Skip to content

Obchod s mrtvolami

V Praze v malé vinárně na Starém městě seděl doktor Šutera, tlustý občan široké, dobromyslné tváře. Byl tu denním hostem, celé večery takto trávíval, pravou rukou opíraje se o mramorovou desku stolu a hlavu světobolně skloněnou nad pohárem, v němž jiskřil zlaty mok.
Kdo by byl znal pouze klidnou existenci tohoto rozumného a střídmého ctitele dobrého doušku, nebyl by jakživ na to pomyslil, že obohatil sbírku svých známostí o důležitou a slavnou osobnost.
Doktor Šutera nebyl ani turista ani se neúčastnil lyžařských závodů, vzdor své tloušťce se na vodě neudržel a nikdy ve svém životě neopustil na dlouho Prahu a svou kancelář. Jediný sport, který provozoval, byla literatura. Vydával již deset let měsíčník, věnovaný krásnému písemnictví a umělecké kritice.
Stanovisko tohoto časopisu k uznaným veličinám světového i českého umění bylo naprosto odmítavé. Člověk chtě nechtě se divil, kde ve vydavateli, v tomto bodrém muži, vzala se taková odvaha, neboť list byl rozšířen po všech větších pražských kavárnách. Doktor Šutera ze starých spisovatelů ctil pouze blahoslaveného Anastazia a astrologa Nostradama, ze žijících pak francouzského romanopisce Trnc–ď Oseille a z českých umělců ony ideální jinochy, kteří mu nosili zadarmo své příspěvky a nespali tři dny rozechvěním, když jim dopisnicí oznámil, že jejich práce otiskne. Tito mladí lidé nebývali vždy z nejhorších. Nalézal se mezi nimi i Hoblar, jehož jméno má dnes již svůj zasloužený dobrý zvuk. Napsal asi třicet básniček, a pak zemřel v mladých letech na bídu a souchotiny.
Doktor Šutera miloval klid. Proto chýlil dnes smutněji
hlavu než kdy jindy, neboť u vedlejšího stolu zasedla si k vínu hlubná společnost mladých adeptů výtvarných umění a ti hoši křičeli, tloukli pěstmi a sklenicemi do stolu a házeli po zemi červené úlomky kostiku, které vybuchovaly v praskotu a dýmu.
Jediný starší člověk seděl v kruhu této mládeže, Augustin Klokan, lyrický básnic. Byl to hubený, vytáhlý člověk a svým zrakem jako ze skla a podivným držením těla dělal dojem indického fakíra. Ve vlastním životě měla proň cenu jen ta věc: napsal dvě, tři básničky do roka, které staří, plešatící hoši s vlhkým zrakem přednášívali po hospodách, když táhlo k ránu. Celý ostatní světčím mu byl? Směs lidí od nichž za příznivých okolností bylo lze si vypůjčit peníze. Nerozeznával v tomto jej obklopujícím množství nepřátele od přátel.
Augustin Skokan vjel si zpytavě rukama do obou kapes obnošené své vesty a shledával krejcary. Výtěžek své výzkumné cesty rozložil na úzké dlani a prohlížel jej zvědavě kalícím se již zrakem.
Po chvíli vzpřímil hlavu, zvedl se loudavě ze svého místa a přisedl si k doktoru Šuterovi. Rozchechtal se a pravil: “Jak se máte, pane doktore? “
“Děkuju,“ odpověděl odměřeně tázaný, který tušil úklady, skrývající se v tomto projevu zdvořilosti.
“Nemohl byste mi půjčit pět korun?“ pokračoval básník v rozhovoru.
Doktor Šutera zavrtěl pouze záporně hlavou.
“Tak čtyři?“
“Víte přece, že zásadně nepůjčuju.“
K veliké nelibosti doktorově se tato rozmluva docela nerozumně protahovala, ba konečně vmísil se v ni i stůl mladých umělců. Vlasatý malíř Hochman pokřikoval výsměšně k druhému stolu: “Tlusťoušku, jste to škrob!“
“Pane Hochmane, jste sice ještě velmi mladý, ale trochu rozumu byste také mohl mít.“ Těmito slovy obrátil se doktor Šutera na povykujícího jinocha. “Přijde-li někdo ke mně a řekne mi: Mám hlad! milerád mu něco zaplatím. Ale podporovat člověka, o kterém vím, že všechno ihned propije, je to v mých očích hřích proti zdravému rozumu.“
“Ale když takový chuďas natáhne brka, tak se slétnete hned všichni jako supi a hlásíte se o dědictví. Mrtvému nesmí potom nikdo zkřivit ani vlásku na hlavě. To by byl oheň na střeše. Mrtví jsou totiž příjemní lidé. Nejedí ani nepiji, do ničeho nemluví. A trochu toho pochybného potěšení z nesmrtelnosti jim každý rád dopřeje.“
“Na co to narážíte?“ otázal se hněvivě doktor malíře.
“Na co? Třeba na Hoblara!“
“Odpusťte, pane Hochmane, Hoblara nelze srovnávati s nikým z vaší ctěné společnosti. Hoblar byl vždycky velice slušný člověk, který věděl, co se patří. Šel-li s návsi do hostince, poručil si malé pivo a seděl u něho třeba čtyři hodiny. Když jsme mu řekli: Pane Hoblare, proč si nedáte ještě jednu? Dá se to zde pít. Tu odpověděl prostě: Nepiju nikdy víc. Objednali jsme si večeři a pravíme: Pane Hoblare, proč tu nevečeříte taky? Pak řekl jednoduše: Jedl jsem již doma. – Vidíte, páni tomu se říká takt.“ Po těch slovech doktor Šutera zaplatil a odešel.
U dlouhého stolu trval povyk ještě nějakou dobu, pák se hosté počali rozcházet. Pouze Augustin Klokan zůstal sedět na svém místě a opíral si těžkou hlavu dlani.
Vrzly dveře. Bohudíky, přece jenom přijde ještě někdo na besedu, pomyslil si opuštěný host a obrátil svoje znavené zraky ke dveřím.
Do místnosti vstoupil člověk prostřední postavy, žluté přepadlé tváře a černých hustých vlasů, které mu padaly do čela. Kráčel přímo k Augustinu Klokanovi a podal mu ruku. “Nazdar, příteli Dneska sám?“ A nový příchozí pomalu svlékl svůj plášť, pověsil černý svůj širák a přisedl si.
“Nazdar, Hoblarel Dlouho jsme tě již neviděli,“ přivítal hosta Augustin Klokan, a nebylo mu jaksi divno, že se setkává takto ve vinárně s obyvatelem olšanského hřbitova.
Hoblar seděl jako vždy pohodlně stranou na své židli. Chvílemi pokašlával.
“Viděl jsi, jak pěkně vypravili tvoji knížku?“
Souchotinář pokynul hlavou.
“Dělá ti to radost, vid? Víš-li pak, že chtějí nyní vydat i tvoje dopisy?“
“Věř, Austine, jak člověk zemře, tak přestává být vůbec ješitným. Když tak dnes vidím, že ze mne žije dvacet uměleckých kritiků a univerzitních docentů je mi trochu krušno. Tenhle druh lidí byl mi již za živa dosti podivný. Teď budou ještě pročuchávat moje špinavé košile.“
“Míníš tím svoji korespondenci?“ tázal se Augustin Klokan. “Odpuť, že tě obtěžuji tak zbytečnými otázkami, ale jak se napiju stávám se trochu nechápavým. Soukromé dopisy! Copak ti na tom záleží? Je v nich snad něco, co bys nerad, aby přišlo najevo?“
“Ne,“ odpověděl Hoblar. “Není v nich nic závadného. Člověk musí umět včas zemřít.“
“To zase neříkej, příteli. Ani neviř, jaké naděje byly v tebe kladeny. Co jsi mohl ještě vytvořit!“
Hoblar se zasmál. Augustine, jsi přece jenom legrační osoba. Dospěl jsi již let, kdy všichni blouzníkové přicházejí k rozumu. Ale kolem tebe jde přirozený vývoj věcí, aniž by se tě tknul. Pořád ti straší v hlavě slova tvých profesorů a knižní moudrost. Umění to je ti něco, co není z tohoto světa: Kdyby někdo řekl, že jsi darebák odpovíš mu třeba: Půjčte mi zlatku! Ale kdyby někdo v tvé přítomnosti tvrdil, že dělání veršíků je dětinství, jsi s to hodit mu sklenici na hlavu. Ty jsi řídká vyjímka. Ale ve všech jiných případech je jakés takés zdraví velikým nebezpečím pro světlou památku člověka. Zdravému přejde konečně trpělivost a řekne si jako třeba Machar ve Vídni: Tenhle německy žid Taussig je ještě vždycky tisíckrát lepši, než všichni naši lidi, kteří se stali u nás držiteli moci. Tenhle Taussig mi alespoň umožnil, že mohu žít. Věc sama sebou je ovšem lehko vysvětlitelná. Taussigovi bylo jedno, kdo se mu za čtyřicet zlatých v kanceláři dře. Ale naši dali přednost zupákovi před básníkem, poněvadž je to pohodlnější. Takovému starému poddústojníku který je zvyklý na subordinaci, může pan profesor, když se rozzlobí, říct beze všech okolků: osle! Ale člověku, který píše – to již tak dobře nejde. A když muž, jehož díla budou zachována budoucnosti takto nutně vyvyšuje cizince nad krajany, nenahlížíš, že to není štěstím pro národ?“
Hoblar se odmlčel. Potom se podíval na nástěnné hodiny a řekl je již pozdě. Na shledanou!“ Vstal, ztrhl svůj plášť a klobouk ze stěny a zatřásl svému druhu rukou, že mu to projelo celým tělem.
Augustin Klokan otevřel oči. Vinárník stál nad ním a mluvil k němu: “Přece tu nebudete spát? Ostatně již zavíráme.“
Pozdní host shledal po kapsách peníze a mlčky se poroučel. V pusté ulici při sporém plamenu svítilen šinula se vrávoravě jeho dlouhá silueta indického fakíra.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich