Skip to content

Tichý život

Několik minut po osmě přicházíval Viznar do kancéláře. Svlékl si pomalu kabát a nastrojil se do svého pracovního úboru, pak se nějakým vtipem obrátil na sluhu, na to sňal z hřebíku klíč a vyšel do síně. Když se vrátil, bylo již aspoň půl deváté. I zasedl ke stolu, protáhl se několikráte a začal pracovat.
V deset hodin poslal si sluhu pro párky a pivo. Jedl pomalu, pak si utřel mastné ruce a znovu obrátil zřetel ke své povinnosti.
Někdy ovšem, nejčastěji se to přiházelo v pondělí, využitkoval Viznar příhodného okamžiku k posílení znaveného těla krátkým spánkem. K tomu účelu měl širokou svou skříň vystlanou starým šatstvem. Schoulil se, jak toho omezený prostor vyžadoval, přivřel z vnitřka dveře skříně a hodinku si schrupl.
Upozorněn smluveným zaklepáním sluhy, že doba odpočinku minula, vylezl ze skříně, přičísl si vlasy a šel navštívit svého přítele Kotka.
Byli zcela různých povah, nijak se k sobě nehodili a neměli také nijakého rozumného důvodu pro své poněkud důvěrné styky. Ale byli tak trochu krajani, mluvívali spolu jako kluci a to stačilo, aby si tykali.
Kotek byl velice svědomitý člověk. Nepociťoval sice také nijaké lásky ke svému zaměstnání, ale při jakékoli nedbalosti měl pocit, že někoho okrádá. Byl vadný ke stranám a k podřízeným, kolegiální s kolegy, uctivý k představeným, ale nejevil přitom přílišné snahy, aby se jim zalíbil.
Tím, že Viznar přišel k němu na návštěvu, nedal se Kotek nijak vyrušiti. Pokynul pouze hlavou a psal dále. Viznar mluvil o poslední schůzi nebo o tom, co stálo ve Věstníku. Stavovské otázky byly jeho nejoblíbenějším tématem a věnoval jim týž vřelý zájem jako ještě jen hře v karty, pivu a děvčatům.
Nechci Vadit, že by byl Viznar ničemu jinému nerozuměl. Naopak, dovedl se rozhovořiti o všem, byl zvláště bystrý politik, neboť čítal dosti pravidelně noviny a jeho kritiky byly zdrcující.
Snažil se poctivě, aby probudil Kotka z jeho netečnosti a aby mu vštípil vědomí všech sociálních křivd, které se úřednictvu dějí. “To není bída, v které žijeme,“ řečnil, “to je katastrofa! Za posledních dvacet let se všechno aspoň dvakrát zdražilo, to je statisticky dokázáno. A zdvojnásobily se naše příjmy?“
“Ne,“ odpověděl Kotek, “tehdy jsme byli rádi, když jsme měli krejcar na kolotoč.“
“Nemluvím o nás dvou, nýbrž o celém stavu,“ pokračoval Viznar. “Sám na sobě cítíš přece taky dnešní drahotu. Musíš se uskrovňovat, každý halíř dvakrát v ruce obrátit než jej vydáš. Je vůbec možno, aby za těchto poměrů člověk uživil ženu a děti?“
“Vždyť žádné nemáš,“ pravil vyčitavým hlasem Kotek.
“Ale mohl bych mít,“ rozkřikl se Viznar.
“A já snad ne?“ řeď Kotek a podíval se úkosem na svého přítele. Ten pokrčil rameny a vzdychl: “Ty jsi dřevo! – Nepůjdeš do vinárny?“
Kotek potřásl hlavou. “Ne, zkazil bych si oběd.“
Viznar nechal ve dveřích své kanceláře trčet klíč a seběhl jen tak bez klobouku do vinárny. Seděl tam již profesor, pak jakýsi herec s chotí a pan poslanec. Mluvilo se trochu o divadle a trochu o politice. Viznar se dvořiI mladé paní, vypil čtvrtku a osmičku, snědl několik oček a potom se podíval roztrpčeně na hodinky: “Zatraceně, čas utíká!“ A poroučel se.
O půl druhé skládal již Viznar v kanceláři pomalu své věci. Převlékl se, zapálil si cigaretu, a neměl-li naspěch a nebyl-li zrovna hladov, stavil se pro svého kolegu.
Často se to ovšem nestávalo. Kotek přicházíval k obědu do svého hostince velmi opožděně a sedával zpravidla sám.
Pojedl pomalu, a pak šel domů, zapálil si cigaretu a lehl si na pohovku.
Kupodivu, toto povalečství nepůsobilo na Kotka nijak trapným dojmem, kdežto při kartách a ve společnosti býval obyčejně zachvacován vyčítavým pocitem, že mrhá časem a tento pocit stupňoval se v únavu a stud.
Ovšem podobně se Kotkovi dařilo i při ušlechtilých zábavách, na koncertech a v divadle. Byla to však veliká vzácnost, šel-li tam, neboť začátek spadal zrovna na dobu, kdy se Kotek ubíral k večeři. A málo co mělo proň takovou přitažlivost, aby s večeří si přispíšil, nebo aby ji odložil na pozdější hodiny.
Hodiny své odpolední prázdně vyplňoval Kotek způsobem, který sice nebyl zvláště příjemným, ale také nevzbuzoval trapných pocitů. Díval se do stropu, pozoroval jak oko v stálé změně zachycuje obrazy týchž věcí, naslouchal zvuku houslí, na nichž za úzkou stěnou vedlejšího bytu vyluzoval kdosi úryvky známých písní, a zachycoval citlivým sluchem soubor zvuků, který ztlumený zavřenými okny vnikal do pokoje, hukot elektriky, rachocení vozů a lidské hlasy a kroky.
Kromě Viznara nikdo ho domů nepřicházel navštívit. Kotek taky nikdy nikoho nepozval a Viznar dostavoval se pravidelně až před prvním, kdy mu docházely peníze.
Oba přátelé seděli proti sobě, jeden na pohovce a druhý v lenošce, kouřili cigarety a hovořili. Viznar činil spoustu návrhů, kam jít a co podniknout. Kotek přistupoval někdy na neuskutečnitelné záměry, ale hrozilo-li vážné nebezpečí, že by měl něco nezvyklého učinit, shledával obratně všechny možné výmluvy.
“Takový pecivál, jako jsi ty, měl by se jen oženit,“ frkával Viznar.
“Sedím v hospodě víc jak jiní. V poledne, večer, někdy i odpoledne v kavárně,“ odpovídal Kotek.
“Ale nic tě tam netáhne. Odvyk‘ bys si to a válel bys se doma,“ dorážel naň Viznar.
“Doma se válím těch několik hodin, že tu mám klid,“ vysvětloval Kotek. “Ale ty miluješ ruch a shon, pročpak se ty neženíš?“
“Já, pročpak já?“ hájil se Viznar. “Já se docela pěkně na světě bavím a vlasy mi taky ještě všechny nevypadaly. Taky jsem četl jednou hezkou věc, velice bystré pozorování. Napsal to nějaký Francouz, tuším Balzac. Tohleto: Člověk, který má své úřední hodiny, je nejzpůsobilejší, aby se stal paroháčem.“
“Máš špatné svědomí!“ smál se mu Kotek, “ale mohl bys si najat byt blízko úřadu, doskočil bys si tam jako před polednem do vinárny.“  .
Jindy mluvili přátelé o světových událostech. Viznar věděl při všem, jak se co má dělat a kde je chyba, kdežto Kotkoyy myšlenky bloudily někde v daleku. Byl by si přál nasadit svůj život za něco. Ale měl málo důvěry k sobě. Řekl si, že život je těžký, a že ne každý v světě byl by co platen.
“Což strhne-li se něco u nás doma?“ rozumoval. Bude to zase něco podobného, jak v roku 66? O čí zájmy bude se zas jednat? Neviditelný pomník vztyčí se nad těly mrtvých bojovníků. “A padli, nevědouce zač!“
Viznar, který rád kázal, pustil se zase kdysi v noci v hostinci do svého přítele a domlouval mu: “Podívej se, jsi už plešatý, oči máš jako sova – hleď si založit rodinu! Když nic víc, tak je to aspoň veliká událost, kterou prožiješ. Znám pěkné děvče, dobrých rodičů, nemluví – myslil jsem původně, že je němá – něco z domova taky dostane, jistě tolik, že to stačí na šaty a na klobouky.“
Kotek, když se večer trochu napil, byl spíše přístupný milostným citům. Svolil tedy. Bylo ujednáno, kde a kdy má být představen rodině. Ale v smluvenou dobu Kotek, místo aby se odebral k Viznarovi, šel do své hospody na večeři. Pociťoval strašlivý hlad a mučivou žízeň! Na druhý den bolela mu zase hlava a třetí den shledal, že nemá v hlavě ani myšlenky. Bylo mu odporno vetříti se mezi neznámé lidi, kteří si ho budou prohlížeti jako zvíře vystavené na trhu.
V obchodě, kde si Kotek objednával prádlo, byla malá světlovlasá prodavačka. S majitelem obchodu se Kotek dobře znal, také s malou slečnou. Když ho obsluhovala, promluvil časem několik slov. I stalo se, že Kotek, kterési neděle loudaje se za obvodem města, potkal milou malou dívku. Šla tímže směrem jako on a předhonila ho.
Kdyby měl Kotek v úmyslu pohovořiti si s ní, nebyl by to jistě provedl. Ale tak náhodou smekl klobouk a z úst mu  vylétlo: “Taky na výlet, slečno?“
Odpověděla mu roztomilým úsměvem a zmírnila krok. Kotek s lidmi, které dobře neznal, nikdy nevěděl co mluvit. Ale pro mladé dívky, sešel-li se s nimi za městem, měl předlohu ještě ze studentských let, která mu jakž takž pomohla přes první nesnáze. Začal o tom, že v tato místa málokdy přijde a jak je vůbec ku podivu mnoho městských lidí, kteří nikdy nevkročí do vzdálenějších čtvrtí města. Ovšem, že by se tato málo duchaplná předloha nebyla hodila pro venkov.
Kotek po boku sličné dívky cítil se poněkud omládlým. Šlapal do louží, pošvihával si hůlkou ve vzduchu a zavedl svou krasavici na kávu. Smáli se a dali si dostaveníčko na večer druhého dne.
Ale z rána přišel k němu do kanceláře Viznar. Upozornil ho, že přijdou cizí kolegové, že bude večer v klubu důvěrný rozhovor a tichá přátelská zábava na počest hostů. “Chraň tě bůh, aby ti napadlo nepřijít! To by byla nejvyšší beztaktnost vůči lidem, kteří sem z daleka za námi přijedou ! Doufám, že aspoň z přátelství ke mně nic podobného neprovedeš.“
Kotek neměl ve svém nitru vlastně ani chuť sejít se s malou slečnou, ani s pány kolegy. útle sám u sebe, neuvědomiv si tohle, uvažoval ve svých rozpacích takto: “Musím nechat dívku plavat, hrom do toho!“ A šel na večírek.
Kolem dlouhého stolu sedělo třicet lidí. Ani své sousedy, ani svůj protějšek, Kotek neznal, jména hned při představování zapomněl. Mluvil na plano, nudil se a v deset hodin měl již pouze jedinou myšlenku: jak se odtud dostat.
Když však si připomněl, že by musel všem těmhle třiceti lidem se poroučet a ruku podávat, vzdychl si a oddal se do svého smutného osudu. Přihýbal si udatně ze sklenice – ostatní činili totéž – a říkal si: Proč jsem sem lezl, proč jsem sem lezl? Tak pil a pil, až se rozveselil. A k ránu zpíval a tančil čardáš.
Druhého dne probudil se s pustou hlavou, která bolela jak všichni čerti. Sel do kanceláře trochu dříve, aby nikoho nepotkal, styděl se a nadával na svou hloupost. Čardáš mu nešel a nešel z hlavy. Po úředních hodinách šel z kanceláře ještě později než obyčejně, a tak se vyhýbal svým známím několik dní.
Brzy na to potkal slečnu z obchodu, vracela se z oběda. zastavil se s ní a omluvil se, že tehdy mu do toho přišla důležitá porada. Smluvili si nové dostaveníčko.
Trpělivě čekal půl hodiny, až přišla. Šli spolu do varieté. Kotek se díval na japonské kejklíře a na tanečnice a prázdnil vesele sklenky. Po představení se posadili ještě do vinárny a konečně zapadli do kavárny. Kotek byl poněkud dojat, držel ruku své společnice ve své dlani a povídal jako už dlouho ne, i o svých služebních poměrech i o soukromém životě.
Druhého dne se probudil opět s lebkou, která třeštila. Vzpomněl si na všecko, co říkal, a bylo mu krušno. Potřásal zoufale hlavou a naříkal: Pane na nebi, jaké idiotství!
Na to promluvil sám s sebou několik přísných slov: Milý hochu, v kanceláři jsi dozajista platnou silou. Kdyby byli všichni jako Viznar, nešlo by to. Viznar se vyzná za to v jiných věcech, ty pak se neplet do ničeho, co není tvým oborem. Své schopnosti uplatňuješ v kanceláři, za to máš dostatečnou výživu, své pohodlí a penzi. Ani krok dále!
Přese všecko cítil však večer mravní povinnost dostavit se na smluvené místo, jak slíbil. Modlil se však v duchu, aby milá slečna nepřišla. Přešlapoval chvíli, z věže bila ujednaná hodina. Hekal ještě pět minut, a pak spěšným krokem ubíral se domů.
V hostinci měl Kotek své místo a svou stále stejnou společnost a nerad vidíval nového člena. Díval se jak spolustolovníci hrajou v karty, jak barevné obrázky pleskají o stůl, znal všechna hráčská rčení od počátečního “malá dává!“ až do zakončení: “hlášená stovka, to dělá dvacet, tichá sedma, deset… “ Poslouchal znovu stodesetkrát slyšené vtipy, Viznarovo vypravování o tom, jak se kdysi o něj pohádala bytná a její dvě dcery a vypravování pana rady, který chodíval v mládí na hrušky.
Pozvolným jednotvárným tokem míjely Kotkovi dny, měsíce,  roky. Nezískal srdcí žeň., ani bohatství, ani jiných úspěchů.  Nelitoval promeškaného času, díval se lhostejně na zábavy  i sočení svých bližních a nejevil nijaké chuti zúčastniti se rozrušující společenské hry. Jen někdy, leže na své pohovce a pozoruje rudý oharek své cigarety, řekl si: Proč to všecko?