Skip to content

Starosta náboženské obce

Byl to stále ještě statný dědek, kolena se sice již pod tíhou těla prohýbala a záda se hrbila, ale na prostřední výšku muže zbývalo toho ještě dost. Hlava nezískávala svému nositeli důvěry spolubližních, nebyla krásná, ale měla onu zajímavou přísnost, jakou někdy vídáváme na starých podobiznách. Tvář, čelo i uši, vše to mělo jednostejnou bleděžlutou barvu, vlasy i vousy byly bílé, krátce přistřižené a jako hedvábné. Ostatně starý Šimon Mendl svůj účes málokdy provětral. V obchodě pokrýval mu účes tvrdý černý klobouk, jakýsi prostředník mezi vysokým plstěným a kulatou bouřkou, který v kruhu rodinném byl zaměněn za sametovou čepičku.
Mendl se stal starostou židovské náboženské obce, poněvadž  máme-li doznati čistou pravdu, nikdo v místě nebyl, kdo by se pro čestný tento úřad jen trochu hodil. Obec upadala, všichni lepši souvěrci se stěhovali do Vídně a do Prahy, a tak se stal Šimon sloupem své víry, ačkoliv mu k tomu scházel hlavní předpoklad: peníze.
Obzvláště nábožným vlastně taky nebyl. Svůj obchod zavíral  jen o velikých svátcích a v sobotu šel do kostela pouze tehdy, když nebylo doma co dělat. Taky jedl ze zdravotních ohledů šunku. Ale starostu náboženská obec mít musela, a jak jsem pravil, nebylo výběru. Šimon Mendl byl aspoň znám co člověk spravedlivý a vzdělaný, znal hebrejsky a nikdy nikoho neošidil, ačkoliv měl kdysi na starosti četnou rodinu. Každou dcerou, kterou provdal, zmenšoval se snad jeho zboží, zatímco jeho konkurent Silberstein si pomáhal vždy k novému věnu novým úpadkem.
Dcery byly všechny dobře zaopatřeny a syn Ludvík, chlouba  rodiny, byl úředníkem v ministerstvu a měl za ženu bohatou  dědičku. Doma zbýval pouze Jindřich, starý mládenec člověk k ničemu, karbaník, který se dával podomkem z hotelu v noci budit, když pánům cestujícím scházel třetí do karet.
Šimonu Mendlovi bylo pomalu sedmdesát let, a stále ještě obchodoval. Bylo mu to milejší, než jísti u dětí chléb z milosti. Sedával u svého psacího stolku v nevytopeném krámě, vedl obchodní knihy, počítal peníze a odesílal je a čas od času okřikoval po německu starou svou ženu a syna Jindřicha, když mu jejich hovory s kupci trhaly již neruč: “Hlupáci, nežvaňte tolik!“
Nekouřil, nepil, ale žena přece dost s ním zkusila. Málokterý  oběd za těch čtyřicet let, co byli spolu, minul klidně. Obyčejně Mendl odstrčil talíř a řekl své manželce: “Ty jsi kuchařka pro dva, pro kočku a pro psa.“ Po těchto slovech snažila se jeho choť zmocniti se odstrčeného talíře, a když se jí to podařilo, odnesla si ho do kuchyně a jeho obsah klidně beze všech výčitek svědomí snědla. Obyčejně si to však muž rozmyslil, přitáhl talíř zase k sobě, aby zachránil co se zachránit  dalo.
Mendl vyrostl a žil ještě první léta co ženatý člověk v ghettu. Pamatoval si každý kout oné úzké špinavé ulice, mimo niž nesměli Židé ani bydlet ani majetku nabývat. Přeplněné baráky rozděleny byly na čtvrtky a každá z nich měla jiného majitele. Bratři si dávali různá jména, poněvadž počet sňatků v rodině byl úředně omezen, a mnozí manželé žili spolu tajně pouze se svolením rabína.
Šimonův otec chodil cely týden s rancem po vesnicích. V pátek večer přišel domyt žena mu postavila na stůl česnečku a velikou sladkou housku, mákem posypanou, takřečený barches.
“Kdybych o šábesu
neměl kus barchesu,
tak ten těžký ranec neunesu,“ pobroukával si starý tatík, když byl v dobré náladě. Taky pro děti byl barches zvláštní pochoutkou, k něčemu lepšímu se beztak nikdy nedostali, rovnoprávnost v rodině nebyla tehdy ještě provedena do důsledků. “Co jste měli dnes k obědu?“ ptala se kdysi sousedka malého Šimona. “Slepičku!“, odpověděl klučík hrdě. “A jedna vám stačila všem?“ divila se sousedka. “Tatínek ji sněď sám,“ dodal synáček na vysvětlenou.
Už před rokem 1848 koupil si kimon Mendl spolu se svým bratrem dům mimo obvod židovské ulice, jako majitel musil ovšem býti uveden nastrčený katolík. Roku osmačtyřicátého uvázal se však kimon teprve veřej ně v držení svého vlastnictví, začeš mu pobouřený lid vřískal všechna okna.
Čím bylo však několik skleněných tabulí proti svobodě! V městě se ustavila národní garda, ovšem s německým velením. Taky kimon přistoupil za člena. Velitelem byl bohatý statkář Pecháček, který nikdy neopomněl, když odjížděl na vraném koni svoje vojsko, zastavit se u kimona a říci mu: “Mendle, jak to stojíš?“
Německé kasino bylo prvním a dlouho jediným svobodomyslným  spolkem v městě. Šimon se tam v kruhu majetných měšťanů cítil brzy jako doma. Četly se noviny ze všech končin říše. Mendl sám si předplatil nejliberálnější deník ze všech liberálních, až z Berlína. Odebíral jej i tehdy, když německé kasino se všemi společenskými styky a i s německým zastupitelstvím  v městě vzalo za své. Němci stávali se zpravidla konzervativními Dechy.
Mendl žit pak mezi slovanským obyvatelstvem jako cizinec.  Představoval si, že v hlavních městech velikých národů jsou vzdělaní lidé jemu rovnocenní. Ale pohrdal svým okolím, nenáviděl muže, kteří se opíjeli, a ženy, jež přicházely do krámu kupovat šaty pro sošku, kterou nosily každého roku v slavném průvodu na Svatou Horu. Stará Mendlová radila vždy moudře panímámám, co by jí nejlépe slušelo.
Pouze nejstarší dceru měl Simon provdánu v místě. Její muž, široko daleko známá veselá kopa, Balcer se jmenoval, jezdil po výročních trzích a poutích a volné své dni prosedával v hospodě. Modlit se neuměl a pod vlivem jeho lehkomyslnosti  přestala i Mendlova dcera chodit do kostela.
Mendl byl zvyklý slavit předvečery svátků v kruhu četné rodiny, a když nakonec nezbyl doma než syn Jindřich, na něhož však v ničem nebylo spolehnutí, byl starý otec odkázán na Bakerovy. Pana zetě musil ovšem na sváteční večeři navnadit  lahví dobrého vína a děti nějakým mlsem. A tu se leckdy stávalo, že vnoučata k náboženským úkonům děda nejevila dostatečného porozumění. Mendl si posadil na hlavu  sametovou svou čepičku a stoje zpíval z pozlacené modlitební  knihy huhňaným hlasem staré zpěvy, kterým nikdo nerozuměl.  A tu malá Balcerova dcerka zatahala svého většího bratra za rukáv a řekla mu šeptem, že to bylo slyšet po celé světnici: “Lojzo, podívej se, dědeček se zbláznil!“
Balcera měl kdekdo rád, i jeho tchán, ačkoli zetíček mnoho učenosti v hlavě neměl, celý den kouřil dýmku a rád se napil. Byl to také poněkud vliv Balcerův na pěny souvěrce, že školili Mendla starostou náboženské obce. Ovšem, že se Šimon k tomuto úřadu dostal až hodně starý, měl již vnoučata na ženění, ale radost mu tato pozdní pocta působila přece.
Kromě rakoviny – na tu taky zemřel – jediné vážné potíže a starosti způsoboval mu stále syn Jindřich, který to neměl v hlavě asi docela v pořádku. Kromě karbanu měl také jiné nectnosti. Dobýval se v noci na služku, ta ztropila strašný pokřik po celém domě a ostudu po městě.
Ostatní děti se měly všechny dobře a pojížděly rok co rok ke starému otci na návštěvu. Když přijela chlouba rodiny, Ludvík z ministerstva, se svým synem Ervínem – taky už chodil kluk do gymnázia! – pouštěl se stahy Mendl do politiky,  neboť měl ve svém nejpodařenějším synovi oporu.
Balcer vzal ve svém rozohnění do rukou číslo berlínských novin, které se tu válely, a vykládal: “Jako je tenhle váš list svobodomyslný mezi Němci, tak jsou Mladočeši svobodomyslní  mezi námi v Čechách. Proto si taky úředně říkají národní strana svobodomyslná.“
“Pěkná svobodomyslnost, když drží s rusky carem!“ odporoval  tchán. “Staročeši, to jsou aspoň vzdělaní a slušní lidé, ale jdi mi k čertu s tvými ševci a domkaři! Však si tvoje děti berou z tvých řečí příklad. Povídal mi onehdy rabín, že tvůj Lojza chce tu Bednářovic holku a dá se prý kvůli ní vyprat. No, ať jen to udělá, Lidi nic neztratí a křesťani nic nezískají na takovém hlupáku.“
“Mně to také není vhod,“ omlouval se Balcer, “děvče nic nemá, a my bychom potřebovali peníze do obchodu. Ale co mohu dělat, pantatínku? Dorostlého člověka nemohu bít, To víte, jak to bývá u těch mladých lidí. Myslí si, že je v nebi, a zatím je –.“
Ludvík, velkoměstský člověk, který neměl ani hlas ani nadšení, aby mohl se zdarem se zúčastniti tohoto sporu dvou venkovanů, nasadil si raději na hlavu klobouk a vyšel si na procházku městem. Taky Balcer vykouřil konečně svou dýmku,  u kamen z ní vysypal popel a poroučel se.
V pokoji zbyl stroj Mendl s Ludvíkovým synkem. Ervín přitáhl si nízkou stoličku k pohovce svého děda a vypravoval mu o velikém městě, o matčině domácnosti, o společnosti, která se u nich doma schází o úřednících, důstojnících a urozených pánech a dámách. “Ach,“ vzdychl si hoch “kdyby se tatíček byl dal pokřtít, mohl dnes už být šlechticem.“
Šimon Mendl hleděl zadumaně na neskleněnou skříň, ve které byly v černé kožené vazbě s hojným zlacením narovnány knihy Starého zákona. Po tisíciletí a tisíciletí shromažďovaly tyto popsané a potištěné stránky kolem sebe věrný svůj lid, semitské pastýře, syrské rohlíky a bojovné Indogermány stmelily  v jeden národ, který v dobách nejkrutějšího pronásledování  rostl a přijímal v svůj střed jak Římany, tak černochy, Tatary i Slovany. Nevinně prolitá krev, ponižování, život bez práva a beze cti, nic z toho neochromilo moc Svaté knihy. Ale budova na ni položená se zatínala hroutit pod prvním mírným dechem svobodného života.

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain