Skip to content

Konkurenti

Laciná visací lampa na petrolej osvětlovala stůl a její porcelánové stínítko zahalovalo ostatní předměty skromné jizby v stěží proniknutelný stín. Bylo po večeři. Na zpola odhrnutém ubruse ležely klíče od krámu. Sami Pinkus, dobrý čtyřicátník, prohlížel si zadní stránky v kalendáři, kde byly zaznamenány výroční trhy; jeho žena Ida počítala tržbu.
“Je to jeho hloupé,“ pravil mrzutě Sami, “ve čtvrtek jsou taky Hostivice.“
“Pojedeš tam?“ ptala se ho manželka.
“Mnichov nemohu pustit,“ odpověděl muž, “tam mám bezpečný obchod, říkal mi malý Hora, že tam přijede, všichni naši kramáři tam budou na bedničku od uhlí a bavily se ze služkou, která myla nádobí. Nejstarší potomek manželů Pinkusových, středoškolský student, rozložil si na poklizeném  stole svoje knížky a sešity a drbaje se v kučeravé hlavě a kousaje do držátka psal úlohu. Po chvilce ticha pravila paní Ida: “Snad Zélik taky nepojede do Hostivic.“ “To je jedno,“ odtušil manžel, “tak tam pošle Fišera.“ Tím byl míněn starší příruční konkurenčního  závodu.
“Jela bych tam,“ řekla nevrle paní Pinkusová, “ale kdo tady zůstane v krámě?“
“Tvůj otec! Jednou za uherský měsíc, to ho nezabije. Tvůj bratr stačí ten den sám na ty kůže. Zélika nemůžeme samotného nechat. Sebere nám naše kramáře, odradí nám kupce…“
Sami a Zélik byli poněkud příbuzní. Oba dva se jmenovali Pinkusové a jejich vzájemná nenávist měla i rodový původ; kterýsi zámožný děd nebo praděd oblíbil si kdysi Zélika více než všechny ostatní členy rodiny. Kromě toho měli také oba znesváření Pinkusové stejné obchody a pouze přes několik domů od sebe vzdálené.
Zélika Pinkus byl pomalu šedesátník, děti měl všechny zaopatřené, pohodlnější život a lepší síly ve svém podniku. Jeho žena byla velice známa mezi venkovským lidem, jmenovala se Kačenka, a  podle ní říkal lid i celému obchodu “u Kačenky“ a dokonce přešel název Kačenka i na Zélika Pinkuse.
Také do krámu Sami Pinkusa zabloudily někdy panímámy, které se ptaly: “ Jsme tady dobře u Kačeny?“ Sami přitakal a ukazuje na svou manželku, křičel: “Vidíte ji, tamhle ji máte, Káču.“ Jindy, když měl málo nebo nic co dělat, postavil se Sami téměř před obchod Zélikův a přemlouval venkovany prohlížející si konkurentův výklad: “Něco na šaty byste chtěli? Nebo košile? Pojďte se mnou, mám veliký výběr. Ke Kačence chcete? Já jsem taky Kačenka.“ Tuto nekalou soutěž nesl starý Zélik velice nemile, a často, když se střetl na ulici s policejním radou Potápkou, takto řezbářským mistrem, stěžoval  si mu rozhořčeně do chování svého jmenovce: “Pane  rado, co mám dělat s tím člověkem?  Mám ho žalovat? Mám ho dál zavřít? Prosím vás, co  si mám počít s tím uličníkem, jak se mám zbavit toho blázna?“
Když se oba Pinkusové sešli někde v cizím místě na jarmarku, neminul den nikdy bez potyček.  Sami třeba zpozoroval při zřizování své boudy, že  se mu nedostává několika prken. Mezi kočovnými  lidmi bývá to často jako mezi vojáky v kasárnách,  kteří si potřebné věci vypůjčují, ovšem nevidí-li to  nikdo.
Sami tedy probíhá mezi boudami a střílí očima  po latích, a tu vidí Zélika na střeše boudy, jak přibíjí plachtu. Zélik je zabrán do své práce,  v ruce má kladívko, v ústech plno hřebíků, mocný nos mu visí přes bradu a bílé vlasy derou se zpod placaté čepice. Vypadá jako vejr na skále. V boudě nikdo není. Sami přikročí k pultu, naloží si na rameno dvě prkna a vrací se s nimi ze svého stánku. Ale Zélik to přece jen zpozoruje. Přestane zatloukat hřebíky a volá: “ Chyťte ho! Zloděj, zloděj!“ Sami položí latě na zem, levou ruku si podepře v bok, pravou zahrozí a se rtů mu při tom splývá nepřetržitý proud urážlivých slov, která padají  jako žhavá láva na hlavu konkurentovu.
“Lichváři, defraudante, olupovateli sirotků, podváděči umírajících! “
Starý Zélik sedí na střeše boudy jako přimrazen.  Pokusí se pouze chabým způsobem odraziti  útoky protivníkovy: “Sami, jako že je jediný Bůh nade mnou, abych tak živ byl až do sta let, když nebudeš držet hubu, hodím ti tohle kladívko na hlavu.“ Ale vřískavý hlas mladšího jmenovce přehlušuje stařecké šeptáni Zélikovo. Kolem boudy se shromáždí zástup kluků, mají z pěkné hádky upřímnou radost, až konečně si Sami vzpomene, že nepřijel na trh, aby prokázal svoji řečnickou způsobilost; naloží si zase prkna na rameno a jde ke své boudě.
Byla žalem druhého a přišel-li první Pinkus  o peníze, měl druhý Pinkus pocit, jako by je sám byl našel. Zélik byl ve své nenávisti a i jinak v životě klidnější než Sami: byl také starší a měl méně starostí. Když ubohé trhovce překvapily bouře a liják a vyhnali jim kupce z náměstí a ohrožovaly nedokonalé jejich stránky z latí a prken, tu Zélik pověsil se celou tíhou kostnatého těla na vrchní trám boudy, aby mu i se zbožím se nerozutekla po obci. Při tom klidně se obrátil na svého příručího a řekl mu: “ Fišere, skočte pro dva hrnky kávy a pro dvě housky s mákem!“ Jako ona starozákonná postava, která držela tak dlouho ruce své vzhůru, dokud Izraeliti nevyhráli bitvu, tak stejně opatrný Zélik Pinkus nepustil se latě, dokud se nevrátil Fišer s kávou a nevystřídal ho. Marně se zastavily před boudou dvě venkovanky a prohlížely si šátky, starý muž visel na svém trámu a neslezl ze svého stanoviště, aby koupěchtivé obsloužil. Za to Sami postřehl jestřábím svým zrakem, co se v konkurentově závodě děje, i vyklonil se přes svůj jednoduchý stůl z prken a beden a křičel: “Panímámy, panímámy, pojďte sem, já jsem taky Kačenka, pravé kosmonoské šátky pro hodné dcery a hodné matky!“ Zároveň ani se neobrátiv pokusil se vytrhnouti na ukázku šátek z narovnaného sloupku a strhl ostatní kusy s sebou. Zboží spadlo na zem do bláta a hned tu byla škoda na dvacet zlatých zaviněná přílišnou obchodní horlivostí. K tomu všemu začala se bouda viklat a za chvíli musil učedník uspořádat hon na neposedné košile, které ve veselém reji tančily okolo boudy. Umazané zboží zničené blátem, sluncem a deštěm činí pouze malý zlomek ztrát, které připravují trhovce o těžce nabytý podíl na zisku. Nepoctivý zřízenec najde na výročním trhu vhodnou příležitost, aby se odškodnil za špatnou mzdu; jarmareční zloději jsou zvláštní odvětví zločinců, jezdí po světe za obchodníky a sdruženi v malé dvoučlenné až pětičlenné společnosti, pracují velmi  dovedně a poměrné snadno. Mezi kramáři je bohužel  dosti jednotlivců, kteří považují za nejlepší výdělek, když nemusí zaplatit. Zapřou, pohádají se, vyhrožují, poperou se. Přijde muž nakoupit, Sami vidí, že má koníka, vozík, půjčí mu tedy. Když nastane čas placení, vyjde najevo, že obchod jde na ženino jméno, a že vůbec všecko patří ženě. Suď se, běhej po advokátech, bude tě to stát ještě jednou tolik.
Jindy přijde kramář a řekne: “Pane Pinkus, odpusťte, nevím, není-li pan Zélik Pinkus váš příbuzný,  ale je to zloděj a lichvář, bůh mě netrestej, chudého člověka chce zničit.“ A vypravuje široce a dlouze, že je Zélikovi dlužen a jak necitelný tento člověk chce naň vést exekuci, všecko mu zabavit a připravit rodinu o chleba; konečně poprosí nešťastný dlužník pana Samiho Piknusa, aby raději zabavil jeho vozík, koníka i zboží on a nechal ho s tím dál jezdit po světě. Mile rád Sami vyhoví. Zélik utře hubu a za nějaký čas vykoná zase on tutéž službu dlužníku Sami Pinkuse. Když přijel Sami domů a vypravoval své manželce o té či oné příhodě, jež mu způsobila nějakou peněžní ztrátu, rvala si šetrná choť vlasy z hlavy. Hořekovala, tak že obě malé dcery i větší hoch myslili, že obchod otcovský ocitl se  na pokraji zkázy a že je všechny starý dům pohřbí pod svými sutinami. Ostatně byla paní Pinkusová stejně rozčilena, když kočka vypila mléko nebo když služka rozbila sklenici. Naříkala stále, že není peněz. Maso vařila jen obden a většinou krmila rodinu a služku brambory a chlebem: ale i chléb každému byl odměřován. Sami se uskrovňoval, jak mohl. Než by byl obětoval dvě zlatky za dráhu, klátil se celou noc na voze sedě či leže na bednách a přikryt plachtou. Stalo se, že kočí na kozlíku usnul, a vůz  s celým nákladem vjel do rybníka. Jednou také Sami ve spánku spadl, a kolo mu přejelo ruku. Ale nic nebylo hroznější jako když v prudké zimě na opuštěném místě vysílené koně vypověděli poslušnost a hodinu i více nedali se pohnouti k dalšímu pochodu. Hluboké lesy chovaly svá nebezpečí. O život ovšem tak hned nešlo. Loupežníci nepřepadali obchodníky tváří v tvář, nenasazovali svého života za svou kořist a nevraždili, leč když nešťastná náhoda vedla jejich ruku. Za to číhali v temnu lesa na vozy, tiše odvázali některou bednu a nechali ji spadnout do měkkého mechu. A oloupený obchodník jel dále, polo spal a polo klímal zabalen do své plachty a neslyšel nic než skřípot vozu, a kočí na kozlíku časem si přihnul lahve, kterou měl schovánu v slámě vedle sebe, ale jinak oči měl zavřeny, a zdálo se mu, že leží doma v teplé stáji. Nešlo-li dostati se na vůz zadem a jel-li vůz po kamenité silnici, zastoupily mu temné postavy s očima hladových vlků cestu, zadržely koně za uzdu a draly se na kozlík. Ale postavil-li se kočí na odpor, chuďasové utekli. Nahoře na voze krčil se Sami do své plachty, ale bázeň o majetek dodávala  mu síly, tak že mohl zavolati pronikavým hlasem: “Pepíku, podej mi sem tu nabitou pistoli !“ Pepík ovšem žádný na voze nebyl a pistole také ne. Nebývalo zvykem kramářů a jarmarečních židů nositi zbraně.
Kramáři se kroutili smíchy, když si vypravovali  historie, kam Samiho zavedla často jeho šetrnost.  Tak jednou si lehl na voze vzadu na seno do šejtroku; nohy se mu kymácely ve vzduchu a tak spal. Když se vzbudil, zpozoroval, že mu někdo svlékl a ukradl jednu botu. Kromě toho prohlížeje si v neblahé předtuše kapsy seznal, že vytrousil do sena několik zlatek ve stříbře a mědi. Pod sebou nic nenašel, i slezl z vozu a běžel s jednou nohou obutou a druhou bosou na hodinu cesty nazpátek pátraje po ztracených penězích. Ovšem marně. Ráno, ještě za tmy, když Sami odběhl  od své boudy ku kořalečníkovi trochu se zahřát,  dobírali si ho hlučící a alkoholem rozjaření kramáři. Vybízeli ho, aby zaplatil skleničku, mluvili  neslušně a zvali ho k návštěvě veřejných domů.  Sami říkal buďto: “Dejte mi pokojí“ nebo častěji ještě dělal, jako by neslyšel a pomaličku srkal svou sklenku kmínky.
Když padly dva trhy na jeden den, působilo to vždycky nepříjemnosti, ať již byla obě místa obeslána či jedno vynecháno. Hostivice a Michlov patřívaly k nejhorším případům, připadaly na nejkrutější  zimu, na obou měl Zélik Pinkus mnoho známosti a přízně a tudíž byl nucen i Sami Pinkus  jezditi na oba trhy.
Sám si vybral větší Michlov, a paní jela s učedníkem do Hostivic, kde bylo méně co dělat; doma v obchodě, jak již bylo řečeno, zastupoval nepřítomné manžele panin otec, který měl v úzké uličce města malý krámek na výkroj koží.
Paní Pinkusové nebylo docela volno. Stěžovala  si večer u stolu na bolesti hlavy a v zádech.
Sami byl již na cestě do Michlova. Otec paní Pinkusové,  jenž přišel ku své dceři na návštěvu, pravil jí  vzhledem k její nemoci:  “Aby tak tvoje děti žily jako že nepojedeš nikam!“ – Ale přece jela: jenže nebyla v Hostivicích mnoho  platna. Z počátku se namáhala prodávat, ale později přenechala všecko učedníkovi, sama říkala jen ceny a brala peníze. Oči se jí kalily a seděla schoulena ve svém černém vlňáku třesouc se zimou jako nemocné kuře. Náhodou – ovšem i tato náhoda měla svoje vážné příčiny – nebylo pranic co dělat. Zélikův příručí nadarmo křičel: “ Krásné šaty pro slečnu Katy, krásné delény pro slečny Heleny!“ Nikdo ani nezavadil. Vedle zpíval zase vychrtlý chlap se vzezřením beduina svoje věčné “ za šest a po šesti,“ naproti němu chraplavým hlasem svolával koupěchtivé jiný, ale ani jeho usilovné volání “já jsem z Loučky Fux, prodávám plátno a štrux,“ nemohlo vyčarovati obecenstvo z travou porostlé půdy náměstíčka, kde se prohánělo leda několik kluků vřeštících uličnicky a své pestré píšťalky. Když přijeli domů, vylezla paní Pinkusová již stěží do schodů. Hned ulehla a bylo zle a zle. A kdysi za časného rána přijel ambulační vůz, aby ji odvezl do Prahy do sanatoria. Ranní hokynářky se seběhly od svých nůší a litovaly sirotečky, kteří se na ulici s matkou rozloučili a se slzami v očích se dívali pak za vzdalujícím se černým vozem, jenž mnoho se nelišil od pohřebního. Paní Pinkusová se vrátila později po železnici, ale mrtvá. Byla pohřbena na hřbitově rodného města.
Děti z ní sice mnoho za živa neměly, nevypravovala  jim pohádek, neučila je písničkám, nemazlila  se s nimi, ani se příliš nestarala o jejich vzhled, ale přece jenom dodávala domovu jakýsi ráz spořádané domácnosti, Po její smrti však vzal i její obor působnosti Sami do rukou, čemuž je :. nutilo rozuměti tak, že koupil vždy čas od času pytel rýže, pytel čočky a pytel brambor za cenu co možná nejvýhodnější. Rýže a čočka byly střídavě  k obědu a brambory se jedly večer. Neboť nemoc ženila mnoho stála. Švagrová Sami Pinkuse přišla také téměř každý  den dohlédnout na osiřelou domácnost. Ale dělala to jen, aby lidé neřekli. A tak vlastní paní v domě byly rychle se střídající služky, a nikoli pořádné holky, nýbrž hodně ledajaké, kterým ani málo vábná domácnost ovdovělého trhovce nebyla proti mysli.
Pinkusovy děti byly svědky celého milostného života těchto žen. Služky postrádajíce veškerého dohledu braly si milence na noc a chodily po domě těhotné. Někdy přijela matka některé z nich a dětem se ježily vlasy na hlavě z výčitek, hořekování  a nadávek, které se ozývaly z kuchyně.
V krámě strhl zase veškerou moc na sebe příručí, který se u Samiho vyučil a znal stejně dobře křičet na kupce jako nakládat bedny a přibíjet plachty na boudu. Ten u vědomí své nepostrádatelnosti  dával často cítit dětem svého zaměstnavatele svou nadvládu a to nejen příkrým slovem, nýbrž i ranami. První z Pinkusova potomstva přišel z domu syn. Zhluboka si oddechl a když dosáhl obstojného místa v bance, vzal si k sobě svou sotva škole odrostlou mladší sestru, aby mu hospodařila. Starší sestra zůstala doma a dělala hospodyni otci. Ledacos se tím zlepšilo, přes to, že musila také pilně pomáhat v obchodě, stejně jako to dělávala nebožka matka. Na dvojité trhy Sami již nejezdil. Ale přišla doba, kdy musil vůbec zůstati doma a přenechati všechen jarmareční obchod poloslepému Zélikovi. Stalo se totiž, že Sami cosi zdvihal a dostal průtrž: ani operací nešlo to dokonale spravit, a bývalý světoběžník sotva chodil a nesměl se ani pro nic shýbnout. Byl všecek zoufalý a v staré jeho hlavě rostlo roztrpčení vůči svobodné mladé dceři, kterou měl doma a jež ho nechtěla zastupovat na trzích a  poutích. Nejdřív ji jen naznačoval svoje přání, později ji však dělal kruté předchůzky. Ve své  bezradnosti obrátilo se děvče na bratra. Bratr hned neodpověděl, a již se zdálo, že děvče povolí a bude jezdit za starým Zélikem Pinkusem, aby sok otcův na sebe nestrhl veškerý obchod. ale v poslední chvíli, když již koně byli zapřaženi, bratr přijel. Bedny musily zase z vozu a mladý začal dělat v domě pořádek. Nastal konec cestováni. Taky Zélik Pinkus přestal jezdit a brzy na to vzdal se obchodu. Oslepl docela a nemohl nikam  ani na krok bez průvodu staré své Kačenky. Mladý Pinkus shledal, že jeho otec je vlastně bohatší než se myslilo. Dluhů neměl mnoho a sklad značný. I nepůsobilo to mnoho obtíží sehnat starší sestře ženicha, který měl taky trochu peněz a mohl jimi trhovcův obchod přivést k bývalému významu bez ježdění na trhy a na poutě. Sami zůstal u zetě a jeho mladé choti. Dali mu malou světničku a tam seděl, neboť na chůzi byl čím dále tím chybnější, stěží se dobelhal na lavičku v městských sadech. Někdy, když z dlouhé chvíle listoval v kalendáři a v zadu v záznamu četl známá mu jména měst a městysů, Michlov nebo Hostivice či jiné, kde právě toho dne se odbývaly  výroční trhy, tu píchlo starce vždy u srdce při myšlence, že musí sedět doma. Ale pak si vzpomněl, že Zélik Pinkus tam taky není, i  oddechl si zhluboka.