Skip to content

Inzerát

Dveře ateliéru se prudce otevřely a zavřely.

„Schovejte barvy a štětce, sebevrah jde!“

První, kdo na toto upozornění reagoval, byl nahatý model na dřevěném podiu, zrzavý vegetarián, kterému neušlo nic nablízku ani v dálce, pokud se lidskými smysly postřehnouti dalo a pokud z toho bylo lze odvoditi malé přerušení nepříjemné jednotvárnosti pózy. Obrátil se líně ke dveřím, vjel si růžovou rukou do dlouhých vlasů a usmál se významným smíchem augura.

„Člověče, stůjte přece chvilku pořádně!“ rozhorlil se mladý muž, vážný a energický, bývalý kupecký mládenec. „Přijdete o půl hodiny později, v přestávkách se vás člověk nemůže dovolat a ani tu chvíli, co nás obtěžujete svou přítomností, neuznáváte za hodno stát, jak se patří.“

Vegetarián zdrtil svého karatele pohrdlivým pohledem. „Pane – stál jsem u jiných umělců. Znáte Menzla? Ten netancoval pořád s paletou před štaflí. Odložil co chvíli štětec, složil ruce nazad a chodil sem a tma a přemýšlel. A to je hlavní u umělce: přemýšlet.“ A zase zdrcující pohled.

Mladý muž, jenž právě do ateliéru vstoupil – mohl být stár asi třicet let – byl zajímavý nápadným kontrastem, který působila jeho dlouhá lebka nasazená na krátkém trupu. Pohled jeho modrých očí byl pln tiché melancholie. Po rozpačitém pozdravu vzdaném všem přítomným zamířil se schýlenou hlavou a krátkými kroky do kouta k oknu, kde ležel na žíněnce rozprostřené na zemi jinoch nevlídného vzhledu a temné, vrásčité pleti, zabalený do černého pláště a vdechující neúnavně kouř cigaret.

„Ještě jsi živ, Marceli?“ pravil vyčítavě černý hoch, odpočívající na podlaze, vypustiv z nosu oblak tabákového dýmu.

Pohled Marcelův se stal ještě melancholičtějším. Přisedl si na zemi k svému druhu a řekl stísněným hlasem: „Nic naplat, musím si prohnat kulí hlavu, Laskare!“

„Jak dlouho již to slibuješ?“

Marcel zavřel oči a tiskl svou špičatou bradu mezi kolena. „Když si pomyslím, že je tomu teď deset let, co jsem opustil svého natěračského mistra, abych se oddal umění! A dnes bych se zase vrátil tam, kde jsem před desíti lety přestal! A pracoval svědomitě.“

„Člověk se nevyšine prací,“ odpověděl Laskar. „To je politování hodný předsudek. Rozhlédni se kolem sebe! Popatř na naše mistry a na jejich kariéru! Merlan, podle vzoru Hanse Thomy, založil si malířskou školu pro dámy a oženil se svou bohatou žačkou. Peterson pojal za choť odstavenou metresu po nebožtíku švédském králi se vším příslušenstvím knížecích darů, z nichž jeden byl živý. Peníze jsou jako voda, takou vždy tam, kde je jich mnoho.“

„Je to těžké!“ potřásal hlavou Marcel. „K založení malířské školy je třeba kapitálu. A odložené milenky vznešených osobností neběhají po všech ulicích.“ „Nutno nalézt jinou cestu,“ vece Laskar. „Nevíš-li zatím nic originálnějšího, tedy inzeruj!“

„Co to bude stát?“ otázal se Marcel. „Nemohl bych na to víc obětovat než jedinou marku?“

„Dám ti druhou a budeme inzerovat spolu.“

Na zemi, na útržcích kreslícího papíru, byl redigován příslušný text. Po mnohých a zralých úvahách se shodli oba přátelé na následujícím:

Dva mladí umělci, z nichž jeden má dobrý karakter, přejí si vstoupiti ve styk se zámožnými dámami za příčinou sňatku. CZ. nabídky pod šifrou „Šťastná budoucnost 59“ na adm. t. l.

Poznámka o karakteru byla po obapolné dohodě umístěna do inzerátu jednak k dotvrzení upřímnosti této akce, jedna z vnitřního přesvědčení obou umělců, z nichž jeden vztahoval toto osvědčení vnitřní ceny na sebe.

Marcel přijal z rukou svého druha koncept a smluvený obnos ve výši jedné marky a poroučel se.

Laskar četl nějaký čas v novinách všechna nabídnutí k sňatku a všechny různé zprávy. Potom toho nechal.

„Jsem zase o jedno zklamání bohatším,“ říkal, vypouštěje nosem oblaky tabákového dýmu.