Skip to content

Syn majetných rodičů

Pepíkův otec nebyl sice náramný boháč, ale měl přece jen slušný majetek; dům bez dluhů a polnosti. Patřil k starousedlým  měšťanům, kterým se říká na českém jihu kamenáči. Měl šetrnou ženu a několik dětí.
Na obecné škole nevynikal Pepík ani zvláštní přičinlivostí ani nadprůměrnou chápavostí, ale nebyl celkem hloupější než všichni ostatní kluci. Když vychodil pátou třídu, rozhodli rodiče, že půjde na studie, jednak aby se měl dobře na světě, jednak aby dělal čest rodině.
V místě bylo gymnázium, navštěvované většinou chudými hochy z města a z okolí. Pepík se až podivil, co je nouze mezi jeho druhy, když dobré čtyři pětiny třídy psaly žádost o úplné nebo alespoň poloviční osvobození od školného – vystavené domovskou obcí.
Celkem nevypadali tito chudáci tak zle. Například Pepíkův soused ve školní lavici, učitelovic Jarka, byl přistrojen jako by ho byli vytáhli ze škatulky. Měl hnědý oblek zvlášť na sebe ušitý, malou černou kravatu, ba dokonce i manžety nosíval. Pepík vedle něho nedělal majetku svých rodičů velkou čest. Na krku mu visela špinavá vázanka, kterou otec odložil, a kalhoty a boty byly mu příliš velké, neboť donedávna si v nich vykračoval starší jeho bratr. Nejhorším však kusem Pepíkovy garderoby byl svrchní kabát, jakýsi to druh krátkého zimníku. Starostlivá máti, když se dohodovala o jeho zhotoveni,  nařídila přísně mistru krejčímu, aby nešetřil na rukávy a na šířku látkou, jinak že kluk za rok z toho vyroste. Pepík nosil pak kabát dlouhá léta a nevyrostl z něho nikdy. Musím připomenout, že tento zimník či svrchník byl zhotoven z chlupaté látky, a že vynesl svému majiteli trvalou přezdívku: Pepík v houni.
Nejchudší hoši ve třídě byli přespolní, ale i těm Pepík často záviděl. Chodili sice někdy až dvě hodiny ráno do školy a večer zase domů, ale v poledne slezli se v malé hospodě u skleničky piva, okusovali své z domova přinesené krajíce, když právě nedostali oběd v dobročinném spolku. Obuti byli do vysokých holinek, nosili myslivecké nebo černé selské kabáty, upjaté až po krk, a na břiše se jim houpaly ocelově tlusté řetízky jako bagounkářům.
Co chvíli potřeboval Pepík, když nic jiného, aspoň nový sešit a otec i matka hubovali, co že s tím papírem dělá: a když konečně dali peníze, chtěli, aby synek se pěkně poděkoval. To už hlásil: “Copak já vám o to stojím? Mnohem raději bych se stal strojvůdcem.“ Pro tuto vzdorovitost synovu nabývaly domácí rozbroje někdy povážlivého rázu a mladý student přicházíval do své třídy bez sešitu, ale za to s modřinami.
Chudí kluci museli se pro osvobození od školného přičiňovat,  aby měli dobré vysvědčení. Pepík však o sobě věděl, že je to docela jedno, jaké bude mít známky jak z učení, tak z pilnosti a mravů, jen když projde.Ve svém srdci obdivoval svého spolužáka Váhu, hranatého selského synka, jenž se těšil všeobecné vážnosti, neboř rozdával na všechny strany pohlavky; s menším obdivem vzhlíželi k němu páni profesoři, neboť když byl vyvolán, vstal líně, sklopil hlavu a mlčel. Profesor češtiny zrobil naň tyto veršíky:

Povstale Váha v tomto čase,
neřek´ slova, seď si zase.

Ale Váha si z těchto posměšků málo dělal a v přestávce si pohrdavě ulevoval: “Máme statek, já chci jít domů jezdit s krávami.“ Také svého cíle dosáhl a ke konci roku propadl strašlivě. Jak jsem pravil, Pepík se tomuto umíněnému sedláku obdivoval, neboť sám neměl dostatek zmužilosti k rozhodnému  činu.
A do propadnutí neměl kolikrát daleko. Když byla jeho rodičům doručena praní písemná výstraha od ředitelství ústavu, ve které bylo lze se dočísti, že Pepík ani v učeni ani v mravech obzvláště nevyhovuje, ztratil se nezvedený synek rychle z domu. Bylo to v zimě. Sedl si v opuštěných městských sadech na zasněženou lavičku, otevřel knížku, jakoby se chtěl učit, ale pro slzy neviděl na řádky. Doma byla zatím po něm veliká sháňka. Rozhodli se, že mu vezmou domácího učitele. Na odporoučení třídního profesora přihlásil se starší student  z posledních tříd gymnazijních, syn chudé vdovy, ale límec měl vysoký až nad bradu a na ruce náramek a chodil jako páv; Pepíkovi rodiče mu dali plnou moc, že může dát svému žáku pohlavek, kdykoli uzná, že je toho třeba, což ovšem se Pepíkovi valně nezamlouvalo, poněvadž měl dost na ranách, které mu až dosud byly uštědřovány.
Domácí učitel přerušoval časem k veliké radosti žákově nudu svých výkladů chvástáním o svých záměrech. Mínil ve státní službě nebo u vojska pracovati k větší slávě národa. Dopadlo to trochu jinak, šel na práva a pak k politickému úřadu. Zůstal mezi svými rodáky, ale netěšil se veliké oblibě, neboť rozpouštěl ledajakou schůzi a nakonec musel s hanbou zažádat o svoje přeložení.
Ušňupaný ředitel nepřicházel pouze do třídy oznamovat nepříjemné zprávy z profesorských konferencí nebo sledovat vyučování. Také se přihrnul někdy s potěšitelným vzkazem, že bruslařský spolek snížil pro studující vstupenky pro celou sezónu více než o polovičku, docela chudým je ochoten dokonce povolit vstup zadarmo. Kdo chce bruslit, ať se přihlásí. Pepík se také přihlásil, neboť si vzpomněl že má na půdě staré své brusle. Ale na druhy den se musel zase odhlásit, neboť brusle mu byly již malé a nové nedostal. “Raději seď doma a uč se!“ řekla matka; a po chvíli dodala: “Ještě bys se uhřál a uhnal si nějakou nemoc.“
Když se později jednalo o návštěvu plovárny, tu Pepík se ani nehlásil, aby se vyhnul ostudě. Slyšel doma tolik nářků nad drahotou a velikými vydáními a tolik stížností do nesvědomitosti  nájemníků, do nespravedlnosti berního úřadu a do zištnosti  sousedů, že měl často dojem, jako by se krov rodinného domu měl mu v nejbližší chvíli zřítiti na hlavu.
Peněz na útratu Pepík sice nedostával, ale zaopatřoval si je ne zrovna čestným způsobem. Prohledával otcovy, matčiny a bratrovy šaty a zpravidla našel nějaký zapomenutý krejcar. Pak si dal s několika stejně smýšlejícími spolužáky dostaveníčko  do malé hospody a tam sedávali hoši u sklenice přikrčeni v tmavém koutě. Kouřili, pokud to jejich žaludek snesl, a vypravovali si všelijaké dobrodružné věci o profesorech, kteří dostali bití, když šli špehovat své žáky, a o ženách a o všech tajemných věcech, které se týkaly krásného pohlaví.
Taneční hodiny pro studenty byly jednou za dvě léta. Některý rok ředitel dělal s povolením návštěvy veliké drahoty, jindy zase žáky do nich hnal. Tento poslední případ se udál, když přišla řada na Pepíkovu třídu. Pepík oznámil doma vůli páně ředitelovu a rodiče nic vážného nenamítali. “Ale budu k tomu potřebovat černé šaty,“ řekl trochu bojácně synek. To změnilo názor rodiny úplně. “Na tyhle věci máš ještě čas,“ řekla matka. “To ti neuteče,“ dodal otec.
Taneční horečka uchvátila celou třídu. Hoši cvičili ve školních přestávkách kroky a povídali si o děvčatech. Pepík seděl opuštěn v lavici a díval se rozmrzele do sešitu s řeckými slovíčky. Večer na ulici bylo taky trudno s někým chodit, nejenom proto, že hovor se točil stále kolem holek a tancování,  ale také se stávalo zpravidla, že druh pravil s důležitým výrazem v tváři: “Odpusť!“ a zmizel kdesi za rohem, kam ho zvábila útlá postava pospíchající dívky.
Hoši více si sebe hleděli, nosili čisté límečky a v neděli na korzu bylo Pepíkovi v jeho chlupatém starém zimníku a neforemném  klobouku mezi nimi trapno. Počal se svých druhů stranit a konečně se vůbec bál mezi lidi. Chodíval večer sám do Opuštěného stromořadí, ruce v kapsách a hlavu skloněnou. Potkával tam podivnou trojici, která se vynořovala vždy v těchže místech ze stínů stromů a zdí a ozářena měsícem naplňovala srdce Pepíkovo tajemnou hrůzou. Starší žena, asi padesátnice, tlustá, s šátkem na hlavě, kráčela po boku třicetiletého  muže ve vysokých holinkách a s beranicí na hlavě. Muž měl řídký zrzavý plnovous a modré oči, které vypadaly jako slepé. Podle obou těchto osob pobíhal tiše veliký huňatý pes.
Čtvrthodinná prázdeň před vyučováním bývala dříve Pepíkovi  velice drahou. Skákalo se přes lavice a přes profesorův stolek, opisovaly se úkoly, tu a tam se dva seprali, vůbec o zábavu bývalo postaráno. To všechno se od tanečních hodin změnilo a Pepík uznal za dobré přicházeti do školy zrovna před příchodem profesora. Ani později, když tancovací horečka  pominula, nenastalo již sblížení mezi Pepíkem a jeho spolužáky. Ani akademie, kterou po maturitě třída pořádala, se nezúčastnil.
Poslední svoje středoškolské prázdniny nestrávil Pepík ani přemýšlením o tom, jaké zaměstnání si zvolí – to nechal úplně na vůli rodičům – ani žádnými čarovnými nadějemi do
budoucnosti, ani se neveselil jak se patří. Myslil jen na Prahu. Ne, že by byl cítil obzvláštní lásku k hlavě českého království, ani přílišnou zvědavost. Znal Prahu, byl tam s rodiči na výstavě. Byl pouze omámený předtuchou volnosti.
Se stovkou v kapse a vyzbrojen mnohými vzácnými radami,  které neposlouchal, přijel Pepík do Prahy. Šel do hospody,  dal si malou papriku a pivo, zabořil hlavu do dlaní a vytřeštěnýma očima díval se do prázdna. Cítil se novým člověkem.  Podíval se do divadla, do noční kavárny a v neděli si vyrazil do přírody. Slunce ještě pěkně svítilo a krajina se skvěla v nádherných barvách podzimu. Chodil také do přednášek.
Setkal se s učitelovic Jarkou. Pozdravili se vřele a vypravovali  si. Jarka byl osvobozen od placení kolejného kromě toho dostával obědy od kteréhosi studentského fondu. Taky hodiny mu zaopatřili. Měl na hlavě lesklý plstěný klobouk, stále byl tímže uhlazeným mladým mužem jako doma na ústavu. Ale v proudu řeči počal si stěžovati, že nemá na večeři a vypůjčil si posléze od Pepíka.
Také jiní chudí známí a kolegové obraceli se na Pepíka s touže žádostí o půjčku. Když někoho odmítl, řekli mu do obličeje, že je špína. A Pepík viděl často svoje dlužníky chodit vesele po kavárnách, zatímco sám musel sušit hubu.
Pepík přišel tomu brzy na kloub, že je mnohem chytřejší prohýřiti své peníze sám, než je strkati druhým. Zařídil se podle toho, a když mu poslali z domova na prvního peníze, neukázal se třeba na týden ve svém bytě. Zato poslední dny v měsíci byl tím pořádnější. Nehnul se z domu a v posteli očekával příchodu listonošova.
Nadělal taky trochu dluhů, ale věřitelům brzo došla trpělivost  a obrátili se rovnou na jeho rodiče, z čehož nastala velice čilá výměna názorů mezi otcem a synem. Pepíka to zamrzelo, chtěl se osamostatnit a hledal si místo písaře v kanceláři a nějaké hodiny. To mu bylo tuze zazlíváno všemi známými, neboť se jim právem zdálo zavrženíhodným činem, když takto syn majetných rodičů ubírá chudým lidem chleba.
Co vám mohu ještě říci? Pepík seběhl ze studií, nestalo se z něho nic pořádného, ani se neměl dobře, ani nesloužil své rodině ke cti. Doma neradi o něm mluvili, a když se přece tak stalo, vypočítávali s povzdechem, kde který hoch z města a z kraje s výborným prospěchem dostudoval a dobře se zaopatřil  přes to, že se mu z domova nedostalo nijaké podpory.