Skip to content

Právní porada

Uznávám, že jsem člověk nadmíru lehkomyslný. Neměl jsem nikdy nijakého pochopení pro vážnost života. Ještě tehdy, když jsem již navštěvoval poslední třídy gymnaziální, chodíval jsem často za školu a neostýchal jsem se co chvíli přinášeti svým profesorům omluvenky, které jsem si sám psal i podepisoval. Po maturitě, která ovšem příliš stkvěle nedopadla, poslali mne rodiče na studia do Vídně, neboť bylo jejich přáním, abych měl slušné společenské postavení a dobré živobytí. Pohříchu nevěnoval jsem nikdy peněz, které mi posílali, na učební pomůcky, nýbrž utrácel jsem je po kavárnách a vinárnách. Ale ani tehdy, když jsem již neměl ani na oběd, nenapadlo mi jíti do přednášek. Ve dne jsem ležel na své posteli a dělal jsem si cigarety z tabáku, který jsem shledal po všech kapsách, a navečer potloukal jsem se ulicemi, prohlížel jsem si uprázdněné byty, oslovoval jsem rozhorlené slečny a podobným způsobem obtěžoval jsem svoje blížní. Býval jsem všude, kde se něco strhlo. Myslím, že to bylo asi tak v listopadu, když jsem se zúčastnil se svými polskými a rusínskými kolegy a s hrstkou socialistů studentské demonstrace proti ruskému konzulátu. V deset hodin večer zapadlo nás kolem třiceti hochů, které nepodařilo se státní policii rozehnati nebo zatknouti, do malého hostince ve čtvrtém okrese. Pilo se, řečnilo a zpívalo se až do tří hodin zrána. Poněvadž jsem byl toho názoru, že by bylo neodpustitelnou marnotratností, kdybych dal domovníkovi dvacet haléřů za tak krátkou dobu, která mi ještě ke spánku zbývala, šel jsem se raději trochu poohlednout po světě a ráno uchýlil jsem se do posluchárny filozofické fakulty, kde začínaly přednášky již v sedm hodin a kde pro skrovný počet posluchačů, který se skládal většinou z nepříliš krásných příslušníků krásného pohlaví, byly mi vždy zadní lavice k dispozici. Když jsem se konečně k veliké radosti svých slečen kolegyní probudil a přepočítal obsah své tobolky, seznal jsem, že mi nastává krušná doba odříkání.
Týden po tom bloudil jsem bezúčelně ulicemi. Na ovocném trhu uviděl jsem mladou dívku jemné bledé pleti, v temně zelených šatech s rudými ozdobami. Platila právě koupené ovoce tlusté zelenářce sedící na bedně pod obrovským deštníkem. Dívka se obrátila ke mně zády a odcházela. Pustil jsem se za ní, ale než jsem se jí mohl přiblížiti, zmizela ve vratech vysokého činžáku. Když jsem vstoupil za ní do domu, neslyšel jsem již ani zvuk jejích kroků. V takovém případě je nejlépe zazvonit u kterýchkoli dveří a otázati se: „Prosím, nebydlí tu pan Václavík?“
„Tady ne. Myslím, že zde v domě vůbec nikdo nebydlí, kdo by se tak jmenoval.“
„Odpusťte, zmýlil jsem si asi číslo domu. Ale máte to sem hrozně schodů. Sotva dechu popadám. V takových vysokých domech by měla býti vytahovadla. Nemyslíte?“
Padne­-li člověk na dobrosrdečného blížního, pobaví se dobře a v delší rozmluvě se snadno ledacos doví. Čím vyšší patro, tím jsou lidé méně upjatí. Proto jsem vesele stoupal po schodech výš a výš.
Ve třetím poschodí spatřil jsem na dveřích přibitou navštivenku neobyčejné velikosti, na které bylo tlustými písmenami vytištěno: JUDr. Lucius Horman. Zazvonil jsem. Ve dveřích se objevila šedivá hlava staré ženy a její krhavé oči se na mne tázavě upřely.
„Prosím, nebydlí tady doktor Horman?“
„I bydlí. Jen pojďte dál.“
Ocitl jsem se v temné předsíni a rozleželo se mi ihned v hlavě, jakou hloupost jsem to provedl, že jsem místo smyšleného jména vyslovil v roztržitosti jméno skutečného obyvatele. Ale konečně, myslil jsem si, bude­-li nejhůř, mohu říci, že hledám jiného doktora Hormana, svého přítele z mládí.
Zatím otevřela stařena dvéře doktorova pokoje a prostrčila jimi hlavu. „­Pane doktore, je zde nějaký pán a ptá se po vás.“
„Pak ho sem pusťte.“
Vkročil jsem do doktorova obydlí a pozdravil jsem. Doktor, který ležel na pohovce, spustil pomalu nohy na zemi a narovnával se.
„Prosím, posaďte se.“
Hluboký a zajíkavý hlas doktorův, jeho kalný pohled, ochablost lícních svalů v jeho bledém obličeji, jakož i zápach líhoviny, která v průhledné láhvi stála před ním na stole, to vše mne utvrzovalo v mínění, že doktor Lucius Horman není asi úplně střízlivý. Tato okolnost sňala ze mne všechnu úzkostlivost. Pohlédl jsem vesele na doktora, který přede mnou seděl jen v kalhotech a v košili. Byl to malý mužík žlutých tváří a rukou a načervenalého nosu, pod nímž se mu kroutil hustý černý knír. Kdyby byl měl více vlasů a místo skřipce brýle, byl bych se jistě domníval, že mám před sebou chorobného školáka, který si připevnil obroučky svých okulárů na obličej, známou masopustní masku, ­sestávající z nosu a kníru na něj přilepeného.
„Přejete si?“
„Pane doktore, přicházím k vám na právní poradu.“
„A co to je?“ „Mám na krku paternitní žalobu.“
„Čím jste? — Co — jako — děláte?“
„Jsem akademickým občanem a nedělám nic.“
„No — to jste si to nadrobil. A co, myslíte, že je to vaše?“
„Tak trochu zásluhy budu o to taky mít.“
„V tom se nedá moc dělat. Buďte tak dobrý a podejte z té skříně ještě jednu skleničku. A tam tu plnou láhev vezměte již taky s sebou. Beztak jsem u téhle už na dně. Tak, děkuju.“ Doktor naplnil pohárek a postavil jej přede mne. Sám si již musil dolíti z nové láhve.
„Napijte se taky. Na zdraví! Aby to dobře dopadlo!“
Po týdenním postu vyprázdnil jsem skleničku na jeden ráz a doktor nalil mně i sobě znova.
„Jak jsem řekl, dělat se s tím moc nedá. Ženské — — to jsou — — sakra — — Já mám proklatě špatné zkušenosti.“
„Vy taky, pane doktore? A co vás to stálo?“
„Stálo! Co by mě to stálo? Nic mě to nestálo!!! — — Je to vaše první holka?“
„Ale kdepak.“ „To jsem si myslel.“
Doktor se zase pohodlně natáhl na pohovce. „To jsem byl ještě o hodně mladší než vy. A měl jsem doma děvče — —! Z řádné rodiny. Z toho, panečku, nekoukala žádná paternita. Chodil jsem s ní, ale ve vší slušnosti. A najednou mi řekla, že prý se má vdát. Já byl rozumný. Mne si přec nemůže vzít, jsem si myslel. Ještě aspoň tři léta musím se učit, pak rok soudní praxe, to jsou čtyři léta. Pak sedm let koncipientem, to je 11 let. Ta by se načekala. Tak jsem jí to všecko pověděl. A ona taky uznala, že to jinak nejde. A než jsme se rozešli, oznámil jsem jí ještě, že odjedu brzy do Vídně. Ona zase, že tam taky přijede, že tam má tetu a nábytek že si tam musí koupit. A že mi dá vědět. Buďte tak dobrý a nalejte mi ještě jednu. A sobě taky. Ať se máme dobře! Tak tedy odjedu sem do Vídně a pěkně si tu žiju. Večer jsem chodil do hospody — ale tenkrát jsem ještě pil jen víno a někdy pivo. Později v noci jsem sedal v Ajchnerově kavárně. Tam byla hezká kasírka a měla mě ráda. Vždy v neděli jsem s ní šel na výlet. Na Kahlenberg nebo tak někam. Najednou vám dostanu lístek. Píše mi to děvče z domova, že je ve Vídni a že tedy můžeme spolu ještě si promluviti, za týden je prý beztak navždy s láskou amen, za týden je svatba. Abych čekal u votivního kostela. Čekal jsem. Děvče přišlo a procházeli jsme se spolu. Já vypravuju, jak mi je smutně, jak se trápím. Ale když to jinak nejde, ať je se svým manželem šťastná. Ostatně to tak stojí ve všech kalendářích a povídá se to, aby se mluvilo. Najednou se mi dá holka do pláče. Uprostřed ulice. Zatáhl jsem ji rychle do otevřených vrat hostince a těším ji. Přijde vrátný, pozdraví. Řeknu, že chceme pokoj bez postelí. Aby se vybrečela. Ale v pokoji byla přece jen postel. Brečeli jsme, loučili jsme se a slovo dalo slovo a bylo to. A za týden se vdala.“
„Tohle že jsou smutné zkušenosti? I vy čtveráku! Vy máte za ušima.“
„Počkej, hošičku, počkej. Myslíš, že si svůj život jen tak odtancuješ a tu a tam v kole šlápneš některé na kuří oko. Počkej, až ti vypadají vlásky. To všecko nic není, žádný účel, nic, pranic — —“
Nalil jsem zase nám oběma. „Pij raději, doktore, pij. A nežvaň nesmysly.“ Smrákalo se. Doktor ležel na pohovce se zavřenýma očima nehybně jako mrtvý. I řeč byla čím dál tím nesouvislejší a jeho hlas byl temný a sípavý.
„Ta pitomost mi leží pořád v hlavě. Od tý doby, co jsem byl zas doma. Jdu s tetou po náměstí. Ona řekne: ‚Podívej se, Lucius, tamhle jde náš pan rada.‘ ‚Co s ním?‘ ‚No, to je ten, co si vzal to děvče, s kterým jsi jako hoch chodil.‘ Podívám se na pana radu. Obličej jako svatý Alois. A vede kluka za ruku. Tak asi třináctiletého. A kluk vypadal jako já. I ten nos měl po mně. A teta řekla: ‚To je hodný pán, pan rada. Má jen tohohle jednoho synáčka. Ale jak se o něj stará! Nikam bez něho nejde, ani do hospody. A k ženě je taky moc hodný.‘“
Smál jsem se na celé kolo, poněvadž jsem měl už taky zmatek v hlavě. Zpočátku jsem si nemohl vzpomenouti, proč sedím v cizím pokoji a proč mi onen člověk natažený na pohovce pořád něco vypravuje. Konečně se mi přece vybavilo několik představ. Je to doktor, advokát. Přišel jsi k němu na právní poradu stran té paternity. Ovšem že jsem si přes všechno úsilí nemohl vzpomenouti, jak jsem k té paternitě přišel. „
Prosím tě, doktore, přišel jsem k tobě na právní poradu.“
„Co ode mne chceš?“ „No, co mám dělat s tou paternitou.“
„Jo tak! To máš jedno, máš­-li se starat teď o cizí děti, nebo až se oženíš jako tam ten blbec — —“
„Doktore, poslouchej…“
Z doktorova hrdla se ozýval pravidelný chrapot. Zatřásl jsem jím. Ani očí neotevřel. Měl už dost. Spal. V pokoji byla už úplná tma. Mého srdce se zmocnilo úzkostlivé veselí, když jsem pomalu dopíjel v cizím bytě dva kroky od zpitého nájemníka druhou láhev. Konečně, když byla láhev prázdná, jsem se vzchopil a odešel, aniž bych se byl mohl s doktorem rozloučiti. Stařena, která mne ohlásila, svítila mi na schody. Ačkoli jsem dostal závrať, přece jsem sestupoval dosti dobře, dokud mi stařena svítila. Ale v prvním patře, kde byla úplná tma, sotva jsem našel schody. A když jsem je našel, zřítil jsem se po nich až dolů do síně. Druhého dne po právní poradě seznal jsem, že mám rozbité čelo, vyvrknutou ruku, a co nejhoršího, na koleně rozbité kalhoty.