Skip to content

Marta

Znal jsem Martu jen od vidění – pochybuji, že jsem s ní kdy promluvil dvacet slov. A vlastně jsem ji ani více než pětkrát nezahlédl, snad ani ne tolikrát. Taky když si na ni vzpomenu, splývají  mi jaksi tahy její tváře; však jsou tomu již leta ! A přece myslím, že by neušla mé pozornosti, kdybych ji dnes potkal. Její postava nebyla jako kde které ženy, a její oči – pamatují si vůbec dobře oči.
Oči mohou z nevzhledného nebo i nehezkého  obličeje udělati krásný, a naopak. Každý z vás jistě si povšimnul oněch bledých duhovek, které se zdají přecházeti neohraničeny, v matné bělmo.  Úzkost se nás zmocňuje při jejich pohledu. Vyvolávají v nás myšlenky, na strašlivé ponižující chvíle, které jsme zažili, nebo jejichž příchodu se obáváme.
Jsou oči, které se setkávají s vašimi za okolností ne právě příznivých, ve spodinách velkoměsta, na pokraji silnic. Na tváři, kterou osvětlují, zanechala minulost nesmazatelné stopy, s těla visí zablácené cáry. Ale nenapadne vám ani, že máte před sebou ztracenou bytost, ohlédnete se, ale ne ze soucitu. Takovou přesvědčivou moc mají planoucí  oči. Jsou oči nervózního lesku, které v nás vzbuzují dojem ohně, jenž klidně plápolá v krbu. Jsou oči, které vyhlížejí ve dne jako vtělení života, jeho radostí i zármutků, a večer jako pohádka nebo sklenice absintu. Je to vskutku podivuhodné, že oči v duši naší vzbuzují představy tepelné stupnice. aby mi nebylo špatně rozuměno, podotýkám, že věc ta nemá nic společného s tím, co nazýváme vášní a chladem. Martiny oči svítily jako uhlíky. byly malé, a duhovky vypadaly jako dvě černé energicky nahozené skvrny na modrém porcelánu.
                                                        *
Setkal jsem se s Martou v kuchyni své drážďanské  bytné. Šel jsem si snad pro sklenici vody. Marta seděla na nízké stoličce, a hoření část její vzrostlé postavy byla vzpřímena – skoro vojensky.  Její tělo bylo mohutné, vlas černý a bez lesku, a její chrup vypadal také jako porcelán postříkaný černými a zlatými skvrnami. Hlas její zněl poněkud chraptivě, ale nebylo mu to na újmu, nýbrž dostávalo se mu tím jakéhosi teplého nádechu. Neodpověděla téměř na moje zdvořilosti, jen se tiše a krátce smála. A její černé podivné oči bloudily po stropě. Jak jsem pravil, nevím, zdali jsem ji pětkrát zahlédl, ačkoli jsme bydleli u téže bytné. Od bytné jsem se také všecko dověděl, co dnes chci vypravovat. Marta byla sklepnicí. Naše bytná bývala také sklepnicí, ale byla již stará, vlastně předčasně zestárlá. Živila se pronajímáním pokojů a měla u sebe svého nemanželského chlapce, na kterého platil jeho otec, továrník odněkud za severních Čech.
                                                        *
Kteréhosi rána probudil se poručík Elshausen ve velice dobré náladě. Strojil se pomalu a u stolu zatím stála Marta, sklepnice od Zlatého Jelena, a vařila kakao. Snídali spolu, a poručík se cítil ve svém pokoji jaksi doma. Byl to blažený pocit, před tím nikdy v takové určitosti nepoznaný. Elshausen vypravoval různé malichernosti ze svého života. Marta tu a tam prohodila slovo, ale většinou se jen smála krátkým a tichým smíchem. Po snídani si nasadila na hlavu klobouk a chtěla odejít.-„Počkej, jdu již taky!“ řekl poručík. Ani nevěděl, jak mu tato slova vyplynula z úst. sedli na elektriku a jeli. Poručík měl tichou nezkalenou radost z Martiny přítomnosti. Nebylo nutné se stydět za Martu. Ovšem nebylo by bývalo přece jen příjemno potkat někoho známého. Nehlásit se k Martě bylo nemožno a představit ji bylo spojeno rovněž s obtížemi. Od elektriky doprovázel ji ještě několika ulicemi, až stanula před svým domovem. “ Zde bydlím,“ pravila. „Chceš-li, můžeš mě někdy navštívit.  Jsem na bytě u kolegyně.“ Stiskl jí vřele ruku a podržel ji chvíli ve své. Přitom díval se Martě do očí svým poněkud dětským pohledem. Zasmála se tiše a potom zmizela v průjezdu. Elshausen vsedl znovu do elektriky a jel do služby. Nudil se trochu v kasárnách, nudil se na cvičišti, ale nebylo mu přitom přece veselo. Odbyl nedbale své povinnosti a pak bloudil ulicemi. Díval   se často na své kapesní hodinky a velmi časně se odebral k Zlatému Jelenu na večeři. Zlatý Jelen byl hostinec po způsobu našich velikých pražských pivovarů: Veliký sál, mnoho stolů, obecenstvo všeho druhu, živnostníci s rodinami a přátelé dobrého doušku. Ačkoli poručík Elshausen po své službě se přestrojil do občanských šatů, bylo mu přece trochu nevolno. Marta s ním promluvila dvě, tři slova a odběhla. Elshausen povečeřel, pak prohlížel si ilustrované listy, přečetl číslo novin a rozhlížel se. Viděl, jak jiní s Martou vtipkují. Zmocnila se ho únava a  zaplatil. „Už jdeš?“ ptala se Marta. „Prosím tě, co tu mám dělat?“ odpověděl poručík. “ Člověk  by zde zešedivěl dlouhou chvílí. Chceš-li, vrátím se k půlnoci a počkám na tě venku.“ Marta souhlasila. Elshausen šel do kavárny, pak do druhé a do třetí. Nikde neměl stání. Konečně přešlapoval ještě hodinu před Zlatým Jelenem, než Marta vyšla. Elshausen byl roztrpčený a zlý. A s malými změnami po nějakou dobu následovaly večery tomuto podobné. K výčitkám poručíkovým krčila Marta pouze rameny. A Elshausen byl nucen uznat že, při svém zaměstnání nesmí jeho milá skrbliti úsměvem a několika lhostejnými slovy.  Doprovázení sklepnice, pak návštěvy u její bytné byly čímsi, co mohlo důstojníku zlomit vaz. V Sasku jsou přísné policejní předpisy. Po desáté hodině večerní není nikomu dovoleno přijímati návštěvy  druhého pohlaví, zodpovědna je za to bytná,  která v tom případě se dopouští kuplířství. Kdyby ta věc přišla před soud – poručík neodvážil  se ani domyslit.
Elshausen měl něco svých peněz. Chodil nějaký  čas zamýšlen a počítal. Pak navrhl Martě, aby praštila svým zaměstnáním. Nestavila se tomu příliš na odpor. Vyhledal jí malý byt na předměstí.
Marta chodila na procházku do města, navštěvovala  magacíny a své bývalé přítelkyně. Elshausen  přicházel k ní na večeři neb i na svačinu.
Podnikali spolu výlety podél Labe, jezdili na lodičkách a bavily se mnohdy jako děti. Jen někdy věšela Marta hlavu, a hlas její zněl poněkud nenávistně: “ Co je to všecko platno, když si mě  nechceš vzít!“ Elshausen se rozčiloval: “ Blázínku, co pak jsem ti stokrát již nevysvětlil, že jako důstojník nemohu tohle udělat? Něco jiného by bylo,  kdybych byl v civilu, pak bych si tě vzal, to víš.  Měj rozum a netrap mě!“ Než se poručík rozhodl přiměti Martu, aby se vzdala svého místa, dopočítal se na papíře, že  svými prostředky vystačí na vydání, která mu nastávala. Ale v praxi dopadla věc poněkud jinak. Příliš se uskrovnit nebylo možno, a ani postup, jehož během doby byl účastněn, nevytrhl Elshausena z peněžních nesnází. Dělal dluhy, vyrážel klín klínem, čím dále tím byl úvěr dražší a pohledávky byly umisťovány v rukou stále méně a méně příjemných. Konečně byl Elshausen dlužen i kantýnskému. K pluku přicházely marně vymáhané účty a stížnosti dodavatelů. Kteréhosi dne byl Elshausen povolán do plukovní kanceláře. Odešel odtamtud roztroušen, s planoucími tvářemi, a do kasáren se již nevrátil. Nazítří složil svou důstojnickou hodnost. Dlouho to trvalo, než si našel nějaké místo. Zatím prodala Marta svůj nábytek a po osmiletém přerušení nastoupila opět starou službu jako sklepnice ve vinárně. Vlivem některých svých známých a jistě i proto, že byl kdysi důstojníkem, jemuž konec konců nebylo lze nic nečestného a vytknouti, obdržel Elshausen od konservativní strany tajemnictví zemského politického spolku.
  Plat nebyl veliký, a dluhy tížily Elshausena stále. Byl několikráte nucen svá běžná vydání platit z peněz strany, které procházely jeho rukou. Dosah tohoto činu byl mu docela zřejmým, od nešťastného svého odchodu z vojny nebyl již tak lehkomyslným jako dříve. Ale neviděl jiného východiska. A posléze doufal pouze v jedno, že se ožení a zaplatí všecko z ženina věna. Dívku již vyhlédnutou měl. Byla to dcera z úřednické rodiny, ne nejmladší a ne příliš krásná. Rodiče její proti sňatku nic nenamítali. O jeho poměru s Martou  věděli, také budoucí nevěstě bylo vše známo.
  Proto byl nucen Elshausen své bývalé milence se vyhýbat.
Nelze tvrdit, že neměl již Martu rád. Ale tíha života otupila značně jeho city. Ponížení, které zažil při opuštění svého pluku, nedostatek a doprošování  u různých známých, jež potom následovalo,  starosti, které mu působily dluhy a peníze scházející v pokladně zemského spolku – to vše na Elshausena působilo krutou depresi. Chtěl pouze  jedno: Vyváznout z toho všeho, oddychnout si a pak žíti, žíti jakkoli.
Marta ho časem navštívila. Přišla k němu, když obdržel místo tajemníka. „Teď bys si mě mohl vtít,“ řekla mu. „Prosím tě,“ odpověděl, „nevím, kde mi hlava stojí, a ty mi přicházíš s takovými věcmi!“ „Přece jsi mi to vždy sliboval, že budu tvou ženou, jakmile se dostaneš z vojny.“ „Dej mi pokoj s těmihle řečmi!“ křičel Elshausen podrážděně. „Měj trochu pochopení, v jakých poměrech vězím. vezmi tedy sekeru a zabij mě!“ Marta pohodila hlavou. „Slíbil jsi mi, že si mě vezmeš.“ Pak pozorovala, že se jí její dlouholetý milenec vyhýbá.“ Proč mi jdeš z cesty?“ ptala se ho. Vymlouval se tak i onak. Když se posléze přestěhoval, aniž by ji byl udal novou svou adresu, došla si pro ni na policii, sledovala ho tajně, vyptávala se u domovníka a konečně se dověděla, že Elshausen se hodlá zasnoubiti. Zatím se přišlo na jeho zpronevěru v úřadě. Pánové nechtěli ovšem z politických ohledů, aby věc ta se dostala na veřejnost, a když jim nešťastný tajemník vypověděl celou svou trapnou situací, když je ujistil, že měl v úmyslu všechno zapravit, jakmile se ožení, dali mu krátkou dovolenou a projevil svůj souhlas s tím, aby zaujal opět místo, jakmile scházející částka bude nahražena. V té době překvapila ho opět Marta svou návštěvou. „Proč se přede mnou schováváš? Nemáš čisté svědomí?“ tázala se ho. „Ty jsi mým věčným trápením“, vzdychl si Elshausen. „Vím, proč se mne chceš zbavit,“ pokračovala Marta, „máš jinou.“
Elshausen pokrčil rameny. „Ale já ti to překazím,“ řekla Marta, „sliboval jsi, že si vezmeš mě.“ „Dělej co chceš, chceš-li mě zničit,“ odpověděl tajemník na dovolené. „Pravda, chci se oženit s jinou; a musím to udělat. Jinak na mě čeká…“ „Co,“ zeptala se dychtivě. „Scházejí mi peníze
v pokladně.“
„Kolik?“
„6000 marek.“
„Nemůžeš si to nikde vypůjčit?“
„Ne.“ „Ale tu druhou si přece jen nesmíš vzít. Sliboval´s to mě.“ „Huso!“ odlehčil si Elshausen, lehl si na pohovku a obrátil se k své  návštěvě zády. Marta odešla. Ještě téhož večera poslala nepodepsaný dopis na státní návladnictví. Když se toto zakročení minulo účinkem, vypravila se sama k soudci. Tam vypověděla vše, co věděla o zpronevěře  v zemském spolku konservativní strany.
„V jakém poměru jste k tomu pánovi?“ tázal se jí úředník.
  „Sliboval mi, že si mě vezme.“ Elshausen byl odsouzen na patnáct měsíců do žaláře.
Marta se toulala se svou bytnou po městě.

Náhle se zarazila, stiskla své přítelkyni ruku a ukazujíc prstem, pravila: „To je on !“ Muž takto označený obrátil hlavu k oběma ženám. V jeho žluté tváři kmitlo se cosi jako náhlé zděšení. Potom se zamračil, odvrátil svůj obličej a kráčel dále nedbalým a klopýtavým krokem. „Toho to posezení strhlo!“ řekla bytná. „Proč sliboval, že si mě vezme?“ pravila Marta, a její černé oči těkaly neklidně s předmětu na předmět.