Skip to content

Otec

Doktor Vincenc Kostka byl již dobrý padesátník, ale kdybychom ho byli chtěli zařaditi do některé  kategorie našich lidí, byli bychom bývali nuceni  jej počítati k oněm mužům, věkem o mnoho mladším a přináležejícím ponejvíce k stavu úřednickému,  kteří milují dobrou knihu, vedou vzorný život a vykonávají po našem venkově s nevšední pílí drobnou práci národní a osvětovou.
Pan Kostka byl lékařem, ale miloval více lidi než vědu. Scházel mu onen zájem o nahou a nešetrnou pravdu, který je charakteristickým pro člověka oddaného zpytování přírody. O svém řemesle  měl dokonce dosti špatné mínění. Také se tím netajil, že spoléhá spíše na boha než na lidskou  pomoc, ale vzdor tomu byl oblíben jako lékař,  poněvadž z jeho dobrých slov plynula nemocným  útěcha a posílení.
Sám o sobě říkal, že je Tolstojovcem. Než nebylo v něm oné příkrosti jako u proroka jasnopoljanského, horlícího proti všem zřízením státním a společenským, proti moderním snahám, životu, vědě a umění. Doktor Kostka měl pochopení pro všechny moderní myšlenky a působil ve svém prostředí aniž by se s ním cítil v rozporu.
Nebyl výdělkář, ale nepoznal také nikdy hospodářské tísně. Až do ženiny smrti plynul jeho život docela klidně. Nebožka byla maloměšťanka ze starých dobrých časů, kdy se ještě příliš nedbalo drahé parády, vzorná hospodyně přísných mravů,  občas trochu zlostná. Ale její oddanost vynahražovala  manželu stonásobně nečetné trpké chvíle.
Od její smrti se pokojná hladina doktorova života poněkud rozrušila. Byly tu dvě děti, synové, oba již dospěli, s nepatrným rozdílem věku. (Dvě dítky zemřely manželům v útlém mládí.)
Oba velcí synové studovali, starší práva, mladší  medicínu. Pohříchu starší seběhl se studií, oženil se a stal se malým úředníkem v kterési pojišťovně.
Jeho žena byla dcera jeho bývalé bytné, hodná dívka, která však si brzy v životě udělala smutnou zkušenost o špatnosti lidské. Měla nemanželské dítě. Byla o dvě léta starší než Jiří, její muž.
Bylo to za horkého letního dne, když Jiří neočekávaně přijel domů. Z jeho trochu dětské, nyní pobledlé tváře, bylo lze vyčísti mocné vnitřní  rozechvění. Třásl se na celém těle, když zvěstoval otci, že se chce ženit.
“Nemám nic proti tomu,“ řekl starý lékař svému mu synu, “ale musíš čekat až se domůžeš nějakého postavení, abys mohl uživit rodinu.“
“Na čekaní již není kdy,“ odpověděl Jiří chvěje se.
,,Tonička tolik zkusila ve svém životě. Musila by si zoufat nad světem a nad lidmi, kdybych i já se k ní podle zachoval. Co se týká živobytí, něco si najdu. Z dobrého skutku nemůže pojiti zlo.“ Jakési zlo z toho však přece vzešlo. Mladá rodina, která brzy, vzrostla o nového člena, byla nucena všemožně se uskrovňovat. Pojišťovna málo platila, a otec musil syna podporovat. A mladší Petr, ačkoli již dokončil svá studia, také ještě stále potřeboval. Byl asistentem ve všeobecné nemocnici  v Praze a chtěl pro odborná studia na nějaký čas do ciziny.
Doktor Kostka nebyl sice boháč, ale dával rád. A byl by býval beze vší rozmrzelosti ochoten  ke všem obětem pro svého druhorozeného syna, kdyby nebylo bývalo došlo k jeho sluchu, že Petr vede špatný život.
Jiří přijel zrovna na návštěvu k otci s Henou a se svým malým děckem. Cítil se jaksi povinován k osvědčování této pozornosti za výpomoc, kterou  mu doktor poskytoval. Starší matčina holčička  zůstala doma u babičky.
Doktor Kostka hleděl pokradmo na dětskou a ustaranou tvář svého syna a na svou snachu,  v jejímž obličeji se počaly již objevovati četné  vrásky, a srdce se mu bezděky svíralo. Ale snažil se a by jeho hosté nic z toho v jeho chování nezpozorovali. Když pak nadešla chvíle, kdy měl nastoupiti obvyklou okružní cestu po svých nemocných, pronesl několik přívětivých slov na omluvu a uzavřel za sebou dvéře své pracovny, aby tu ještě dříve pročetl svou korenspondenci. Jeden z dopisů týkal se Petra. Psala ho jakási slečna. Bůh ví, kde se dověděla doktorovy adresy. Byly to výkřiky zoufalství nad ztrátou cti a zničeným životem. Neznámá se dovolávala známé  dobroty a poctivosti otce svého svůdce a prosila  o zakročení.
Doktor Kostka si podepřel unavenou hlavu  o ruce. “Tohle jsou plody mé životní práce !“ řekl si trpce: “Chtěl jsem působiti dobro, chtěl jsem ostatním býti příkladem, a nyní je moje vlastní krev svědectvím proti mně. Jiří trpce pyká za pochybení  své mladé krve. Ale jednal aspoň jako čestný člověk. Ale jak omluviti jednání Petrovou?“
Starý lékař vykonal co nejrychleji svou obchůzku.  Na zpáteční cestě se stavil u svého kolegy  a požádal jej, aby jej den nebo dva zastupoval.  “Je nutno zachránit, co ještě lze,“ pravil sám k sobě.
Přišed domů nezdržoval proti svému zvyku Jiřího. Když pak syn se svou rodinou odjel, složil nešťastný otec nejpotřebnější věci do cestovního vaku a spěchal rovněž na dráhu.
Cesta mu pomalu ubíhala. Do Prahy přišel až pozdě z večera a zaměřil rovnou do Petrova bytu. Zazvonil. Mladý pan doktor nebyl ještě doma.
„Kdy přijde?“ Bytná pokrčila rameny. Čekal tedy otec v synově pokoji.
Na stole ležely odborné knihy a několik výtisků lékařského časopisu se stali z Petrova pera.
„Je to pilný hoch!“ uvažoval starý doktor. „ Snaživec! Má jistě plno velikášských plánů v hlavě a nepomyslí si, že všecky ty sny bezpochyby prasknou jako mýdlová bublina. A i kdyby se to podařilo! Jak trudě se mu bude žíti při všech úspěších s malým srdcem!“
Někdo zaklepal. Bytná vstoupila nesměle do pokoje. „ Pan doktor bude snad již unaven. Bylo by lépe, kdyby si šel lehnout. Mladý pán přicházívá někdy pozdě. Stává se to občas. Kdyby pán chtěl, povlékla by mu postel v sousedním kabinetu. Je teď prázdný. Je ovšem taky pronajatý, ale onen pán je obchodní cestující a nevrátí se až za týden.“
Doktor Kostka svolil. Ulehl, ale nemohl usnouti. Táhlo již k půlnoci, když uslyšel zarachotit klíč ve dveřích předsíně. Poznal Petrův krok, ale neopustil svého lože. „ Je na to dost času až ráno,“ řekl si trpce. Počínalo již svítati, když se snesl spánek na jeho znavené oči. Pozdě ráno se vzbudil a v polootevřených dveřích uviděl postavu synovu. Petr stál na špičkách a šeptal: „Tatínku, ještě spíš?“
„Ne, jsem už chvíli vzhůru,“ pravil dr. Kostka.
Petr přiběhl k posteli a políbil otce. „ To je pěkné od tebe, tatínku, že jsi mě taky jednou přišel navštívit. Jak se máš? Jsi zdráv? Výtečně vypadáš! A co je nového doma?“
„Přijel jsem si s tebou slovíčko promluvit. Dostal jsem psaní, strašlivou věc. A týká se to tebe.“ A doktor Kostka sáhl do náprsní kapsy kabátu, který ležel u lože na židli, a podal synovi dopis.
Petr přečetl psaní, trochu zbledl a potom studeně pravil: „ Ví sám ďábel, kde ta ženská vyšťourala svoje informace! Snad nějaký můj dobrý přítel…“
„To je vše, co vzhledem k této věci máš na srdci?“
Petr dal dopis otci zpět a chodil zamračeně po pokoji. „ Co vlastně ode mne chceš, otče?“
„Ty se ptáš mne?“ odtušil doktor Kostka.
Syn se zastavil na své procházce jizbou a zlostně mu plynula slova se rtů:
„Ach tak…ty bys asi chtěl, abych to provedl jako…Jiří…Dělalo by ti to radost, kdybys viděl svou krev lízati prach země…Prosím tě pouze o jedno: Dostaneš-li ještě někdy podobný dopis, tak ho docela klidně zahoď!“ A Petr vykročil z pokoje a přirazil za sebou dveře. Z předsíně se ozval ještě jeho zlobný hlas:“ Paní, dejte mi vodu!“ Pak nové bouchnutí dveřmi.
Doktor Kostka se oblékal a počal skládati své věci. Jednak vůbec nemiloval křiku a potom byl přesvědčen, že mlčením se více dokáže něž hádkou, je-li pravda na naší straně. Petr vstoupil znovu do pokoje. Vida svého otce, jak rovná své věci, pravil ulekaně: „Snad nechceš již odejeti, tatínku? Podívej se, tatínku, nesmíš se zlobit na mě. Někdy tak vybuchnu, je to dědictví po mamince. Ale na mou duši, nejsem tak špatný člověk, jak si myslíš. Musíš přece vědět, že už mám taky rozum. Dívám se na ledacos jinak než ty, ale vědomě nikomu neubližuju a nikomu nic neberu…až na tu čest a to je, věř mi, často velice pochybný statek…“ A na Petrově tváři se objevil zlý úsměv.
„Jsi ovšem dorostlý člověk,“ odpověděl doktor Kostka, „ale musíš uznat, že jako otec mám právo tě napomenout, když vidím, jak běžíš do své zkázy.
Petr zavedl zvolna rozhovor jiným směrem, mluvil o radioterapii, o Ehrlichovi, o zajímavých operacích a jiných aktualitách. Potom šel s otcem na oběd do své hospody. A odpoledne jej doprovázel na dráhu.
Na peroně mu pravil znova lísavým, dětinským hlasem: „ Již se na mě nezlobíš, tatínku?
Řekni…“
„Vůbec se na tebe nezlobím. Ale nemáš nikomu ubližovat: Co sám nechceš, nečiň jinému…“
Na Petrových rtech se po těchto slovech objevil frivolní úsměv, z kterého otec seznal, že užil citátu na nepatřičném místě. Vsedl do vlaku a hovořil se svým synem oknem až do odjezdu, o rodném městě, o všem a o ničem. Když pak vlak se hnul, starý doktor Kostka viděl ještě dlouho před svým duševním zrakem štíhlou a elegantní postavu svého syna mávajícího na pozdrav kloboukem. A v jeho srdci se rozhostila tichá radost a otcovská hrdost, které se zhrozil.

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde