Skip to content

Můj společník z cest

Člověk může žít všude. Jsou sice veliká města, která poskytují svým obyvatelům mnohou zajímavou  podívanou, a kde není nutno svůj volný čas zabíjet způsobem docela planým. Ale hlavní zdroj zábavy nosíme v sobě samých. Kdo z nás by nebyl  zažil tento praobyčejný případ: Po letech řízením  osudu vstoupíme na půdu, k níž se poutá mnoho našich krásných vzpomínek, pozorujeme, že z věcí vnějších jen málo se změnilo, ale přece postrádáme veškerý půvab minulosti.
Jak čas utíká! Stěží mohu uvěřit, že je tomu více než deset let, když mne náhoda zavála do malého jihočeského městečka. Ve srovnání s ním by bylo Brno velkoměsto. Nebylo tam nic, pranic.
Malé, pokroucené náměstí, trochu hospod, jedna kavárna. Ale měl jsem tehdy, ještě veškerou zvědavost  svého mládí a nemohu říci, že bych se byl  příliš nudil. Kdož ví, snad se již dobře nepamatuji. Někdy přijela kočující divadelní společnost, Jindy se pořádala slavnost toho či onoho druhu, v kterési hospodě scházeli se ostří hoši a zpívali až do bílého rána. A jak tu bylo léto, vyšel jsem si, kdykoli jsem mohl, do okolí, jež mělo svou tichou krásu, svá jezírka a své vysoké topoly na břehu. Toulal jsem se někdy celé dny, jedl jsem po chudých vesnicích jakkoli a cokoli, talíř polévky, bramborový knedlík, nebo uzenku, která v zapadlé krčmě  dlouho hleděla vstříc svému nejistému osudu. O maloměstskou společnost jsem se mnoho nestaral. Večer jsem se procházel kolem rybníka s domkářovou dcerou. Měla jako uhel černé vlasy, bílou pleť a malé chmýří na hořením rtu. Hleděla na mne s patrnou nedůvěrou. Brzy jsem ji přál dobré noci a šel jsem do hostince, kdež jsem si třeba sám sedl a bubnoval si na stolovou desku nějaký pochod.
Tak mě kterési noci překvapil Rudolf Kobza. Vešel hřmotně, třískl dveřmi, pověsil klobouk a svrchník na hřebík a s otázkou: “Dovolíte?“ na niž nečekal odpovědi, ke mně si přisedl.
Znal jsem ho od vidění, jak to již v úzkém našem prostředí ani jinak nešlo. Zevnějškem svým byl Kobza vysoce zajímavý. Mnoho mu nescházelo do dvou metrů a kolem těla měl aspoň taky tolik. Očka tohoto třiadvacetiletého obra sotva prokukovala  tukem naduřelých tváří. Byl synem bohatého  podnikatele a nedělal celkem nic. Propadl v různých třídách různých ústavů vzdělávacích i odborných a neměl ani jednoročního práva, ale jeho tělnatost byla mu jistou zárukou, že mu nijak nehrozí nebezpečí vojančiny. Pověst měl v městečku prašpatnou, působil výtržnosti, slynul svou neomaleností a při tom byl zbabělec, který často dostal již v hospodě od svých rozjařených společníků bití a vyhazov.
Pochybuji, že bych dnes, takto o někom důkladně  jsa zpraven, si nerozmyslil pustiti se s ním do hovoru. Ale tehdy nebál jsem se nijak nepříjemností,  plynoucích ze styku s tak pochybnou osobností  a měl jsem radost z každé zkušenosti, – ať byla dobrá či špatná. Zůstal jsem tedy sedět a spřátelil jsem se jakž takž se svým novým společníkem.
Přicházel mě navštěvovat. Choval se zcela skromně. Měl jakés‘ takés‘ znalosti krásného písemnictví  a složil také nějaké verše, které mi přednesl. Byla to slazená voda, ale poskytovalo mně to docela  pěkné vyražení, když jsem se zahleděl na tento pytel sádla a neřestí, zachvívající se citovým vzrušením.
Svěřil mi, že dívka jim opěvovaná je Žofinka, dcera jeho bytné. Vídával jsem někdy tuto slečnu na ulici. Měla tmavé vlasy a bleděmodré oči, které hleděly ustrašeně do světa. Oblečena bývala lecjak – za málo peněz málo muziky. Její matka byla vdova po soukromém podúředníku. Rudolf Kobza byl hlavním pramenem jejich výživy. Kromě něho zůstával u Žofinčiny matky ještě hladový městský písařík. Kobza se nikdy na ulici s Žofinkou neobjevil A pochybuji, že jeho zamilovanost kromě oněch několika veršů a řádného placení z pokoje ještě nějakým způsobem se projevovala. Nevadilo mu to dokonce, aby nenavazoval všelijakých jiných styků méně lyrických a tím – větší pohoršení působících. Tak si kdysi našel dobrodružnou cestující dámu – v sezóně zpívala ve zpěvní síni v Praze – a uspořádal k její poctě pitku. Platil víno a sám pil nemírně, že o půlnoci neviděl vlastní  ruku před očima a jeho dámě byl nucen nabídnouti  doprovod jiný člen společnosti.
Cestování bylo tehdy mou náruživostí. Přišlo léto a rozhodl jsem se podívat se do Bavor a do Solnohradska. Kobza, který pozoroval mé přípravy,  nabídl se mi jako společník. Po krátké úvaze jsem na jeho návrh přistoupil.
Kdybych byl jel sám, byl bych snad lépe si prohlédl umělecké sbírky v Mnichově, ale jistě bych nebyl tak důkladně poznal všecky druhy tamějšího piva. Můj společník svědomitě mě provedl po všech pivovarech. Ochutnali jsme spolu Hofbräu, Pschorrbräu,  Märzenbrau, Löwenbräu, Thomasbräu, sedali  jsme na sudech, chodili jsme si s litrovými mázy do výčepů pro nové osvěžení, jedli jsme řetkve  a telecí nohy, poslouchali jsme rozjařené řeči otylých měšťanů, královských gardistů a buršáků s rozbitými obličeji a dívali se na všechnu tu hlučící společnost, která v pestré směsici seděla kolem nás u božího doušku. Byla tehdy právě doba rozkvětu uměleckých kabaretů, ale marně jsme ve svém zájmu pro umění se po něčem takovém v Mnichově sháněli. Našli jsme jediný kabaret, a ten byl docela nemoderní. Jediná ženská bytost v něm vystupovala. Byla to vysoká dívka plných a vábných tvarů a zpívaly. kuplety. Rudolf Kobza poslouchal, tu a tam učinil nějakou poznámku a když pozoroval, že se obecenstvo  dívá spíše na něho než na jeviště, spustil podivný smích, který se podobal chrrochtání nosorožce.  Potom zazvonil si nožem na sklepníka, ukázal  prstem na jeviště a pravil: “Řekněte té dámě,  aby po představení přišla s námi povečeřet!“Bohužel  při příštím čísle milá dívka sňala s hlavy paruku  a počala mluvit hlubokým hlasem; k svému zděšení jsme seznali, že je to muž. Museli jsme rychle zaplatit a vzdálili jsme se za posměchu veškerého obecenstva.
To byla první nepříjemnost, kterou mi můj  společník způsobil, ale bohužel, ne poslední. Slabou  pouze náhradou za to bylo, že jsem jeho přičiněním seznal v Bavorsku ještě jiné druhy piv, světlé kvasnicové,  v němž plave řez citrónu jako v čaji, sladké domácí, které se přislazuje kostkami cukru, jež k tomu účelu leží na stole spolu s dřevěnou lžící na  míchání, a i světlé berlínské, které vypadá jako mladé víno a přináší se na stůl ve velikých pohárech majících vzhled obrácených poklopů na sýr. Rudolf Kobza miloval veselé večerní zábavy a na ty jsme na svých cestách vůbec neměli štěstí. Proto mi pravil, když jsme přijeli do Řezna:“Musím se zavčas postarat o to, abychom nebyli nuceni zase v devět hodin jít na kutě.“ “Dobře,“ odpověděl jsem na to, “nejlépe bude, zeptám-li se srážníka“ “Nech jen, já si to vyřídím!“ prohlásil  můj druh, “znám lépe německy než ty.“ Za chvíli jsme potkali dívčí pensionát pod vedením tlusté matróny. Kobza přistoupil k této dámě a pravil  příjemným hlasem: “Odpusťte, milostivá, neračte vědět kde tu bývá nějaké vyražení, víte, dobré vínečko a děvčata…“ Dáma zaječela a byla bliza mndloby, a její dívenky rozprchly se kvikajíce na všechny strany jako hejno vrabců. Kobza se zuřivě smál, pak se zastavil uprostřed náměstí a počal kýchat. Nikdo nemá představy, jak uměl kýchat! To bylo jako rány z hmoždíře. Lidé vystrkovali hlavy z oken a Kobza se chechtal ještě zuřivěji.
V Pasově strávili jsme večer v malé hospůdce, kde cestovali nerušeně švábi od kamen ke dveřím. Hostinská, starší žena, hrála s nějakým sousedem karty. Mimo to seděli v místnosti ještě dva lidé, milenci. Kobza mluvil mnoho nepatřičných věcí v naší mateřštině. K našemu úžasu se dívka k nám obrátila a řekla nám pěkně po česku svoje mínění.  Ze Solnohradu odejel Kobza sám do Reichenhallu navštívit své příbuzné, kteří tam dleli na letním bytě. Vrátil se v noci a to tak zmožený požitkem alkoholu, že nebyl ani s to, aby se svlékl. Zlobil jsem se, že mne vzbudil, ale již jsem zase pomalu usínal, když mě vyrušil ze spaní hrozný jeho chrapot. “Kobzo, mlč!“ Kobza nic. Probudím ho. Zabručí cosi a chrápe ještě strašlivěji. Byl jsem hrozně unaven, ale na spánek nebylo za těchto okolností ani pomyšlení. Hledal jsem kousek bavlny do uší – marně. Sežmolil jsem tedy kus novin a zacpal jsem si tím jakž takž svoje sluchové ústrojí.
Nic to nepomáhalo. Chrápání mého společníka doléhalo  stále k mému sluchu hlomozem obecního vozu, jedoucího po brněnské dlažbě. Byla horká noc. Ve svém zoufalství naházel jsem všechny peřiny  Kobzovi na hlavu, nejprve z jeho postele, pak také z mé. Tím konečně jsem se dopracoval jakéhosi příznivého výsledku. Chrapot zněl ztlumeně,  a já usnul.
Ráno jsem se vzbudil. V pokoji bylo docela ticho. Seskočil jsem rychle s lože a sházel jsem všechny peřiny na Kobzově hlavě nahromaděné na zemi. Barva obličeje mého nešťastného druha byla fialově modrá. U úst měl pěnu. Ihned jsem se snažil přivésti ho opět k životu. Kroutil jsem mu rukama jako klikou u flašinetu a po půlhodinném úsilí otevřel Rudolf Kobza oči – k mé škodě.
V Solnohradě ocitnul se ještě jednou v nebezpečí  života. Vylezl při koupání na trámové hražení plovárny, které se pod jeho tíží zřítilo i s ním do řeky. Plavčík, který ovšem neznal, o koho jde, vytáhl jej s nasazením vlastního života z dravého proudu.
Do Lince jeli po parníčku. Seděl jsem na palubě a obdivoval jsem krásu krajiny, když tu vstoupil – nevím již, na které stanici – na loď mnich v hnědé kutně, opásané tlustým provazem, jehož konce visely téměř až k zemi. Na druhé straně paluby procházel se Rudolf Kobza a pojídal obloženou housku. Na jednou na mne zavolal plnými ústy –už asi zapomněl na naučení, které jsme dostali v Pasově, jakož i na to, že Slovan všude bratry má: „Frantóóó! Slyšíš? Víš, jaký je rozdíl mezi kapucínem a jitrnicí?“ Zděšen pohlédl jsem na mnicha. Jeho růžový nos jaksi se prodlužoval. Ale Kobza křičel dále: „Cóó? Nevíš? Jitrnice je svázaná na obou koncích a kapucín uprostřed!“
Mnich zakrýval hlavou a řekl: „Máte to pěkné způsoby!“ Šel jsem se mu omluvit. Byl to český kazatel z Lince. Kobza si umínil, že si prohlédne Linec důkladně. Trvalo nám to až do bílého rána. Pak jsme šli do kavárny, kdež můj společník ihned tvrdě usnul. Byl jsem také znaven a teprve za hodnou chvíli jsem zpozoroval, že můj druh ponořil svůj palec do horké čokolády, kterou si poručil. Vytáhl jsem mu jej opatrně z této vřící lázně. Maso se mu již loupalo od kosti. Zavázal jsem mu zraněnou končetinu svým kapesníkem a zavedl jej na ochrannou stanici. Udělali mu obvaz, ale pořádně vzkřísit ho nemohli. Děkoval jsem bohu, že naše cesta spěje již ke svému konci. Když jsme se zase vrátili do svých stálých sídel, změnilo se jaksi chování Kobzovo vůči mé osobě. Jeho skromnost byla ta tam. Když přišel na návštěvu, lehl si i s botami na mou postel a plil na záclony, tak že jsem byl nucen jej vykázat za svého bytu. Nešlo to tak lehce, rozbil jsem při tom lampu a zrcadlo a zpřerážel několik noh od stolu a židlí. Přerušil jsem s Kobzou všechny styky a tyk jsem ho ztratil z očí. Život mne zavedl v jiné kraje a mezi jiné lidi a teprve před rokem v Praze dověděl jsem se  něco o svém bývalém společníku z cesty po Bavorsku a alpských zemích. Dle těchto zpráv je dnes Rudolf Kobza velkým pánem, otec z něho udělal ředitele továrny, a jezdí ve vlastním automobilu. Žofinka se vdala, ale ne za někoho, nýbrž za nějakého městského úředníka. Myslím, že to jest onen hladový písař, který u nich tehdy bydlel.