Skip to content

Sluha

John seděl na lavičce na nábřeží a zdravil kolemjdoucí.
Slunce pražilo. Naproti na Střeleckém ostrově koupali se muži a ženy. Odvážnější plavci pouštěli se k jezu, po kterém se hemžilo sta postav v pestrých koupacích oblecích. Maňásky,  lodice pro více osob i závodní čluny brázdily nehybnou hladinu Vltavy posypanou spadalým listím.
Na první pohled poznal jsi v Johnovi služebníka velkých pánů, přesto, že tvář jeho jistě aspoň čtrnáct dní nebyla holena. Strniště vousů dodávalo ráz bezútěšnosti jeho hnědému  obličeji, z něhož svítilo dvé malých sivých očí.
Oblek také již nestál za nic a kromě toho – každý pes, jiná ves. Na hlavě Johnově seděl kulatý tvrdý klobouk, kdysi černý, který však nyní v žhavých slunečních paprscích svítil do ruda. Život byl vtěsnán do malého hnědého kabátku s poněkud  krátkými rukávy, na černé vestě se skvělo několik plechových knoflíků a světlé pruhované kalhoty měly skoro tutéž nažloutlou barvu jako Johnův límec, košile a malá kravata, onen odstín šedi, který obdržel svůj název podle votivního nepraného spodního prádla španělské královny Isabelly.
V Johnově osobnosti bylo dosti pokory, ale scházela míra hladkosti a úlisnosti nutná pro sluhu, taky v něm nebylo stopy po hřmotné dobrosrdečnosti, která dovede si získat srdce panstva. Ve vlasech i ve strništi na tváři objevovaly se první bílé nitky. Kde spal? Kde jedl? Potloukal se podle břehu Vltavy. V Chuchli vystavoval nahé svoje tělo paprskům letního  slunce, a to mu spálilo prsa a břicho. Nyní seděl na nábřeží, a jak to byl viděl u veřejných posluhů, zdravil kolemjdoucí.
Proud obecenstva se netrhl. Paničky, slečinky se slunečníky  nad uhřátými hlavami, povaleči, zastavující se za každými pěti kroky a dívající se na život ve vodě, vpřed a zpět chodili lidé za vyražením a na pochůzky, takže nebylo možno ani utkvěti delším pohledem na jednotlivých zjevech.
John smekal v krátkých přestávkách svůj kulatý klobouk. Leckoho z chodců to zarazilo, některé ženy zahleděly se na Johna překvapeně a úzkostlivě; ale nezastavily se a mizely za několik vteřin v davu bez počtu a beze jména.
Na pokraji chodníku objevil se hezký mladík. Na černých hladkých vlasech seděl mu nízký slaměný klobouk, temně modrý oblek byl podle posledního střihu a z kapsy u kabátu vyčuhoval modrý kapesník.
Zdálo se, že jinoch o něčem přemýšlí. Johnův pozdrav vytrhl ho z okamžité bezradnosti. Po zpytavém pohledu dotkl se ukazováček pravé ruky nedbale nízkého slaměného klobouku;  potom následovalo vybízející kývnutí, načež John rychle se zvedl ze své lavičky, očekávaje příštích rozkazů.
“Vidíte támhle tu dámu?…“ mluvil mladý pán rychle, “červený slunečník, tam, a bílé šaty, a ta kabelka, pospěšte si za ní a dejte jí tenhle dopis, honem, budu tady na vás čekat.“ Zároveň s psaním vtiskl Johnovi do ruky šesták.
Za několik minut se poslíček lásky vrátil k svému východisku.  “Vzala dopis?“ tázal se švihák. John přikývl vychytrale. “Řekla něco?“ John zavrtěl záporně hlavou; načež mladý pán počal si ještě jednou prohledávati své kapsy, ale vida marnost svého úsilí, řekl: “Nemám více drobných. Ale přijďte večer za mnou do hospody k Hlavatým. Víte přece, kde jsou Riegrovy sady? Tak ta ulička… Znáte to? Přicházím tam k osmé hodině.  Na zdar!“
Po těchto slovech Otokar Plamínek, tak totiž mladý muž se jmenoval, odkvapil; šel se projít po Ferdinandově třídě. Uviděl Mimi, dívku ne právě přísných mravů, a zastavil se s ní na slovíčko. “Kam jdeš?“ ptala se. Otokar pokrčil rameny. “Nešel bys k Huse na koncert?“ tázala se dále. “Až jindy,“ odpověděl ji a rozloučil se s ní dotknuv se spěšně klobouku.
V městě mezi domy bylo až nepříjemné horko. Utíraje si zpocené čelo šátkem, dal se Otokar na pochod Václavským náměstím vzhůru k Vinohradům.
V Riegrových sadech přivítali ho milé zvuky hudby, příjemný  stín stromů a četní známí, kteří stejně utloukali čas a smlouvali se na večerní posezení u Hlavatých. Otokar s Skýva se dlouho nezdržoval, nýbrž kráčel k známému místu, kde na železné židličce seděla mladá dívka.
Otokar si přisedl. Dívka se usmála. Bylo jí asi sedmnáct let, byla trochu hubená, měla snědou pleť a na hlavě široký klobouk s kvítím. Otec její byl nádražním zřízencem nebo tak něčím. Otokar mluvil do ní již několik dní; zkoušel to všelijak. Byl něžný, vtipný, zlostný, hrubý, ale stále se stejným výsledkem.  Bavila se ráda, ale dnes mu konečně na jeho smělosti odpověděla otevřeně: “Kdybych někoho milovala, udělala bych pro něj všecko.“ Brzy na to se Otokar zvedl a nechal ji sedět. Přece ji nebude zase zbytečně doprovázet na Žižkov?
Šeřilo se pomalu. U Hlavatých rozžali světla ve výčepu i v místnosti pro pány a společnost se zvolna scházela. Dva právníci se přeli o jakousi sportovní veličinu, starý medik hrál na kytaru, červenolící sazeč sháněl tři do karet a Otokar pojídal s nevšední chutí karbenátek s knedlíkem a se zelím. Sklepnice se procházela z místnosti do kuchyně a z kuchyně do výčepu a přijímala lhostejně dvornosti mladých hostí.
Jako duch objevil se pojednou John za Otokarovou židlí a šeptal, přendávaje rozpačitě klobouk z jedné ruky do druhé: “Tak tady jsem, milostpane.“
“Á, to je dobře,“ pravil mladý muž a zvolal na sklepnici: “Dejte tomu pánovi zde večeři a pivo.“ Pak dodal tišeji: “Platit budu až zítra.“
John se dosyta najedl a zbožně obracel sklenice lehkého piva vzhůru dnem. Přitom co chvíli se zvedl ze svého osamělého  místa v koutku, sebral svému pánu nebo některému z jeho spolustolovníků prázdnou sklenici a odešel s ní do výčepu. Tato zvláštní obsluha se hochům velice zamlouvala. Když pak, poněkud pozdě, objevila se v místnosti Mimi, představil jí Otokar neznámého jí člověka: “To je John, můj tělesný gardista,  kterého jsem dnes přijal do svých služeb.“ Mimi se jen rozplývala radostí nad tímto zajímavým nápadem.
Otokar a jeho spolustolovníci ještě téhož dne přišli na myšlenku, že budou dělat kabaret. Hlavní úloha v tomto podniku připadla Johnovi, měl býti roznašečem a lepičem návěští, pokladníkem, vyvolávačem, ba i přednésti sólový výstup. John se debaty nezúčastnil, seděl klidně ve svém koutku, kýval hlavou, lokal zbožně pivo a na tváři jeho zračila se jediná myšlenka: Je mi tu dobře býti.
Táhlo už k ránu, když se hosté od Hlavatých zvedli. John doprovázel svého pána až k domovním dveřím, přijal s povděkem  jeho vybídnutí na zítřejší opětné shledání v hostinci, zdvořile se odporoučel a zmizel v temnotách.
Otokar stoupal zvolna po schodech a škrtal sirky. Pak se namáhal dlouho a bezvýsledně otevříti dveře svého bytu, konečně však zpozoroval, že je závora zevnitř zastrčena, a že elektrický zvonek nefunguje. Poznal v tom dílo nespokojeného svého otce a živitele, zaklel a vyšel zpět na ulici. Zamířil do noční kavárny, kde měl známého vrchního číšníka, a seděl tam až do bitého rána.
Potom šel domů. Přes pokřik služky lehl si do zastlané již postele, přetáhl si peřinu přes hlavu a usnul, zatímco kolem něho rozezlené ruce mlátily nábytkem, klepaly malé koberce a pokrývky a stíraly prach.
K polednímu se probudil. Když vstal, nalezl na svém stolku dopis otcova advokáta. Poměr mezi starým Plamínkem a jeho nadějným synem utvářil se totiž tak, že oba spolu sice bydleli, ale nemluvili jeden s druhým a svoji vůli a svá přání projevoval otec mladému prostřednictvím advokáta. Hlavní důvod k tomuto opatření zavdalo poznání, k němuž po trpkých  zkušenostech starý dospěl, že se svým nadějným potomkem  nic nesvede. Druhá příčina spočívala v tom, že lékaři zakázali panu Plamínkovi veškeré rozčilování.
Otokar se umyl a oblékl, a pak teprve rozřízl opatrně obálku. Advokát mu jménem otcovým sděloval, že je nejvyšší čas, aby on, dědic Plamínkova jména, a, polepší-li se, jmění, přišel konečně k rozumu, přestal obcovati v špatné společnosti,  staral se o otcovu živnost a tím způsobem zachránil pro sebe rodinný majetek.
Zdárný syn zalepil opět dovedně rozříznutou obálku, napsal na ni “Adresát odcestoval na Kamčatku“ a položil dopis na pracovní stůl svého otce. Pak si vzpomněl na chystaný  kabaret a hned začal zkoušet svoje číslo. Vyhodil rukou ke stropu klobouk a snažil se ho zachytiti hlavou; a naopak zase usiloval pohybem hlavy vymrštiti učelivou její pokrývku a zachytiti ji svou pravicí. Když se mu to poněkud zdařilo, šel do kuchyně a vypůjčil si několik talířů a házel je po sobě do výšky. Za nedlouho to několikráte za sebou hlomozně třesklo a na podlaze se válela směs bílých střepů. Přiletěla kuchařka a posluhovačka a spustily divý pokřik. Otokar se uchýlil do svého pokojíku, naobědval se tam a opustil otcovsky dům.
Na ulici přemýšlel, měl-li by se nejdříve staviti u tety Anežky a vyraziti z ní nějakou korunu nebo u lichváře, od kterého snažil se dostati větší zápůjčku na bezpečné dědictví. Protože šel zrovna kolem zastavárny a spatřil, že se tam již úřaduje, vkročil dovnitř a zůstavil v rukou skoupého odhadce svůj revolver.
Kabaret nevyplnil všechny v něj vkládané naděje, zvláště finanční úspěch nebyl takovýjak se očekávalo. Ve prospěch spolkového sluhy vybralo se všeho všudy přes 3 koruny, škoda vzniklá rozbitím slušného počtu sklenic při nastálé rvačce převyšovala znatelně zisk.
John docházel dále večer k Hlavatým a choval se, že jeho pán či pánové byli s ním dokonale spokojeni. Pomáhal sklepnici,  byl k upotřebení pro každou zábavu a za to vše se ve svém koutku jen navečeřel a napil. Dojídával někdy lepší zbytky, které ovšem u jeho panstva byly dosti velikou vzácností, vděčně  přijímal mimořádné příspěvky na živobytí v podobě uzenek  s cibulí a syrečků a pil, pokud mu nalévali. Také ostatní mladí páni kromě Otokara Plamenka platili zaň občas jeho útratu nebo ji zůstávali zaň dlužni. A k půlnoci po větším požitku piva vypadal John docela vesele a zdálo se, jakoby tíha života a zádumčivost docela z něho byly sňaty.
V neděli a někdy také ve všední den doprovázel svoje panstvo na výlety do pražského okolí. Napřed kráčel Otokar s Mimi a ostatní dvojice, za nimi ve veselém reji mladí muži, jejichž srdce byla právě volná, a vzadu John nesl žakety dam a medikovu kytaru.
Mladí pánové dováděli, zlobili lidi po cestě i v hospodách a docházelo často k slovním aspoň potyčkám s obecenstvem, při nichž rovněž Johnovi připadala důležitá úloha. “Já se s vámi nebudu ostouzet,“ tak a podobně prohlašoval Otokar či některý z jeho přátel, když to šlo do živého, “s vámi si to vyřídí můj sluha. Johne, řekni tomuhle člověku moje mínění!“ John se obrátil na označenou osobnost a spustil stavidlo své výmluvnosti.  Nebyly to urážky, které ze sebe chrlil povýšeným a jakoby divadelním hlasem, nýbrž nesmysly a věci, které neměly žádné souvislosti s tím, co se stalo, zkrátka řečnil, jakoby spadl z nebe. Stejně na povel: “Vypořádej se s těmihle lidmi!“ vyhrnul si John líně rukávy, naplivl si do dlaní a rozhlížel se prostě a dobrácky napravo a nalevo. Na úsměšky protivníků nedbal, postál si chvíli ve své bojovné úpravě, pak zase rukávy shrnul dolů a doprovázen pošklebky obecenstva vracel se s pyšně zdviženou hlavou ke svému panstvu.
Listí začínalo žloutnout a padat ze stromů.
Otokar uspořádal u Hlavatých večírek na rozloučenou. Rukoval na vojnu, a že neměl žádných vhodných vysvědčení, loučil se s občanským kabátem na tři léta. Pilo se a hodovalo a lehkomyslný oslavenec nepřipouštěl si příliš k srdci smutné následky svého odporu ke knize a náchylnosti k bezuzdnému životu.
John hospodu u Hlavatých neopustil, ač se v mnohém po odchodu Otokarově společnost mladých pánů změnila. Nezdárný  syn otce Plamínka dodával svým bezvadným zevnějškem  a svou snahou po zevnějším lesku celému prostředí, v němž se pohyboval, něco ze svého kavalírského chování. Když ho tu již nebylo, zdálo se ostatním pánům velice obtížným zůstávati dlužnými za Johna nebo dokonce platiti jeho útraty hotovými pro pouhé potěšení míti svého sluhu.
Pořádek v peněžních záležitostech dělávala sklepnice dosti často. Vzala si dlužníka stranou a pošeptala mu cosi do ucha, ale každý si mohl domyslit, oč se jedná. Ale Johnovi, když ztrácel mezi mladými pány veškerou oporu, řekla docela veřejně před celou hospodou, že kdo chce jíst a pít, musí také platit, a pak bručela ještě cosi o kradení a tulácích. John uchopil svůj klobouk a s hloupým úsměvem na rtech po špičkách se vytratil z místnosti.
Vltava valila svoje kalné viny opuštěným řečištěm, po jejích březích zvedaly spící kmeny svoje holé větve do výše; vítr skučel, sněhové vločky poletovaly chladným vzduchem. Přikrčen k domovní zdi stál John v malém hnědém svém kabátku s krátkými rukávy na nábřeží a zdravil kolemjdoucí.
Proud obecenstva se netrhl. Paničky, slečinky s nosíky zarudlými mrazem, výrostci zastavující se každých pět kroků a dívající se do žlutých vln, vpřed a zpět chodili lidé a míjeli a mizeli v davu bez počtu a beze jména.

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde