Skip to content

Kolokagathia

Maxánek nebyl jistě krasavec. Hlavu měl poněkud šišatou a na ní husté jako smola černé vlasy; a ta hlava byla zasazena nějak hluboko mezi ramena tak že se její nositel zdál přihrblým. Tato malá vada měla také za následek, že jedináček pana Aškenesa chodil po špičkách, jako nemocné kuře.
Již podle znění jeho rodového jména jste uhodli, že Maxiánek náležel k synům vyvoleného národa. Bylo to na něm taky dokonale znát, a když se někdy odvážil z městských ulic dolů k řece do dělnického předměstí, vytýkali mu otrhaní kluci, které neznal a nikdy před tím ani nespatřil, jeho kmenovou či náboženskou příslušnost a házeli po něm koňsko koblížky.
Toto vzezření synovo bylo panu Aškenesovi jedinou zárukou, že jeho syn je krev z jeho krve. Neboť musíme doznati, že byl pan Aškenes žárlivým. Kdysi překvapil svou manželku ve vlastním bytě s důstojníkem. Nedělali celkem nic zlého, seděli pouze vedle sebe na pohovce a drželi se za ruce. Ale podezíravý manžel nedal si svou utkvělou myšlenku vymluviti.
Paní Aškenesová byla tělnatá dáma v nejlepších letech s cihlově červeným obličejem a velká přítelkyně umění. Chodila do divadla a na koncerty, kdy jen k tomu měla příležitost, a o králi českých houslistů nepromluvila jinak než s povzdechem: „Ach, tenhle Kubelík!“ Taky svého muže brávala sebou, a i ten postupem doby naučil se říkati: „ Ach, tenhle Kubelík!“ Ale když po uměleckém požitku přišel pozdě večer domů a vzpoměl si, že panu Haluzovi, neprotokolovanému obchodníku v Počapech, se na jeho objednávku vůbec neodpovědělo, a že učedník sám zavíral skladiště a při této příležitosti jistě alspoň kus podšívky, když nic jiného, strčil si pod kabát, tu se probouzel v Aškensovi zase obyčejný pozemšťan. A svlékaje černý kabát a bílou naškrobenou košili místo díků za poskytnutý požitek proklínal ve svém srdci všecky umělce a umělkyně. Jistě když ubíral se na lože, v náhlé nenávisti proti virtuosům bručel si do vousů: „Abys si zlomil obě nohy, až si půjdeš kupovat kalafúnu!“
Jedináček manželů Aškenesových chodil do gymnasia. Příroda sice ani co se týče darů duševních nebyla vůči němu příjiš štědrou, ale za to mu dala do vinku spokojenost, kteroužto pěknou vlstnost bylo lze vyčíst ze stálého úsměvu v tváři Maxánkově. „Proč se tak chytrácky usmíváte, Aškenesi,“ Tázal se často, potřásaje hlavou, šedivý profesor češtinář. Ale brzy sám pohledem na svého žáka přicházíval do dobré nálady a počal před tváří třídy provětrávati zásobu svých vtipů. „Víte-li, Aškenesi jaký je rozdíl mezi Herkulanem a vaší domácí úlohou? Tož abyste věděl: Oboje se musí teprve vykopat z tisícileté špíny.“
Třídním profesorem Maxe Aškenesa byl Ph. Dr. Josef Kuřádko, přírodopisec, což bylo Maxovým štěstím, můžeme-li při relativnosti všech věcí lidských nazvati tak onen případ, když někdo zavčas nepropadne a neztratí rok, jak říkávají úzkostlivé osoby. Pan doktor byl srdce velice měkkého a nebyl by za živý svět sám někomu napsal na vysvědčení nedostatečnou. Teprve když některý pan kolega dal první, připojil se doktor Kuřátko s druhou.
Ale na světě není nic dokonalého. I lidumilný přírodozpytec měl stinné stránky své povahy a tím byl v prvé řadě zlozvyk předržovati žáky ve škole jednak po skončení hodiny, jednak v neděli. Člověk jinak bohulibý, který s radostnou ochotou dával, co bylo císařovo, císaři, a co božího, bohu, stával se ve svých chvílích nespokojencem a reptal proti moudrosti boží a proti ministerstvu a to vše proto, že v učební osnově bylo málo hodin vyhrazeno jeho předmětu; přírodopis, tato nejdůležitější a nejmodernější nauka, byla přímo macešsky odstrkována!
Toto naříkání zabralo mnoho času, jak jsem již podotkl, nahražoval si to doktor Kuřátko předržováním a tím, že žáky zkoušel v neděli po kostele.
Zkoušení bylo jedináčkovi pana Aškenesa nejprotivnějším zařízením ve škole. Všechny šťastné i nešťastné náhody, jimiž tato morová rána aspoň na čas byla odvrácena, úmrtí, požáry, svátky třídního, vedřiny, byly slavné dny pro skromného žáčka.
Nedělní zkoušení nenáviděl Max Aškenes také proto, že se tím cítil zkracován ve svém právu, náležitě svěditi den páně. Ale necitě se dosti silným k otevřenému boji, podrobil se danému rozkazu.
Přišel první do třídy, neboť křesťanští žáci byli ještě v kostele. Venku mrzlo, v kamnech pak plápolal veselý oheň, a tyto dvě věci připomněly příliš dochvilnému příchozímu, že pan doktor Josef Kuřádko je nastuzený a trpí katarem průdušek.
I otevřel Max Aškenes všechna okna dokořán a do kamen nalil trochu vody z konve. Pro jistější výsledek svého podnikání klekl si ještě k otevřeným železným dvířkám a v této poloze provedl úkon, pro nějž jsou reservována zpravidla jiná místa označovaná poněkud temnými nápisy.
Ale v tom se již ozvaly na schodech burácející kroky z kostela se vracející mládeže. Maxánek zavřel okna a spolu s nově přibylými druhy se těšil z pronikavé zimy, která nedovolovala hochům ani svléknout kabáty.
Menší radost měl ovšem doktor Kuřádko, který spustil úpěnlivý nářek, že nejen ministerstvo, ale již i nedbalý školník pronásleduje přírodopis. Při tom pan profesor kašlal a jeho řídkými chlupy porostlé vole třáslo se jako huspenina. Konečně umlkl, bouchl rozhorleně dveřmi a odešel a hoši v tiché své radosti za ním.
Když večer v útulném kruhu rodinném otec Aškens vzdychal nad nesvědomitými dlužníky a nedobytnými pohledávkami, dodával obyčejně k tomu: „Ty, Maxi, budeš se míti lépe na světě než my. Nestaneš se obchodníkem, nýbrž námořním důstojníkem.“
Tato odpověď starého Aškenesa vždycky hrozně rozčílila, chytal se za hlavu a domlouval svému neposlušnému potomku. Stávalo se dokonce, že otec se sepjatýma rukama prosil syna, aby upustil od své umíněnosti a stal se advokátem. Ale Maxánek byl tvrdohlavý, běhal po pokoji nepravidelnými svými krůčky a šišatá hlavička se mu při tom házela se strany na stranu. „ Ne, ne!“ křičel, „nechci, být ničím jiným, než námořním důstojníkem.“
„Umělec z tebe bude,“ vmísila se do sporu paní Aškenesová. Ale Maxánek nejevil nijaké záliby pro život umělců, neboť tyhle věci trochu znal. V zimě měli v domě pronajatý pokoj dva členové kočující divadelní společnosti a ti sbírali po dvoře víka od papírových krabic a strkali si je do rozbitých bot, aby nechodili docela naboso.
Maxovi bylo již třináct let a ještě nosil krátké kalhoty- jediný z celé třídy. Paní Aškenesová nemínila totiž svého syna šatit podle vzoru selských hochů, kteří nosí odmalička dlouhé kalhoty. Na svých návštěvách u svých německých příbuzných poznala, že chlapci z lepších rodin nosí krátké kalhoty ještě v patnáctém roku věku svého, ba i později.
Pan třídní profesor Kuřátko přes veškerou svou shovívavost nemiloval u svých žáků neobvyklých krojů a zvláštností a upozorňoval Maxánka nejprve dobromyslným vtipem, aby se začal strojit jako ostatní spolužáci. „ Aškenesi,“ pravil, „ zalívejte si každého dne z rána svoje kalhoty, aby vám narostly!“ Když ale nepřímé tyto pokyny nepomáhaly, promluvil doktor Josef Kuřátko vážné slovo: „Poslouchejte, Aškenesi, prodáváte doma sami sukna, řekněte svému otci, ať vám dá udělat pořádně dlouhé kalhoty.“
Minulo několik dní, ale krátké kalhoty stále ještě ze třídy nezmizely. Konečně přešla pana třídního trpělivost, i zeptal se: „ Vyřídil jste, Aškenesi, doma, co jsem vám tu říkal?“ „ Prosím, pane profesore,“ zněla odpověď. „A co oni na to?“ vyzvídal dále pan doktor Kuřátko. Tvář Maxánkova se vyjasnila širokým úsměvem a ústa zahlaholila upřímnými slovy: „Abyste se prý staral o svůj přírodopis a ne o moje kalhoty.“
Svou prostodušnost odpykal Max Aškenes šestihodinným školním vězením a špatnou známkou z mravů a ku konci roku připojil po dlouhém váhání doktor Josef Kuřátko svou nedostatečnou k špatné zmíňce kteréhosi kolegy a Maxánek lupl, až to zemí otřáslo.
Touto nešťastnou shodou okolností dostal se žák Aškenes pod pravomoc nového třídního profesora pana Vosmahlíka, klasického filologa, známého svou přísností a svou snahou přiblížit se co nejvíce ideálům dávného Řecka a méně chvalně proslulého svým obyčejem, zaopatřovati kuchyni své ctihodné manželky přírodními dary, jejichž původ bylo nutno hledati v nůších panímám, které prozřetelnost obmyslila větší měrou vezdejšími statky, než potomstvem, nadaným pro klasickou filologii.
Profesor Vosmahlík patřil k mladším členům profesorského sboru; nebyl starší čtyřiceti let. Když nový jeho svěřenec spatřil přísnou tvář a důstojné držení těla svého mistra a připomněl si pověst, která kolem toho klasického filologa rozšířila ovzduší bázně a postrachu, bylo mu jasno, že klidná doba vlády doktora Josefa Kuřátka pro vždy minula.
Tak a nejinak tomu také vskutku bylo. Hned v prvních hodinách odkryl profesor Vosmahlík slabiny filologických vědomostí Maxánkových a zvolal naň jako slavný řecký řečník Demosthenes: „ Ó, Aškenesi, proč nepřikládáte mysl k náležitostem?“ Načež mu napsal do notesu pětku.
V téže době se stalo, že paní profesorová Vosmahlíková vstoupila do obchodu pana Aškenesa a koupila cosi, zdali to byly kostice do života nebo pánské šle či něco jiného, dějiny devatenáctého století pohříchu potomstvu nedochovaly. Při placení přišla milostpaní na to, že zapomněla doma tobolku. Omlouvala se, ale pan Aškenes zdvihl jen ruce, usmíval se sladce a stále opakoval: „Ale prosím, prosím…“  „Tak si to zapište!“ pravila paní profesorová Vosmahlíková. „ Ale, milostpaní,“ bránil se pan Aškenes, „neračte nás urážet! Taková maličkost!“ A s nesčetnými poklonami a vrtě zadní částí těla na všechny čtyři strany světa, doprovázel Maxánkův otec manželku pana třídního až ke dveřím.
Od této chvíle počíná pod vedením profesora Vosmahlíka výchova Maxánkova ke kalokagathii. V předcházejících řádcích bylo poněkud šíře pojednáno o kalhotách, a strachuji se, že snad někteří čtenáři vyvodily si důsledky z této docela nahodilé věci a počali si odvozovat naše slovo kalhoty od řeckého slova kalogathie. To by byl vážný omyl. Podstatné jméno kalhoty je asi původu francouzského, soudím tak aspoň podle francouzských slov calecon a culotte. Kdežto kalokagathie jest původu starořeckého a je složena ze slov kalos, což znamená krásný, a agathos, a to přeloženo do češtiny je asi tolik co dobrý.
Kalokagathie je souhrn mužských ctností, kde podle řeckého názoru výtečné vlastnosti ducha se pojí s krásným zevnějškem. Kdo chce o této věci zvěděti více, nechť si vezme ku pomoci Naučný slovník, což jsem udělal i já. Ale zklamal jsem se.
Profesor Vosmahlík působil na ducha Maxánkova jednak přísností, otloukaje mu řeckou mluvnici o hlavu, jako to činili staří Sporťané, jednak podněcováním jeho ctižádosti, dovoluje mu každého dne před zapsáním data do třídní knihy přinésti na profesorský stůl inkoust a péro. Smysl pro uhlazený zevnějšek budil důmyslný vychovatel ve svém žáku, bera jej sebou domů a dávaje mu tam přepisovati příliš usmolené úkoly.
Nelze tvrdit, že by chvíle strávené v příbytku páně profesorově nad pokaňkaným sešitem byly Maxánka příliš těšily. Světlých okamžiků zažil tu málo, a to jen, když se mu podařilo zabodnouti kočce jehlici do ocasu nebo nasypati dvouletému Vosmahličkovi prášek pro svrbění za košilku. Kluk řval, pan profesor vstoupil do pokoje a když se přesvědčil, že se jeho potomku asi nic vážnějšího nepřihodilo, dal Maxánkovi pohlavek, pak otevřel dveře do kuchyně a zvolal: „ Vejdiž, dívko služebná, děcko pláče!“
Takovýmto způsobem pod přísným dohledem pana profesora Vosmahlíka prospíval Max Aškenes na těle a na duchu a proplétal se  z třídy do třídy. Zatím paní profesorová Vosmahlíková kupovala u starého Aškenese, a to vždycky bez tobolky neboť to se stalo již jejím zvykem. A byla by nakupovala stejně až do dnes, kdyby po dlouholeté snaze a námaze nebyl udělal syn pana Aškenesa konečně svou zkoušku zralosti a tím nebyl dokončil své středoškolské studování.

Den po zkoušce zazvonil kdosi u bytu Vosmahlíkových. Pan profesor šel sám otevřít, ale než mohl pronésti slovo, podal mu Max Aškenes složený papír a pravil: „ Tady vám otec posílá účet. Máte hned zaplatit, čekali jsme dost dlouho.“ A po těchto slovech s obmyslným úsměvem na rtech opustil syn otce Aškenesa svého vychovatele.

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich