plešků byla slavnostní večeře.
Nesmíte si přitom představit salón v záři světel, stříbro na stole a služebnictvo. Pleškovi měli ve starém jednopatrovém domku na dvoře v přízemí byt, skládající se ze dvou světniček a kuchyně.
Ale jizba, kde se jedlo, vypadala, i když ne nádherně, přece jen útulně. Stůl byl pokryt bílým, ovšem na mnoha místech spravovaným ubrusem. Židle byla každá jiná a byly zastoupeny různé stupně užitečnosti a přepychu od zhruba ohoblované stoličky až ke vzácnému kusu s pleteným sedadlem.
Na pohovce, potažené černým voskovaným plátnem, která  na svém povrchu jevila mnohé nesrovnalosti, zaviněné dlouhou a těžkou službou, jakou ani ocelová péra neunesou, seděl Hynek Rež. Jemu po levici na stoličce jeho sestra, vdova Plešková, a kol dokola pět dětí, nejstarší čtrnáctiletá Anežka vedle strýčka na pohovce.
Strýček Rež zdál se být ve výtečné náladě. Ujišťoval, že tak dobrou vepřovou nejedl již třicet let, velebil zelí a byl nadřen i zemáky. Při tom se ptal čtverácky své neteře, umí-li již vařit brambory.
I obyčejné venkovské pivo panu Režovi chutnalo. Měl před sebou půllitr zpola vyprázdněný; také před paní Pleškovou  stála sklenice, ta ale kolovala od úst k ústům, i nejmenší Cvička smočila si v ní rty, bázlivě pohlížejíc na matku.
Když bylo po večeři, odnesla čtrnáctiletá Anežka s mladší ještě Lidunkou nádobí a ubrus a utřely pěkně stůl a petrolejovou  lampu umístily zas do prostředka. Pak paní Plešková děti vyhnala do kuchyně a volala za nimi: „Až umyjete nádobí, svlékni, Anežko, Cvičku a Toníka, ať jdou spát. Potom dejte světlo Jiřikovi, má-li se ještě co učit. Šupity, šupity, ať už jste mi ticho, máme se strýčkem tady co mluvit.“
Zavřela za sebou dveře a sedla si vedle bratra na pohovku. Paní Pleškové scházelo ještě několik let do čtyřiceti.  Přes to, že hodně prodělala v životě, nastarala se a napracovala, nevypadala hůř než ženy v jejím věku, na které se usmálo štěstí.
Její bratr Hynek byl o deset let, a snad i o více roků, starší. Měl šedivé vlasy i knír; a dřevěnou nohu.
Vyptával se a sestra vypravovala o svých výdělcích.
Dvakrát týdně byl trh a stejně v neděli přicházeli venkovani  do města nakupovat. Plešková vykládala na náměstí  v malé boudě věci potřebné i tretky, košile, zástěry, stuhy, malá zrcadla a mnohé jiné drobné předměty.
Sama si neuměla zná boudu postavit ani rozložit a odvézt domů. A za pomoc musila nádeníkovi vždycky zaplatit aspoň dva šestáky. A obchod trval vždy tak krátko, a v neděli v půl desáté už poroučeli strážníci, že je nutno boudy co nejrychleji strhnout, o desáté hodině dopoledne musilo náměstí vypadat jako vymeteno.
Ale kromě tří dnů celý týden se nic nevydělalo. Paní Plešková chtěla to zkusit ještě s podomním obchodem, a nyní, když Hynek byl tak hodný a přijel, bude moci se tu a tam podívat někam i na výroční trhy. Vozík a koně sice již prodali, ale pan Abeles říkal, že bude-li mít na svém voze místo, vždycky jí vezme s sebou bedničku.
„Jiří sice utrácel a nehleděl si obchodu, jak by měl,“ povzdechla si vdova, „ale přece přinesl vždycky něco peněz domů, a dokud žil, neměli jsme aspoň nikdy starosti o nejnutnější.“ Po těchto slovech dala se Plešková do pláče.
Hynek Rek zapálil si svou krátkou dýmku a díval se do obláčků kouře. Nechal sestru vymluvit a se vyplakat, a potom jí řekl: „Nebude tak zle. Mnoho nemám, ale pomoc to bude vždycky. A vezme-li nám Abeles bedničku na vůz, budu já s ním jezdit. Protože mám dřevěnou nohu, nejsem ještě mrzák k ničemu.“
„Nebude ti vadit, když bude Jiřík spát tady v pokoji na pohovce?“ otázala se Plešková.
„Nijak!“ ohražoval se tázaný. „Budu rád, když tu bude někdo spát se mnou. A teď již se nezdržuj, poohlédni se po dětech a jdi si taky lehnout. Ostatní si můžeme povědět zítra. A Jiříka sem pošli. Ať si lehne nebo ať pracuje tady a nepřekáží  vám. Mně nijak nevadí.“
Plešková odestlala bratrovi i synkovi, přála oběma dobré noci a odešla.
Rež vyndával si svoje věci z cestovního vaku a vešel do skříně. Nízko skloněn nad svůj sešit dopisoval Jiřík úlohu.
Jih na podzim dostal Hynek od sestry dopis, ve kterém si stěžovala, že nemůže Jiříkovi ani koupit knížky, a že by ho nerada vzala z gymnázia, když se dobře učí. Tenkrát jí poslal desítku.
Za několik měsíců psala zase, ale už méně stydlavě. Jak se probíral svými věcmi ve vaku, našel Hynek Rež tento dopis. Měl následující znění:
„Milovaný bratře!
Odpusť, že Tě zase obtěžuji, ale nemohu si pomoci, nemám  nikoho jiného na světě. Nevede se nám dobře, tržím velice málo, a z dětí bude jediné Anežce teď čtrnáct let, ale když si pomyslím, že ji budu snad musit poslat do továrny, aby si hned něco vydělala, může mi to srdce utrhnout. Vždyť pamatuji lepší časy. Taky Jiříka bych nerada vzala ze školy. Nezazlívej mi, že se obracím na tebe. Kdybys chtěl, přece by nám bylo trochu pomoženo. Dostáváš od pojišťovny za svůj úraz a v místě, pokud vím, nejsi nyní v žádném. Jsi sám mezi cizími lidmi; my bychom Tě, kdybys se k nám přistěhoval, lépe opatrovali, a něco by při tom i pro nás odpadlo, a pak bych byla volnější, kdybych neměla doma děti samotné. Míval jsi mě kdysi rád, rozpomeň se na dávnou dobu a ostrá se nad mými malými sirotečky.
Tvoje sestra Anežka.“
Hynek Rež několik dní přemýšlel, může-li vyhověti vyzvání  své sestry. Nevydělával a z toho, co dostal od pojišťovny, mohl žíti jen docela skromně. Najal si malý pokojíček s jedním oknem, v němž se stěží mohl otočit, ale i to málo, co potřeboval,  musil cizím lidem dobře zaplatit, takže sotva i při svých nepatrných potřebách se svými příjmy vycházel.
Vypadal staře se svými šedivými vlasy a vousy a svou vráskami rozrytou pletí a cítil se také starým. Neměl mnoho chuti dát se sestřinou bídou strhnouti do nového životního boje. Posléze však docílil jakési dohody mezi hlasem krve a svou pohodlností. Řekl si: Pojedeš tam, a nebudou-li se k tobě řádně chovat, nebo uvidíš-li, že bys se zakrvácel, aniž bys jim pomohl, můžeš kdykoli se ti zlíbí, zase odjeti. Mnoho zavazadel  si s sebou nevezmeš a městem vede pro všechny případy dráha.
Tak tedy přijel. Uvítání dopadlo pěkně a první večer učinil na Hynka dobrý dojem. Děti zdály se hodnými a také upřímná a prostá povaha sestřina, jak se podobalo, kupodivu molo se změnila životem a jeho zkouškami.
Jiřin skláněl stále svou hlavu nad sešitem. Strýc ho slovem nevyrušil, kouřil svou dýmku a vzpomínal si na doby, kdy sám chodil do latinské školy k otcům piaristům.
Byli to dobří tatíci. Hynek se pilně učil a zvláště páter Kocábka ho měl rád. Z oblíbeného žáka udělal svého famula, který mu svlékal a oblékal kabát, podával klobouk a naléval vodu do umývadla: bývalo to velkým vyznamenáním a znamením  přízně.
Páter Kocábka chodil do vesnické hospody, skoro na hodinu cesty z města, a i tam brával Hynka s sebou a dovoloval mu, aby si také poručil sklenici piva a krajíc chleba se syrečkem.
Ctihodný pán se příliš neostýchal. Ve třídě přede všemi žáky řekl svému pobočníkovi: „Hynku, řekni svému tátovi, aby mi poslal pytel brambor. Moje prasata nemají co žrát.“
Stahy otec Rež milerád poslal, mohl si to dovolit: byl zámožným soukeníkem.
Rád by byl býval nechal svého synka vystudovat. Ale hochovi, když dospěl věku šestnácti let, kdo ví, co vlezlo do hlavy. Najednou se mu zprotivilo seděti nad knihami, chtěl jít do světa na zkušenou a poznat život.
Starý Rež svolil. Ale když později se syn zase ku svým latinsky „učebnicím vrátiti chtěl, řekl otec: ne! Nic se mu nepříčilo více než nestálost.
Nadaly se tehdy zakládat mnohé nové textilní továrny. Starý i mladý Rež se tohoto průmyslového ruchu rovněž zúčastnili. útle skončilo to špatně.
Starý se na svém podniku nejen peněžně zakrvácel, ale skoro uzlobil. Zemřel a po jeho smrti pustil se mladý do světa, obchodoval, byl cestujícím, agentem a komisionářem, ale cosi mu scházelo, aby se domohl blahobytu.
Snad neměl patřičnou vyřídilku a možná, že by byl udělal lépe, kdyby se nebyl odvrátil od učených knih. Špatně se mu ovšem nevedlo, ba byly doby, kdy žil skvěle. Jezdil v kováře, dobře jedl a dobře pil. Ale nic neušetřil. Až tu na jeho šediny přivalilo se ono neštěstí. Čekal na malé stanici na vlak. Rozespalý dostal se pod kola vozu, ani sám nevěděl jak. Ještě div, že přišel jen o jednu nohu.
Vůbec jejich rod se nezdál mít štěstí. Také sestra si to dobře nevybrala na světě.
Její muž, Jiří Ploška, zřídil si obchod pro lepší lidi. Ale v městě bylo málo osob, kterým by bývalo bylo jedno dát za košili o půl zlatky víc. A venkovani vůbec k Pleškovi ani nepáchli, byl jim proti mysli jeho uhlazeny zevnějšek i způsoby.  Byli příliš zvyklí na své Židy, kteří i v zimě stáli v otevřených  dveřích svých krámků s kapičkami u nosu a vítali kupce hlubokými poklonami.
Ploška si chodil příliš mnoho stěžovat do hospody. Dokud však starý Rež žil, všechno ještě jakž takž šlo. Ale brzy po tchánově smrti Pleška se položil, jak se mezi obchodníky říká úpadku. A nic z toho neměl. Od té doby také nedbal na sebe. Koupil si vozík a koně a jezdil po trzích se zbožím, které mu dal na úvěr Abeles nebo jiný větší trhovec a překupník. A tak vyrážel Pleška klín klínem, zapíjel trud života hořkou i sladkou,  až mu nelítostná smrt vyrazila skleničku z ruky.
Malý Jiřík dopsal svou úlohu, protřel si malou rukou unavené oči, svlékl se rychle, přál strýčkovi dobrou noc a lehl si na pohovku; za chvíli bylo již slyšeti jeho pravidelné oddechování.
Také Hynek vyklepal svoji dýmku a uložil se k spánku.
Na druhý den šel se sestrou k panu Abelesovi.
Obchodník stiskl Hynkovi ruku a zvolal: „Těší mě, těší mě! Tak to jste vy, co ho vlak přejel! Netli jsme to v novinách. Fi, musí to být ukrutný pocit! – Měl jste soud s pojišťovnou, viďte?“
„Ne, pane Abelesi, nesoudil jsem se. Člověk nic nevysoudí,  leda prosoudí. Je lépe být spokojen s málem, “ odpověděl Hynek.
„To je má řeč,“ řekl na to pan Abeles. A hned dodal: „Poslechněte, paní Plešková, kdypak zaplatíte dluh?“
„Zítra vám to přinesu,“ odvětil Hynek Rež za sestru. „Budeme teď víc od vás kupovat, když nám budete brát s sebou bedničku na trhy, jak jste to sestře slíbil. Jezdil bych s vozem a pomáhal bych vašim nakládat a skládat.“
„Rád posloužím, když mohu,“ usmíval se obchodník. „Bedničku si můžete přinést. Ale ne, abyste mi pak přišli s bednou jako hrom. Rozumíme: bedničku.“
Zpočátku zdálo se Hynkovi jezdění po trzích a poutích být ponížením: stranil se kramářů. Ale později, když je poněkud  poznal, bylo mu v jejich společnosti docela dobře.
Dřívější prostředí Hynkovo byli obchodní agenti, osobnosti  to rovněž známé svou veselou myslí. Ale jejich veselost jeví již všecky známky pokryteckého světa. Je to snaha, aby se člověk zdál nějakým. Vypravují se vtipy a šprýmy a dobrodružství  s ženami, a každý chuďas chce se vyrovnati zevnějškem,  chováním a vystupováním lidem, kteří mají mnoho peněz.
Této snahy po zdání není ovšem mezi kočovnými chudými kramáři. Jsou to prostí lidé, kteří se snaží pouze o to, aby zaopatřili chléb sobě a svým rodinám; a přetvařují se taky pouze tehdy, jedná-li se jim o kus chleba.
Mít díru v kabátě není pro ně hanba; a do hospody přicházejí s nemluvňaty na rukou. Muži v mnoha případech vykonávají pouze těžké práce, kdežto hlavou podniku je žena. Muž naloží bedny na vůz, jede, složí je zase, zrobí boudu, vyndá zboží z beden. A potom často z rána ihned si koupí kořalky, napije se, schoulí se do prázdné bedny a spí do večera, zatímco žena prodává.
Brzy si Hynek Rež zvykl na svoje nové prostředí i na způsob života, jenž byl toho důsledkem. Ani dřevěná noha mu zanedlouho příliš nevadila při namáhavých tělesných výkonech.
Když se vrátil z cest, dospával sám doma odpoledne. Večer pak, když rodina pojedla, vykázal strýc sestru a děti do kuchyně, aby nerušily Jiříka v učení.
Hynek Rež sám zůstal v pokoji. Ale choval se tiše. Někdy se díval jen synovci přes rameno do knížek. Matematice nerozuměl a z řečtiny ztěží si pamatoval písmenka z dob, kdy se těm věcem také učil.
Zato při latině se až podivil, že rozumí ještě některým letmo zachyceným slovům, ba i celým větám. A sebevědomí strýcovo vzrostlo tímto poznáním do té míry, že občas, když uslyšel nebo uviděl něco v Jiříkově sešitu, co se mu nezdálo správným, zvedl na znamení svých pochybností ukazováček pravé ruky do výšky a pravil: „Pozor, hochu, ať se nezmýlíš.“ Ale kluk dělal, jako by rozuměl všemu pouze sám a jako by byl spolkl veškerou učenost světa.
K půlnoci měl přijet vůz. Hynek Rek bděl proto ve svém pokoji a kouřil. Vedle ve světničce klímala ustrojená na posteli  Plešková, aby byla hned pohotově a mohla v uvedenou hodinu noční donést bratrovi bedničku k Abelesům.
Jiřík spal na své pohovce oči maje odvráceny od světla. Strýc z dlouhé chvíle prohlížel na stole složené knížky a sešity hochovy.
Vzal do ruky latinský spis, Césarovo líčení války gallské. Listoval, pokusil se čísti. Sám se podivil své paměti. Některým slovům jen nerozuměl, ale smysl byl mu všude jasný.
Začal tedy ze začátku. A toto besedování a duševní spojení  s velikým Římanem, zde na těchto skromných místech, při svitu petrolejové lampičky a v neustálém shonu za skývou chleba, zaujalo zešedivělého čtenáře tak, že když před dvanáctou  zadrnčel budíček, strčil Hynek Rež mimovolně knížku do kapsy a pak teprve šel vzbudit sestru.

Druhého dne zrána darmo hledal Jiřík svého Césara a  s pláčem šel do školy. Zatím strýc seděl zabalen do plachty vysoko na bednách na Abelesově voze, který zvolna sjížděl po silnici, a v prvním svitu jitřním četl nahlas probouzejícím se stromům dva tisíce let stará slova slavného vojevůdce.