Skip to content

Sebevrah Nečásek

Přijel jsem do Prahy a přihlásil jsem se svědomitě se svým pasem na vojenském referátě. Ale neuvěřili mně. Hledali mě po světě, a tak se stalo, že jsem povolání ke cvičení ve zbraních, které znělo na 17. srpna, obdržel až třicátého.

Dopsal jsem hned slavnému úřadu, aby ode mne nežádal nemožností. Mrzelo mě, že mně již nebude nikdy dopřáno obléci se v krásný stejnokroj, jaký c. k. zeměbrana propůjčuje záložnímu mužstvu. Moje duše byla naplněna hlubokým smutkem, že mi nemělo již býti souzeno ještě

aspoň jednou a naposled vzrušovati dívčí srdce mužným vzezřením válečníka v hodnosti svobodníka.

Ne, tak lehko se člověk do domobrany nedostane. Moje neoprávněné obavy byly rozptýleny udělením nového neobvyklého termínu. Rukoval jsem s rekruty.

Můj příchod v tuto dobu budil všeobecné podivení. Jsi krejčí nebo švec? Ani to, ani ono? Co pak chceš tu tedy dělat? Co se mé osoby týká, nenaháněla mi příliš mnoho strachu myšlenka, že budu nucen čtyři neděle prozívat. Ale dopadlo to lépe. Třídil jsem se starými mazáky patrony a rovnal ve skladišti kalhoty. Přitom jsem obýval v kasárnách pěknou místnost s dvaceti kavalci, měl jsem svá dvě prostěradla a dvě koňské přikrývky, kdežto v sezoně rezervistů jsem bydlíval s osmdesáti nešťastnými druhy v baráku na dvoře.

Nezastihl jsem u setniny mnoho známých tváří. Dokonce i hejtman byl tu jiný. Jmenoval se Knauer. Malý, tlustý člověk s modrýma očima a mluvil s lidmi docela evropsky. Ležel jsem po obědě na kavalci. Vedle mne si hověl desátník, růžový, ramenatý hoch. Vypadal jako sedlák, ale byl to dělník z továrny.

„Desátníku,“ povídám, „nějakého hejtmana Knauera, ale ne od našeho regimentu, znám z manévrů. Taky byl tak malý, ale pokud se pamatuju, nosil mohutné kníry. Byl několikráte v novinách.

To bude jiný?“

„Bůh chraň,“ odpověděl mi můj soused, „to je náš dědek. Stříhá si teď vousy po anglicku. Je to hodný člověk, ale má smůlu. Co jsem tu, už se mu dva zabili.“

„Zastřelili?“

„Ne, jeden se zastřelil, ale to jsem tu ještě nebyl. Na síni, v kumbále, kde se myjeme, je vidět

dodnes ve stropě díru od kulky. Ale Grundla, co se oběsil, jsem už znal. A Nečásek líhal zde s námi. Vidíte, tam na té posteli v rohu…“

„Taky se oběsil?“

„Ne, utopil se.“

„Co to bylo za člověka?“

„Nečásek? Byl tkadlec. Však znáte přece onen druh nemotorných rekrutů, kteří svedou leda náhodou pořádný obrat nebo správný hmat, kteří jednou zapomenou si navléci obojek a po druhé třeba bajonet. No, dnes to nechodí na vojně jako kdysi, hlavy nikomu neutrhnou, uhodit nikdo nesmí a nadávat vlastně taky ne. Ale nemůže nikdo od nás žádat, abychom zacházeli s lidmi jako guvernantky! Nečásku, jak to držíte flintu? Prasakra, na mou duši, nezdržím se a hodím vám to na hlavu, ať přijdu třeba na pevnost! – Při výcviku rekrutů se takhle už někdy mluvívá. – Co, jak to tam stojíte? No tak, otevřete tlamu! – A když hubu! Nebo vás dám v tu vteřinu odvést a zavřít!

Jsou hoši, kteří se v duchu smějí. Po takovém průvanu z huby nebolí člověku zuby. Ale jiný se zase třese jako osika. A když si u setniny na někoho zvyknou, to již je vždycky smůla. Pak neudělá nic dobře. Přijde lajtnant a slyší zase to známé jméno. – Sase tenhle Nečasek! Porad a nyc než Nečasek! – A hejtman jde okolo a řekne: Tak se vemte přece trochu dohromady! Pevnou vůli musí mít člověk. Jste muž a ne baba! A šikovatel si kroutí opovržlivě kníry a povídá: Šli bychom domů, kdyby všechno klapalo. Ale takhle? Ne! Vím, jsou tu jednotlivci, kteří se přičiňují. Takových je tu vlastně nejvíce. Ale taky jsou zde lenoši, kteří všechno zkazí. Mně je to jedno, jak dlouho jsem s vámi venku. Vypořádejte si to se svými škůdci sami! – A hoši přijdou domů a nadávají: Myslíš si, hlupáku, že kvůli tobě budeme se takhle den co den dřít? Dostaneš jednu z té strany a jednu z oné, ani nebudeš vědět, odkud přilítnou!

Přižene se četař, aby viděl, jaký je pořádek ve světnici. – Koho jsou to krámy? No, toť se ví, Nečásek! Člověče, radím vám, nezlobte mě. Jsem dobrák, ale když mě někdo rozdělá, tak se neznám! –

Nečásek jde k raportu o přesčas. – Co chcete dělat? ptá se hejtman. – Tak mluvte hlasitě, abych vás slyšel! Co? Mátu tu návštěvu? Koho? Příbuzné? Příbuznou? Ne! Můžete si s vašimi příbuznými promluvit po rozkaze. To si můžete říct všecko. A v devět hodin si jděte lehnout, abyste se pořádně vyspal. Beztak jste slabý jako moucha. –

Nečásek nemohl taky nikoho zaujati svým zevnějškem. Měl dlouhé, veliké ruce jako opice a obličej jako z hlíny. Nemluva, ani za halíř vtipu. A což ta jeho příbuzná, která přijela za ním! Hezká nebyla ani trochu, ale takto už v sedmém měsíci, na rozsypání.

Který pak rozumný člověk si dělá něco z ženských? Podívejte se tamhle na toho černého! Teďsi zapaluje dýmku. Doma má dítě, tady v městě má dítě, a když byl s obrlajtnantem v Rakousích, taky tam zanechal po sobě živou památku. A kluk je samá legrace. Holky mu píšou, on to tady předčítá a ještě tahá z chuděrek krejcary.

Ale Nečásek chodil po kasárnách jako duch. Tátu měl. Ale ten taky neměl nazbyt. Z domova neposlal nikdo Nečáskovi ani hrnek sádla. A kluk by byl ještě nejraději něco ušetřil ze svých šestnácti haléřů, aby to mohl poslati své Andulce. Ani tabáku si nepopřál.

Každý večer si ho kluci dobírali. – Nečásku, co dělá tvá Nána? Prý jsou to trojčata? Škoda, že už odstranili u vojska bubny. Z tebe by byl tambor! – Kdyby byl se kluk tomu aspoň smál, byl by měl vyhráno. Ale byl to takový prosím-tě-strč-do mne.

Zavřít rekruta, to se nedělá. Zvláště náš hejtman ne. Nečásek dostal několikráte vynadáno, že neměl vyčištěnou růžici na čepici, nebo že začernil si slamník, když dřel řemeny. Hrozili mu, ale to každý zná, že je to jen tak naoko.

Však víte, jak vypadají naše záchody. Nejsem nijak zhýčkaný, ale člověku se přece jen někdy zdvihá žaludek. Proto se vždycky rekrutům zvláště připomíná, aby dbali čistoty a nestoupali na prkno.

Čert ví, co Nečáskovi napadlo, zdali se štítil nebo zdali byl tak hloupý, že si na to nevzpomněl, nebo že to neslyšel. Závora uvnitř není, aby se tam mohl někdo zavřít. Desátník, který měl službu, pootevře dveře, nahlédne dovnitř a vidí milého Nečáska. Řekl mu několik ostrých slov a poslal ho k raportu.

Nečásek přijde k raportu a hlásí. Slyšet ho valně nebylo. – Proč jste tu? ptá se hejtman. Nečásek nic. V obličeji je hnědý a mhouří bojácně oči. Kolena se mu třesou. – Tak vy tak! povídá hejtman. – K ničemu nejste, nic neumíte a ještě se protivíte rozkazům svých představených? Nečisté lidi mám hrozně nerad. Potrestám vás tak, aby měli ostatní výstražný příklad.

Prosím vás, co mu mohl hejtman udělat? Čtrnáct dní kasárníka. A Nečásek beztak téměř z kasáren nevylezl, co mu tedy na tom záleželo? Ostatně odpoledne v rozkaze nebyla ještě zmínka o trestu. Snad si to chtěl hejtman rozmyslit, nebo mu to mínil vůbec odpustit. Náš hejtman je dobrák, jakých je málo.

Nečásek odešel po rozkaze do města. Přijde večer, Nečásek tu není. Je devět hodin, troubí se

retrét, Nečásek nikde. U staršího vojáka může člověk přimhouřit oko, kluci, když tu nějaký čas pobudou, znají tahy a nevtáhnou vás do bryndy. Ale u nováčka, to je jiná.

Měl jsem službu a po deváté hodině hlásím důstojníkovi dole u stráže, že Nečásek není ještě doma. O jedenácté hodině vrátili se dva četaři z města a již mi hlásili, že u jezu se utopil voják. Byl to Nečásek. Skočil do vody jako služka.

Sebevrahové se taky pohřbívají s vojenskými poctami, ale není to tak slavné, jako když muž zemře v nemocnici nebo přijde k úrazu. Nečáskovi přišel na pohřeb jeho táta. Nebrečel, chtěl jen, aby mu dali jeho civilní šaty.“

„A co onen druhý, co se oběsil, proč ten to udělal?“ tázal jsem se.

„To vlastně nikdo neví,“ odpověděl mi desátník. „Byl to člověk, který dostával hodně peněz. Veselý, dopřál rád sobě i jiným. Jednou v neděli přijde v šest hodin večer domů. Chodí a chodí, pak se hlásí u kaprála, že jde zase do města. – ,Ať jste včas tu, nemáte dnes přes čas!‘ povídá mu ještě kaprál. Ale v devět hodin se po něm sháníme a kde nic tu nic. Druhého dne našli ho v blízké vesnici v docela cizí zahradě, kam vlezl přes zeď, na hrušce oběšeného.

 

To víte, jsou lidi, jednoho dne si řeknou, že už to nevydrží, a je s nimi konec. Ale kdo chce, přelouská všecko. Nevydrželi jsme to my? A hleďte, už to nebude tak dlouho trvat, jako to trvalo. A pak sbohem, kasárny!… Ach, jen co tu budou aspoň Vánoce!“