Skip to content

Staří a mladí

Uprostřed náměstí stála stará kašna s malým vodometem, který však jen za řídkých slavnostních příležitostí vpíjel jakousi činnost. Kolem kašny seděly mezi svými nůšemi na nízkých stoličkách hokynářky, a nebyl-li právě trh, vyhřívaly se líně na slunci a hleděly bez velikého zájmu na podloubí, která se táhla po celé jedné straně náměstíčka. V každém domě byl bud obchod nebo hospoda. Malé krámky hrnčířů krčily se po boku velkých závodů s vysokými výkladními skříněmi, které vábily koupěchtivé na odiv stavěnými sukny, prádlem a různými drobnostmi. Kupecké krámy byly tu tři a na největším visela modrá tabule se zlatými písmeny: Josef Karbuský.
Starému panu Josefu obchod již nepatřil, nýbrž jeho mladšímu synu Štěpánovi. Starší bratr byl inženýrem a řídil kdesi v německém Porýní samostatný technický podnik. V rodném městě ho již sotva znali. Starý Karbuský trávil svůj zasloužený odpočinek u svého Štěpána a nestaral se již o nic. (uhodil, opíraje se o svou tlustou višňovku, sem a tam po chodníku a kostrbaté dlažbě a kouřil z jantarové špičky cigára. Byl ještě pěkný člověk, hustý bílý knír měl nakrouceny po maďarsku a myslivecký klobouk seděl mu vesele v týle.
Karbuští byli zámožní, ačkoliv starý začal takřka s ničím, byl však odvážný a pohyblivý jako rtuť a žena jeho byla sama hospodárnost a šetrnost. Také ji její choť od žádné práce nezrazoval, naopak později, kdy mu jeho poměry již dovolovaly, přenechával jí i svou a šel si za svými zábavami. Měl s několika druhy najatý revír a toulal se celé dny s dvojkou po lese, v noci sedával v rozmarné společnosti po hospodách a jeho dobrodružství s ženami získala mu pověst po celém okrese.
Znal kde koho v městě i v kraji a byl vskutku oblíben, mnohým lidem prokázal i vzácné úsluhy a dobrodiní. Přesto však byl sobec čistého zrna, což nejlépe cítila jeho rodina. Avšak i ve veřejném životě stejně se jeho povaha projevovala.
O politiku se počal starat dosti pozdě, ještě později, než o zajíce a koroptve. Činně zasáhl do ní teprve za náhlého vzestupu radikálních živlů v Čechách ku konci let osmdesátých. Dělal volby se zvláštní dovedností, která vůbec byla znakem jeho osoby i v ostatních věcech. Rozbíjel najatými lidmi schůze Staročechů a chudým lidem rozdával jménem volebního výboru uhlí a šatstvo. Sám však nikdy nikam nekandidoval. Práce se mu zdála jen potud užitečnou pokud ji člověk vykonává sám pro sebe. Vše ostatní mu bylo jen pouhou zábavou. Snažení svých přátel po četných úřadech v obci pokládal buď za malichernou ctižádost nebo za smutnou nutnost pro ty, kteří musí různými postranními prostředky zvětšiti své ubohé příjmy. Starý Karbuský toho nepotřeboval. Na novináře se díval ještě podivněji, ne snad s pohrdáním, nebol nic lidského mu nebylo cizím, spíše s jakousi blahosklonností. Nevěřil, že by některý z nich kdy odolal za pětku napsat cokoliv a proti komukoliv. A také v životě se setkával stále s lidmi, kteří zrovna tak rádi brali od něho peníze, jak on je dával.
Prvorozený syn jeho Josef měl téhož praktického ducha jako otec. Pouze nad styky svého ploditele krčil nos. Byl aristokrat, chodil jako Angličan bezvadně a prostě, navštěvoval pouze nejlepší místnosti a stýkal se jen s lidmi ze společnosti. Všeobecných zájmů neměl takřka žádných, názory své měnil podle paradoxů, kterých se dočetl a do svého rodiště přijížděl zřídka a pouze na okamžik, a tu se jen stále divil zaostalosti města a jeho obyvatel.
Mladší Štěpán byl ve svých chlapeckých letech tichý, nepřístupný hoch, který povolně skláněl hlavu před temperamentností otcovou a byl jím proto pokládán za hloupého. Štěpán se nebouřil, četl svoje knížky a hovořil s nečetnými svými přáteli o věcech, jež ho zajímaly, a dlouho nedal nikomu ve své rodině najevo, že se vůbec něco v jeho hlavě děje. Karbuský otec zřídka kdy politizoval doma, byl přesvědčen o své ženě i o svých dětech, že ničemu nerozumějí, a když již něco utrousil, co vyčetl v novinách nebo slyšel na schůzích, Neuvil spíše jen pro sebe. “Ten jim dal!“ řekl třeba nabíraje lžicí polévku.
“Kdo?“ ptala se matka.
“Edvard Grégr,“ odvětil otec. “To je vám docela nevzhledný človíček, pobíhá po tribuně sem a tam, jednu ruku má v kapse a druhou šermuje ve vzduchu. Ale mluvit zná! Český národ je vymačkaný citron, zrovna tak to řekl. To je chlapík!“
“Čím je?“ tázala se matka.
“Doktorem. Snad je advokát,“ odpověděl Karbuský otec. “Kdyby se raději staral o svou kancelář,“ pravila matka. “Těmhle věcem nerozumíš,“ odbyl ji manžel. Štěpán úst  neotevřel, ale v duchu se smál všem. Český národ je vymačkaný citron! Kdyby si už raději dali s těmi planými radikálními frázemi pokoj! Všichni mlátí hubou, naparuji se, omílají staré lži a nikdo nic kloudného nedělá.
Pivot otcův zdál se Štěpánovi pohoršlivým. Domníval se, že člověk politicky činný musí svým spoluobčanům jíti dobrým příkladem vpřed a ne pít s ledajakými lidmi po hospodách, že musí se vzdělávat a nikoliv čerpat všechen svůj politický rozum z úvodníku svého denního listu. Pozvolna se Štěpán osměloval a počal projevovati před otcem svoje odchylné názory. Ale stahy Karbuský byl kupodivu a mimo všechno očekávání velice shovívavý.
“Tvůj Grégr řeční a řeční – ale o nejslavnější otázky naší doby ani nezavadí. Ani o socialismu nemá ponětí,“ řekl kdysi Štěpán otci.
“Tož, aby se u tebe na to přeptal!“ posmíval se starý Karbuský. “Věc je přec docela jednoduchá: Chuďasové taky by chtěli trochu lépe žít. A bylo by záhodno, aby dělnici měli větší platy, pak taky my obchodním něco z toho budeme mít. A taky by se měl stát postarat, aby člověk, když dře po celý život, nemusí k stáru jít žebrotou.“
“Ať nepropijou všechno a ukládají si, dokud jsou zdrávi!“ mínila matka.
“Tomu vůbec nerozumíš!“ obrátil se Karbuský k ženě.
“Chuďas má hlad za zlatku a bude snad dávat šesták stranou?“
Syn přicházel také s jinými věcmi: Mluvil o abstinentním hnutí – starý se smál a dělal vtipy. Mladý dokazoval důležitost náboženství pro jednotlivce a celek – starý krčil jen rameny. Do kostela nechodil ale tím nijak nechtěl pochybovati o pravdivosti církevního učení. Dělal pouze, co ho bavilo, nebo z čeho měl úžitek. Také kdysi slyšel, že se Země točí okolo slunce, a že člověk je příbuzný s opicí. Nehloubal o tom, bylo mu to srdečně jedno. Věděl něco o Husovi, o Žižkovi, o Prokopu Holém a ctil tyto dějinné postavy prostým obdivem lidským k hrdinům rodné země, ale nikdy by ho nebylo napadlo, aby si přečetl nějaký traktát kostnického mučedníka. “Nechci byt již učenějším, než jsem,“ říkával Štěpánovi. “Čti si ty, však můžeš, já ve tvých letech měl jsem se zatraceně co ohánět, než abych byl měl na to kdy.“
Otec Karbuský jako doma se nebouřil nad novými myšlenkami, tak i venku se nezúčastnil štvanic proti jejich nositelům. Ne snad z dobráctví, nýbrž vlivem svého syna, který postupem času vymohl si na něm jakousi úctu vůči sobě. A byly bouřlivé doby, které rozdvojovaly celou českou veřejnost na dva nepřátelské tábory, a násilnosti na rozumující a vyzývavé menšině nebyly ničím řídkým.
A ponenáhlu se všechno uklidnilo. Poměry se změnily. Staří radikálové vzali svým protivníkům z úst moderní hesla a stali se nejhoršími oportunisty. Jiní se odmlčeli nebo ustoupili neslavným způsobem z veřejného života. O jednom bylo již dlouhou dobu známo, že nejezdí si do Vídně než pro diety, druhému se vytýkalo, že půjčuje na vysoké úroky, třetí zemřel jako starý mládenec a národní instituce dožily se trpkého zklamání, když vyšly u tak bohatého vlastence docela naprázdno. Navrch přišel kdysi ne právě oblíbený doktor Kramář, koupil Národní Listy a organizoval nejlepší lidi. Seskupilo se kolem něho dosti snaživců advokátů, kteří jinde už svoji roli dohráli, profesorů, kteří před časem si myslili na habilitaci a stali se politiky, když jim sklaplo, a průmyslníků, kteří nechtěli nic jiného než svatý pokoj.
Štěpán si založil rodinu. Nezměnil se příliš. Scházívalo se u něho asi patnáct stejně smýšlejících přátel, rokovali a četli. Byli to vesměs bezúhonní lidé, vzdělaní, z velké části abstinenti, vedli vzorný rodinný život a náleželi, až na několik vyjímek, všichni k úřednickému stavu. Nenávist vůči těmto novotářům pominula docela, kde kdo si jich vážil, ale vlivu neměli téměř žádného. Někdy si vypravovali příhody z nedávných dob a jež přece se zdály nevěrohodnými. Lidé, kteří dříve pokud možno se krčili, upírali prof. Masarykovi jakýkoliv význam a ukazovali na své zásluhy. Nescházelo mnoho, a byli by mu upřeli i nadávky a rány, kterých se mu dostalo.
Stahy Karbuský chodil sem a tam po městě s cigárem v ústech. Nedělal nic, ale rád si ještě vypil sklenici piva ve společnosti veselých lidí, rád se s nimi zasmál a něco poplatil. Noviny četl rovněž málo, i v krajinských listech zavládl tak slušný tón, že starý milovník ostrých lokálek ztrácel pro ně veškerý zájem. Nejen, že o volbách již neagitoval, ale vůbec svůj hlas nešel již odevzdat.
Štěpán mu to často vytýkal. “A proč bych tam měl jít?“ bránil se starý. “Přece nebudu si týrat nohy jen kvůli tomu, aby jedno místo na poslaneckých lavicích nezůstalo prázdné?“ “Dřív jsi se tak nešetřil!“ namítal mladý.
“Dříve to taká bylo něco docela jiného. Něco jsme chtěli. Ať to bylo státní právo, za kterým jsme šli, nebo čeština na úřadech, nebo ať už jsme těm nahoře jen chtěli ukázati, že se nedáme. A ti, co provozovali drobečkovou politiku, musili aspoň nějaké drobečky přinést domů. Ale teď? Řekni mi, co mi na tom záleží, má-li profesor právo na penzi za 31 nebo za 34 let? Kdybych i tomu rozuměl, vím, že to můj kandidát odhlasuje, jak já chci?“
A starý Karbuský nedal si říci, chodil po hospodách a vykládal u piva stejně smýšlejícím svoje rozumy k veliké žalosti Štěpánově.

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain