Skip to content

Povídka s rodozpytem

Byla jednou jedna mocná říše. Její území se rozkládalo od východu k západu a od severu na jih. – – Vládl tam moudrý panovník za pomoci dvou sněmoven. Členy horní sněmovny jmenoval sám a dolní rozpouštěl jeho ministr, jakmile se odvážila hlasovat jinak, než mu bylo po chuti. Byla to zkrátka konstituční monarchie.

Jak každý stát, měl i tento svoje dobré zákony, které pečovaly o udržení veřejného pořádku a byly důkazem vyspělosti obyvatelstva.

Chloubou celého zákonodárství byly paragrafy o urážce Veličenstva. Neboť tato šťastná říše měla dva. První se týkal panujícího krále a druhý členů jeho domu.

Urážka Veličenstva byla pokládána za sprostý zločin. Tomu, kdo se takto provinil, byly ostříhány vlasy a vousy, oblékli ho do trestaneckých šatů a aspoň dvanáct měsíců lepil kornouty.

Dobrodiní těchto zákonů využívala často individua bez přístřeší a charakterů, nemající dosti odvahy ke krádeži a loupeži a domáhající se tímto způsobem delšího zaopatření ve státních věznicích, jediných to humanitních ústavech, kam člověk může býti přijat bez přílišného ohýbání hřbetu a peticionování, vůbec bez snižování vlastní své osobnosti.

Zákon týkající se členů panovnického rodu byl poněkud nejasně stylizován. Týkal se také mrtvých princů a vladařů, ale z textu nebylo zřejmo, až do kolikátého kolena. Tato okolnost se stala během doby příčinou vážných vnitropolitických nesnází státu.

Když po velkém státním bankrotu byla lidu milostivě udělena ústava, byly zákony a jejich nejasnosti a mezery vykládány velmi liberálně. Ale po dlouhé periodě vnitřního a vnějšího míru počali státní návladní vkládati více horlivosti do svého řemesla a chytati vítr, který vál shora.

I stalo se, že známý národohospodářský pracovník, profesor Balaberigh, vydal statistiku mzdových poměrů v říši za posledního půlstoletí. V této knize uvedeny byly také průměrné mzdy na rozsáhlých panstvích zesnulého již prince Skandermana, které obnášely, přepočítány na načiněnu, čtyřicet tri a půl haléře na den. Tato věc způsobila značné pohoršení, police odvezla celý náklad knihy a nakladatel, tiskař a autor šli lepit kornouty na dobu tří až osmi měsíců. Státní návladní, který v tomto případě intervenoval, dostal pět rupií měsíčního přídavku.

Brzy na to následovaly rychle po sobě procesy tří historiků. První z nich tvrdil, že známý z třicetileté války, král Géro V., neplatil svým vojákům žold a svým věřitelům dluhy – autor dostal šest měsíců káznice a příslušný státní návladní byl povolán k nejvyššímu apelačnímu soudu do sídelního města; druhý historik dokazoval, že manželka Pelegrina III., který vládl za doby prvního křižáckého tažení, čistila si, jako všechny dámy v onom čase, svůj nosík prsty – autor dostal devět měsíců nucené práce a státní návladní Řád zlatého slona s brilianty; třetí konečně se zabýval osobou normanského knížete Hudribuda, z něhož panující rod odvozoval svůj původ, byl toho názoru, že se tento odvážný rek živil loupeží, jako valná část jeho krajanů a vrstevníků – autor si odseděl patnáct měsíců na bezpečném místě a státní návladní byl povýšen do šlechtického stavu. Od těch dob jako uťal. Spisovatelé se stávali hrozně opatrnými, měřili dvakrát, než jednou řízli, spravedlnost skládala ruce v klín a nudila se.

Tenkráte žil v malém venkovském městě státní zástupce, který měl velmi nepokojnou ženu. Toužila po mimořádné povýšení a co chvíli říkala svému manželi: „Člověče, ty mě utrápíš! Chceš, abychom shnili v tomto šosáckém hnízdě?“

Chudák muž nadarmo lámal si hlavu, neviděl žádného východiska z trapného postavení. V městě vycházelo pouze pět týdeníků a čtrnáctideníků, vyplňovaných inzeráty, místními klepy a zprávami z obecního zastupitelství.

V témž venkovském městě žil učitel, který sepsal novou čítanku pro obecné školy.

Náš státní návladní neskládal sice v tuto událost pražádnou naději, ale listoval přece v této knížce, určené pro útlou mládež, jedna proto, poněvadž se nudil, poněvadž se obával, aby během doby vůbec čísti nezapomněl.

V čítance byl článek, pojednávající o opicích, a v článku věta: „Opice jest zvíře nehezké, které svým vzezřením a pohyby, připomínajíc někdy člověka, vzbuzuje v nás odpor.“

Větu tuto zatrhl si státní návladní modrou tužkou. Byl osvícený muž a darwinista, a proto uvažoval následovně: „Všichni lidé pocházejí od opice, tedy i náš nejjasnější panující rod. Urážka opice je tedy urážkou předka našeho panujícího rodu, a dá se na to užít paragraf o urážce člena královského domu.“

Nešťastný učitel byl odsouzen na šestnáct měsíců do žaláře a náš milý státní návladní byl povolán na právnickou fakultu na stolici přirozeného práva.

Tato věc však neprošla hladce. Klerikální politické i duchovní organizace protestovaly proti jmenování neznaboha a postavily se na stranu uvězněného. Proti nim spojili se v jeden šik volnomyšlenkáři a spolek pro ochranu zvířat. Pořádaly se demonstrace a vznikly výtržnosti, takže král, aby uhájil svou autoritu, byl přinucen přistoupiti na změnu režimu a povolati k vládě koalici přátel zvířat a volných myslitelů.

První čin nové vlády byl, že byla vydána zvláštní prováděcí nařízení k oběma stávajícím zákonům, kterými obdržely opice privilegované postavení v říši, asi takové, jako měli v starém Egyptě krokodýlové.

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain