Skip to content

Štika

Jemnocitný člověk vstupuje v ovzduší hrobu a smrti vždycky s pocitem úzkostné úctu, a z tohoto  duševního rozpoložení vyplývá velikomyslná nevšímavost k malicherným podrobnostem, jaké obepínají již každý zjev tohoto světa. Chci-li se přece poněkud šíře rozepsati o smutných událostech,  které způsobily tak mocný rozruch v našem obchodním a peněžnickém prostředí, činím tak,  poněvadž bez této, řekněme třeba – nešetrnosti  z naší strany, celý případ se nejeví dosti srozumitelným. Generální inspektor pojišťovny pan Karel Drak, jenž v strašlivém dramatu i činně i trpně jako hlavní hrdina měl účastenství, byl mladý, uhlazený muž, společenských mravů, chodil do bálů, hrál tenis a miloval zábavu a hovor s elegantními ženami. Nejčastěji se zjevoval v létě zrakům svých spoluobčanů v bílých šatech, s tenisovou raketou pod ramenem a obyčejně v průvodu jedné nebo dvou paniček. Šuškalo se o něm, že udržuje nedovolené poměry s ženami svých přátel a známých. Kolikráte mu veřejné mínění křivdilo, nevím, jisto je však, že se, co se týče jeho podezřelých sklonů, nemýlilo úplně. Špatná náklonnost, před niž lidstvo již v desateru je varováno, probudila se v mladém muži již na počátku jeho úřednické dráhy, když se ucházel  o místo uprázdněné úmrtím staršího kolegy. Počítal pevně s protekcí svého blahosklonného  přítele, pana ředitele Mezerky, a zdálo se, že ctižádostivá  touha mladého muže dojde svého ukojení,  když tu najednou, nikdo nevěděl proč a jak, všechno se zvrtlo.
Sběhlo se to tak: Pan Karel Drak přišel v obvyklou dobu na návštěvu k svému vlivnému příteli. Ten však nebyl doma, pouze milostpaní byla přítomna a koupala se právě. Ve zvláštním projevu přízně přijala paní Mezerková hosta v slyšení přes příčící se tomu ohledy společenské a rozmlouvala s ním pootevřenými dveřmi koupelny.
Paní Mezerková byla dáma v nejlepších letech, kypících tvarů, a Karel Drak byl mlád. I myslím, že uvedení těchto dvou věcí postačí, aby každý poznal velikost pokušení, jemuž osoba před pootevřenými otevřenými dveřmi koupelny dlící a zachycující svým sluchem jemné zvukové vlny vzniklé utíráním se z vody se vynořivší krasavice byla vystavena. Karel Drak pokušení odolal. Vzpomněl si na svého příznivce, na přislíbené místo, uvážil, že snad poněkud nezvyklé chování milostpanino je pouhým výronem její nic zlého nezamýšlející  dobrodružství, a spasil se jako egyptský Josef útěkem. Následky tohoto šlechetného hnutí mysli nebyly  v patřičném poměru s odměnou, jakou si ctnost mladého muže po právu vysloužiti měla. Při příští jeho návštěvě milostpaní se ani neukázala a pan ředitel byl mrazivě chladný, tak že se Karel Drak raději ihned poroučel. Stejně odmítavým bylo chování páně Mezerkovo i na ulici a v kavárně. Slíbené místo dostal jiný, a v duši Karla Draka byla otřesena víra v lidovou moudrost, která tvrdí, že s poctivostí nejdál dojdeš.
Názor mladého Karla na lidskou lehkomyslnost,  vybudovaný dle knih, novin a podle doslechu, byl poněkud pochmurný. Souboje, vraždy ze žárlivosti  jakož i sebevraždy, zničené životy, vitriol a lysol, to vše vyvstávalo před jeho duševním zrakem v plné životnosti a varovalo nezkušeného, v jehož obrazotvornosti klamaný manžel se objevoval  v podobě starořecké démonické bytosti s divoce vlajícími vlasy a pronásledující s chumáčem krouticích se jedovatých plazů v ruce prchajícího zločince.
  Kdyby při vstupu do života představy Karla Draka byly nalezly náležitého potvrzení a opory ve skutečnosti, byl by jistě pokračoval jeho vývoj jinou cestou, než jaká vede ke zkáze duše a mnohdy i těla. Ale pohříchu první zkušenosti mladého muže byly toho druhu, že spíše ke konání špatnosti  povzbuzovaly než před nimi varovaly.  Z prvních známostí Karlových, jichž si vysoce cenil, byl správce knížecího panství, a zároveň ovšem paní správcova. Chtě nechtě točil se Karel dvorně kolem zdravím a spokojeností zářící mladé ženy, a i ona se často zahleděla na hezkého a způsobného mladého muže, jakým pan Drak bez odporu byl.
Karel byl však povahy pochybovačné a proto výmluvné řeči očí dobře nerozuměl. Zdálo se mu, že utkvělý pohled stejně může znamenati hlubší zájem jako jemné upozornění na kterýsi toaletní nedostatek, a úsměv mohl býti i výsměchem. Proto  nedbaje bezprostřední blízkosti pana správce.
Kdysi večer ve veselé společnosti a v zahradní místnosti hleděl se mladý muž dorozuměti se svou zbožňovanou koleny.
Netřeba podotýkati, že nálada byla již vůbec následkem požitého piva povznešenější. Skrytá hra stávala se odvážnější a ohnivější, až tím vzbuzena byla pozornost páně správcova, a on v návalu nemístné zvědavosti zdvihl ubrus a podíval se pod stůl. Karel skryl tvář svou v sklenici. Konečně se jeho hlava
po dlouhém pobytu vynořila z hlubin nádoby a oči opatrně klouzaly po obličejích soustolovníků. Vše bylo v pořádku. Správce byl zabrán do živé rozmluvy se svým sousedem. Nikdo nic nepozoroval. mladému muži spadl kámen ze srdce, ale dobré naučení pro budoucnost si z tohoto případu nevzal. Ještě jednou ho mírně napomenula prozřetelnost, a to tehdy, když příteli jeho, výbornému muži, ba dokonce majiteli realit, padl neopatrností ženy jeho Antonie do rukou lístek následujícího znění:
„Milá Tončo! Přijď zítra jistě mezi čtvrtou a pátou!
Očekává Tě toužebně Tvůj K. D.“
Manžel paní Antonie odebral se rovnou  k svému svobodnému příteli
pro vysvětlení, jež se jednomu z nich zdálo nezbytným a ukázal mu psaníčko. Karel přišel do největších rozpaků, prohlížel si dopis z prava i z leva, usmíval se hloupě a nakonec ze sebe vypravil: “ Tohle je ode mne… Jak jsi k tomu přišel?“ Zapírat nebylo možno. “ Opovážil jste se, pane, poslati tento vzkaz mé ženě?! To je nestydatost!“ rozkřikl se klamaný manžel.
„Prosím tě, nerozčiluj se!“ chlácholil Karel svého přítele. „Nevím, jakou mám nyní hlavu. Tyhle řádky byly určeny krámské z papírnického obchodu od naproti…
A napsal jsem na obálku adresu tvé paní! To je vskutku divné… Ta dívka se jmenuje Julča a já ji tady nazývám Tonča,co tomu říkáš? Přítel, který bez přímých důkazů se neodvážil předstoupiti před svou choť jako žalobce, po málo uspokojivém vysvětlení Karlově řekl hodně mrzutě, ale celkem chladně: „Milý brachu, upozorňuji tě,  že přijdu-li na to kdy, jak nečestným způsobem chceš zneužíti přátelství, jež tě pojí se mnou a s mou rodinou, přeruším s tebou veškerý styky.“
Není divu, že tato mírnost našeho mravnostního podnebí učinila Karlovu povahu nadmíru změkčilou. Začal věřit, že svým špatným životem vykonává dobré posláni na světě, nebavě se toliko sám, nýbrž zpříjemňuje život i zdvojeným svým bližním. Při všech zábavách byl nepostrádatelný, a to nejenom ženám, nýbrž i mužům, zvláště šlo-li o zcela důvěrné veselí vyhražené jen pánům, pivu a příliš průhledným vtipům.
Karel Drak pokládal se za štiku v rybníku, prohánšjící líné kapry, čímž mají býti označeni ženatí  lidé, které snadný život a ohledy napravo i nalevo učinil“ společensky ospalými. A Karel byl celkem štikou mírumilovnou, která nikoho nepozřela,  naopak obci prospívala, zahánějíc nudu a trudnomyslnost od prahů spřízněných bytostí a nežádajíc za to nic víc než svůj skrovný podíl  z té či oné hostiny. S Wilmerovými se seznámil generální inspektor Drak v lázních, kde na dovolené trávil neparnější letní dny. Od vidění je již znal, zdravil se s nimi doma, a s panem Břetislavem Wilmerem, dirigentem filiálky úvěrního ústavu, měl již několikrát obchodní řízení. Cizí prostředí je dokonale sblížilo. Wilmerovi byli příjemní lidé, muž nosil černý nakroucený knír, byl světa znalý člověk, vzezření obchodnicky – mezinárodního. Paní byla hezká bruneta, štíhlá a vzrostlá, a dle názoru Karlova tvořila příjemnější  část manželské dvojice. Pak tu byly dvě děti.
S paní Wilmerovou se Karel procházel po městě,  seděl s ní v lázeňských sadech při koncertě a chodili spolu občas na výlety do okolí. Panu Wilmerovi  dělal Karel společníka na večer v malé plzeňské  hospůdce, a dětem kupoval cukroví.
Po návratu  k domácím luhům pokračováno v krásném tomto poměru, a ideální vztahy tyto byly by mohly trvati dodnes – kdyby se paní Wilmerová nebyla stala žárlivou. K vůli které dámě to bylo, je celkem lhostejno; jisto jest, že kteréhosi dne přistoupila paní Wilmerová  k svému příteli a pravila mu uštěpačně: „Nějak příliš se otáčíte kolem té malé tlusté selky, můj drahý!“
Karel chtěl mírně věc tuto urovnati, i řekl, upíraje  svůj láskyplný pohled na hněvající se paničku: „Upokojte se, nač bych to dělal? Víte, že je mi to jedno.“ Tímto nepromyšleným a neopatrným výrokem přilil ovšem jen oleje do ohně. Napjetí stoupalo a dosáhlo svého vrcholu brzy na to při večerním posezení v kavárně v kruhu četné společnosti. Paní Wilmerová chovala se přede všemi lidmi a v přítomnosti  svého muže k panu generálnímu inspektoru  Drakovi tak hrubě, že vznikla z toho veřejná ostuda. To, co byla dříve veřejným tajemstvím, stalo se veřejným skandálem.
Paní Wilmerova se neuklidnila ani doma, nýbrž  propukla v křečovitý pláč a vrhla se svému choti k nohám a vyznala se mu ze všeho, svolávajíc nejkrutější tresty nebes na svého svůdce a ničitele domácího štěstí. Tato prudkost citů přesvědčila však pana dirigenta  Břetislava Wilmera, že osten lásky příliš hluboko vnikl do srdce jeho choti, i nechtěl jako muž ohleduplný a jemnocitný blahu svých milých státi v cestě. Kteréhosi dne zmizel nikoli aniž by nebyl učinil značnou mezeru v pokladní hotovosti svěřené mu filiálky úvěrního ústavu. Nepřišlo se na to hned, a když konečně byl vydán na uprchlíka zatykač, zjistilo se, že ujel do Ameriky.
Líčit souhrn utrpení a veškeré nepříjemnosti, jež úřady a detektivové státní i soukromí snažili se způsobiti nešťastné oběti své, přeskakuje rámec našich technických možností. Osmkrát byl bývalý dirigent filiálky úvěrního ústavu zatčen, třikrát stál před porotou, šest amerických soudců, 13 žalářníků, pět porotců musil podplatit, aby opět nabyl svobody. Na svém útěku prošel sedmnácti státy severoamerické Unie a utratil veškeré své jmění. konečně pronásledován strážníky chtěl po způsobu amerických  tuláků skočiti na rozjetý vlak pacifické dráhy.  Tento akrobatický kousek se nezdařil, těžké vozy přejely přes ubožákovo tělo a roznesly jeho údy po trati do vzdálenosti pětasedmdesáti kilometrů, z kteréhožto důvodu jednotný pohřeb nemohl býti uspořádán. Každý železniční hlídač zametl pouze před svým prahem.
Když Karel Drak poznal bouřlivou přirozenost  milostpaní Wilmerové, vzdal se svých příjemných  vztahů k její osobě – krášle snažil se jemných vztahů. V tomto svém počínání byl ještě utvrzen, když se proneslo, jak ruka páně dirigentova  nemilosrdně řádila v pokladně mu svěřeného  ústavu. Divit se panu generálnímu inspektoru Karlu Drakovi pro jeho opatrnost nikdo nebude, uváží-li, jak je pro peněžníka a obchodníka nepříjemným  býti jmenován – ať již v jakémkoli spojení – zároveň s osobou defraudantovou. Maří to mnohé vyhlídky do budoucnosti – také i onaké. Také paní Wilmerová uchýlila se ze svým smutkem a se svou bolestí do zátiší. Teprve když jí došla z Ameriky zpráva, že manžel její náhle zemřel, napsala panu Karlu Drakovi, generálnímu inspektoru pojišťovny dopis, jehož těžiště se nalézalo  v této větě: „… Když to se všecko stalo k vůli Vám, budete zajisté věděti, co je Vaše  povinnost …“  Karel snad vskutku nevěděl, co je jeho povinnost  a proto zastrčil dopis do své náprsní kapsy a zapomněl naň odpovědět. Když takto bezvýsledně minulo několik dní, rozhodla se paní Wilmerová, že nejlépe bude, promluví-li si osobně s milým svým přítelem. Elegantní a vábná i v černém svém smutku, provedla, co si usmyslila, přišla ke Karlovi do bytu na docela důvěrný rozhovor a znovu ústně mu připomenula jeho svatou povinnost.
„Milostpaní,“ pravil Karel Drak co možná šetrně,  usedaje naproti své návštěvnici do houpací židle, „kdybych se chtěl ženit, nezačínal bych si nic s vdanými paničkami. Uznejte, že by to bylo nesmyslné jednání. Jaký by byl v tom vtip, chtít při nynější drahotě dostat věnem cizí děti a zkušenosti.  Kterých prakticky nelze upotřebiti?“
Když návštěvnice v smutku delší rozhorlenou řeči odmítla hmotařské názory bývalého svého přítele a postavila se na stanovisko idealistické, odpověděl pan Drak: „Jak bych vám kdy mohl důvěřovat,  když jste za zády svého nebožtíka měla nedovolený poměr?“

 

Posléze v prudké výměně slov prohlásil pan generální inspektor, že zákony dobrých mravù jsou v lidské společnosti tímtéž, co při kartách pravidla hry, a že odloží-li nìkdo desítku nebo eso do talonu, po právu se mu stane, vyhodí-li ho z hospody. Co se dále stalo, je obestřeno rouškou tajemství, jak se říká v květnaté novinářské mluvě soudní síně. Jisto je pouze, že když domovník vnikl do bytu, z něhož ozvalo se několik střelných ran, nalezl paní Wilmerovou v mdlobách na pohovce, a pana Karla Draka roztaženého na koberci  s prostřelenýma prsama, hlavou a krkem. Revolver se válel na zemi. Paní Wilmerová se sama na nic nepamatuje a její obhájce tvrdí, že jednala v nutné sebeobraně. Ať je tomu tak nebo onak, ví se předem, že bude porota milostivou vůči ženě, jejíž zločinem je nanejvýše, že mstila zničené své štěstí, pošlapanou čest svých dětí a smrt milovaného manžela. Je vyloučeno, že by rodinná takto tragedie, jež způsobila tolik rozruchu, vyžádala si ještě jednu oběť, když hlavní viník slabou rukou ženy došel konečně své odplaty.
„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain