Skip to content

Sport a zdraví

Jsem dnes v hrozně měkké náladě. Hned ráno, když jsem vstal z postele, podíval jsem se na nástěnný kalendář a přečetl jsem si na dnešek připadající heslo: “Nezoufej a pracuj !“ Zároveň  jsem se přesvědčil, který den a kolikátého je; a tu jsem seznal, že slavíme opět smutné výročí  dojemného skonu věhlasného pěstitele sportu a nezapomenutelného přítele našeho, Otakara Kuželky.
Svým objevem byl jsem tak rozrušen, že jsem si šel opět lehnout a oddal jsem se zbožným vzpomínkám  na drahého člověka, který, ač byl lety mladší než já, přece byl jaksi mým vychovatelem a jenž mě získal pro sport aspoň v duševním smyslu,  když bohužel jeho ušlechtilé snaze ve světě hmotných skutečností postavily se v cestu nepředvídané  překážky.
Výchova k sportu byla ovšem za mých chlapeckých  a jinošských let úplně zanedbávána. Turistika našeho prostředí spočívala jedině v tom, že naši otcové a matky vyšli si v neděli odpoledne se svým potomstvem do výletního místa asi tři čtvrtě hodiny vzdáleného, kdež jsme my děti sbíraly jahody po lese, nebo jsme si hrály na zástavy a na slepou bábu, co zatím matky pojídaly bábovku a otcové posilovali se na zpáteční cestu šestikrejcarovým pivem, které nadýmalo jako mladý jetel.
Na střední škole nebyl u nás vůbec tělocvik, ani ne jako nepovinný předmět. Jak to bylo možné, nemohu s určitostí říci. Ale pokud vím, bylo příčinnou tohoto zahanbujícího stavu nařízení místodržitele,  tehdejšího hraběte a nynějšího knížete Thuna, které zakazovalo cvičení žactva v Sokolovnách.  Tím v ústavech, kde nebylo zvláštních tělocvičen,  tělesná výchova mládeže docela odpadla.
Křivdil bych si, kdybych neuvedl na tomto místě  svou poctivou snahu někdejší, nesoucí se k nápravě  nedostatků školní výchovy. Měl jsem nejlepší úmysly soukromě tužit paže a chtěl jsem si již koupit činky.  Vzal jsem na potaz lékařský věhlas starého ranhojiče, který navštěvoval naši rodinu. Znamenitý muž ten zúčastnil se jako mladý člověk roku 1866 války proti Prusku, tam mu nastřelili lebku, a od těch dob žil skromně v našem městě z penze asi  třiceti zlatých, kterou mu stát až do pozdního věku  vypláceti musil.  “Nač potřebuješ svaly?“ namítl mi zkušený stařec. „Chceš být kovářem, nebo se chceš prát v dupárnách?“ A tak moje dobrá předsevzetí padla do vody. Dnes toho lituji. Nebýt námitky starého ranhojiče, byl bych se mohl dnes oddat politické činnosti.
Mezi tělocvikem a sportem jest ovšem strašný rozdíl. Kdežto tělocvik je jaksi sám sobě účelem, tíhne sport k vyšším metlám, totiž k dělání rekordů. Tělocvik jest, abych tak řekl, pouze předsíní sportu a to docela temnou a nevzhlednou. S Otakarem Kuželkou seznámil jsem se při sportovní příležitosti a hned na poprvé spatřil jsem pozdějšího svého druha a vůdce v celé jeho velikosti. Bylo to o plaveckých závodech. Kuželka obeplul třikrát rybník za dvě hodiny 18 minut a 33 ½ vteřiny, načež zmodral a zůstal na nábřeží bez ducha ležet. Bydlil jsem tehdy s medikem, který měl již na třicet semestrů, a tak jsem ledaco pochytil z lékařské vědy a pomáhal jsem zavádět u polomrtvého Kuželky umělé dýchání. Byl bych mu málem vyvrkl ruku; ale vzkřísili jsme ho konečně.
Z vděčnosti uvolnil se Otakar Kuželka, že mě bude učit jezdit na kole. Byl bych to alespoň v tomto praktickém odvětví sportu velmi daleko přivedl, kdyby se u nás stavěly jinak silnice, totiž kdyby uprostřed nebyla největší výška, nýbrž největší hloubka. Rozumí se samo sebou, že když je  zprostředka spád nalevo i napravo, běží nerozumný stroj, jakým je kolo, vždy do pravého nebo do levého příkopu.
Nechci vás unavovati vypočítáváním ohnutých drátů, přeražených řidítek, přelámaných zvonků, rozbitých kolen a rukou a roztržených kalhot, neboť je všeobecně známo, že každý začátek je těžký. Později jsme již jezdili na krásné výlety podle břehů řeku, která byla bohužel regulována. Kdysi zatlačily nás dva nákladní vozy, které se vyhýbaly automobilu, až na samý pokraj hráze, což málo pro další vývoj mých sportovních zálib neblahé následky.  Zůstal jsem ležet s rozbitou hlavou na hrázi a kolo sjelo do řeky. Tělesně jsem svůj úraz snadno překonal, ale moje sportovní ctižádost byla takřka  zabita.
Nastal však ještě jednou v mém životě okamžik,  kdy jsem se přesvědčil, že sport je věc velice  užitečná a blahodárná. Byl jsem v první třídě odveden k vojsku přes to, že jsem poukázal na svůj špatný zrak, na svou tělesnou slabost a nervovou rozrušenost. Kdežto přítel Otokar Kuželka, když ukázal vojenským pánům svoje krásné, vypracované  tělo sportovce, získal si ihned náklonnost pana plukovního  lékaře, a ten u něho shledal srdeční vadu a křečové žíly. Jako pro vždy neschopný k vojenské službě opustil Otokar místnost odvodní komise. Tento úspěch mého znamenitého druha přiměl mne, že jsem si koupil bíle a modře pruhované triko, hodlaje přistoupiti k fotbalovému sdružení F. S. K. Měcholupy, jehož také Otokar Kuželka byl dlouholetým členem. Nešťastná náhoda zabránila však mému příteli, aby mne uvedl, jak mi to svatosvatě přislíbil. Při velikém zápolení F. S. K. Měcholup s mužstvem F. S. A. Birmingham překopl kterýsi z Angličanů Otakaru Kuželkovi holenní kost; odvezli ho do nemocnice, kdež si pobyl celé čtyři neděle. Triko mi zbylo a chodím se v něm ke Komínu koupat.
Jak jsem pravil, do měsíce měl Otokar zlomeninu zahojenou. Dva měsíce potom ještě trochu kulhal, ale později měl již jen trhání v noze. A to bohudík při zimním sportu, jakým je sáňkování, nevadí. Mile rád jsem poslechl vyzvání svého přítele a šel jsem se podívat, jak bujarejší a lepší část lidstva užívá zimy.
Podle lesa táhla se v ujetém sněhu jízdní dráha. Byla to radostná podívaná, jak saňky obsazené jednou, dvěma i třemi osobami s vršku dolů fičely a při každém hrbolku do výšky vyskakovaly.
Zvrátilo se jich také hodně, cestovatelé váleli se ve sněhu a ostatní jeli přes ně a leželi taky. Otokaru Kuželkovi vletěl při tom někdo botou do obličeje.
Ale to nebylo tak zlé. Hůře bylo těm, kteří si spletli směr cesty, vletěli do lesa a vrazili do nějaké břízy. Ty si odvezla ochranná stanice. Nezúčastněnému diváku připadalo ovšem toto divadlo velice zajímavým. V prvém nadšení smluvil jsem se s Otokarem Kuželkou, že půjdeme spolu do hor. Poněvadž však byla tehdy finanční krize a peníze drahé, stejně jako je tomu dnes, byl jsem při pořizování své horské výzbroje odkázán pouze na svépomoc, čímž ovšem celá záležitost se zdržela.
Vůli měl jsem zajisté nejlepší. Koupil jsem si pokladničku v podobě prasátka s dírou ve hřbetě a uložil jsem v prvních dnech měsíce do něho značný obnos. Mimo to došel jsem si pro střádací knížku poštovní spořitelny a nalepoval jsem pilně desítihaléřové známky. Ale v posledních dnech měsíce zostřila se následkem neúrody v jižní Americe finanční krize tou měrou, že jsem byl nucen svou mnohokopytnickou pokladnu vyprázdnit a zvláštním přípisem na ředitelství rakouské poštovní spořitelny vypověděti svůj vklad, když byl již dosáhl výše dvou korun padesáti haléřů.
Vypravil se tedy Otokar Kuželka do hor sám. Jaký sport tam provozoval, na to dnes již určitě si nevzpomenu. Vím pouze, že si při tom v kterési boudě spletl postele a seznámil se se svou příští chotí, která byla velmi silná na lyžích.
Brzy po svém sestupu z hor se Otokar Kuželka oženil a za nedlouho, s rychlostí, kterou bylo možno také nazvat rekordem, povila mu jeho paní synka.
Samozřejmě oba dva rodiče jako nadšení sportovci snažili se vychovat svého potomka dle svého obrazu na muže s jarou myslí v jarém těle. Ve stáří dvou let drželi ho v zimě pod pumpou, aby se náležitě otužil. Následkem toho ochrnula dítěti levá část těla. Kromě toho oněmlo. Bohudík si nebožátko vzal všemohoucí k sobě.
Jak napadlo sněhu, šli manželé spolu lyžařit. Kuželka byl poněkud těžkopádným oproti své lehkonohé choti, a tak se jednou stalo, že ji ztratil. Hledal ji dva dni, ale marně. Teprve třetího dne z rána uviděl ji ležet v sněhové závěji. Odnesli ji na nosítkách a po dlouhém úsilí nabyla opět vědomí. Ale nos a prsty pravé ruky jí tak umrzly, že nebylo jiného východiska než je uříznout. Což se také stalo.
Od těch dob, co jeho choť ztratila svůj rozkošný nosík, ztratil také Otokar veškerý zájem na společných manželských sportovních podnicích, a z toho zase vznikaly domácí nesváry. Jen těmto rodinným neshodám měl jsem co děkovat, že Otokar Kuželka mě po dlouhé době opět poctil svou návštěvou. Na zádech měl kabelu z nepromokavého plátna, na nohou okuté boty, na hlavě zelený klobouk s kamzičím ocasem a v ruce hůl na dva metry dlouhou. Takto vyzbrojen vybídl mě, abych podnikl s ním společný výstup na ledovec.
Odmítl jsem jeho nabídku a vymlouval jsem se nejapně, že nemohu, že musím psát dva dopisy. Můj přítel se na mě útrpně podíval a pravil: „Je tohle život? Nestydíš se takhle hnít? Je hodno muže prodřepět veškerý volný čas za kamny?“ “Prosím tě,“ odpověděl jsem, “teď, co jsou ta studená léta, je člověk rád, že se aspoň v zimě za kamny trochu ohřeje.“ Otokar Kuželka neuznal mě déle za hodna svých nadšených slov a pokynů a odešel ode mne se zřejmým úmyslem vykonati výstup na ledovec sám. Ale něco jiného bylo psáno ve hvězdách.
Na nádraží čekala Kuželkova tchýně. Nepromluvila ani slova, ale šla za svým zetěm k pokladně a koupila si týž lístek jako on. Vstoupila za ním do téhož vozu a na téže stanici zároveň s Otokarem  vystoupila z vlaku. Otokaru Kuželkovi běžel mráz po zádech. Nezastavil  se ani v hospodě na posilněnou, nýbrž hned začal lézt na nejpříkřejším místě do vrchu. Ale když se ohlédl, zatmělo se mu před očima. Třicet kroků za sebou uviděl svou tchýni.  Není dodnes vysvětleno, jak se ona tragedie  nahoře na ledovci odehrála. Třetího dne Kuželkova  tchýně sestoupila do údolí a oznamovala, že její zeť zřítil se z výšky  dvou tisíc metrů do propasti.
Poslali za ním tři záchranné výpravy. První  byla smetena lavinou, druhá se ztratila v horách a dva její členové skončili sebevraždou, třetí přinesla  konečně do údolí Kuželkovu pravou nohu, která při pádu zůstala viset na skalním útesu. Člověk zoufá nad světem, když pozoruje, jak  právě nejzdravější a nejnadanější lidé hynou, zatím co bezcenný brak klidně pokračuje ve svém živoření. Jaké naděje odešly nám s tebou do hrobu. Otokare Kuželko, jaký skvostný kus lidstva bys byl zosobňoval, kdybys byl zůstal na živu! Ale tak se to děje se vším krásným zde na zemi.
Je to podobné, jako s onou kobylou, kterou sedlák odnaučoval žrát. Když už se tak přiblížila k své dokonalosti, že nedostávala denně než jedno stéblo slámy, najednou chcípla.
Bozi závidí svým tvorům velikost.

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich