Skip to content

Výhody nešťastné lásky

Hejtman Julian Vobora vešel do svého mládeneckého bytu se svou třínedělní dovolenou v  kapse.  V prostranném a pohodlně, ale beze všech ohledů na vkus zařízeném  pokoji utíral vojenský sluha, Rusín, prach. Hejtman pověsil šavli a procházel  se pomalu po úzkém koberci. Náhle se zastavil a otázal se:
„Tak kam pojedeme tentokrát, Vasile?“
„Do Itálie, pane hejtmane.“
„Ale mlč! Dost mě tam naokrádali loni.“ A hejtman pokračoval ve své procházce, sem a tam, vpřed a zpět. Rozhovor s Vasilem byl proň pouze jakýmsi druhem samomluvy. Rusín byl u něho již na druhý rok a věděl o jeho výletu na jih. Ne, tam již nepojede. A velikých měst má již také po krk Se všemi jejich muzeji, výstavami a znamenitostmi.  Člověk stárne, zpohodlní a ztrácí zájem o všecko.
Zažádal ovšem, jak je to nutno, o dovolenou pro určité místo, totiž ke své sestře. Ale pouze proto, poněvadž bydlela na vsi, kde odpadaly pro něho všechny přihlašovací formality. Neměl v úmyslu tam jeti. Na výpravu do hor a lesů, nebo k moři nebylo také pomýšlení. Bylo po manévrech a podzim se hlásil studenými a nevlídnými dny. Hejtman Vobora, ovšem jako všichni lidé jeho stavu byl toho  náhledu, že by bylo neodpustitelným hříchem státu byť jen jediný den z osmi neděl, na které měl právo, darovati. Vzal do rukou armádní kalendář, chtěje se přesvědčiti, pokud jsou ještě bývalí jeho přátelé z garnison, kde kdysi dlel,
na svých nikdejších místech. Listoval bezmyšlenkovitě a zastavil se u písmenka Š, a usmál se své roztržitosti, když si ji uvědomil.
„Mrtví nejsou vedeni v záznamech aktivních gážistů!“ pravil sám k sobě.
Usedl na pohovku a zamhouřil oči. A jeho fantasie ztělesnila mu energickou tvář starého druha,  Šablovského Jindřicha, nadporučíka. A zároveň se vynořila v jeho vzpomínkách známá dívčí hlava s hnědými zraky a kaštanovými vlasy.
Proč jen ta holka na Šablovském tak visela? Proč se ho držela jako klíště? Nepopustila, zatáhla  ho dolů, hluboko dolů . . .
Je to divné, uvažoval hejtman. Měl jsem přece také všelijaké poměry, ale ani rozluky, které jsem
zažil, neměly katastrofálního vzhledu. Zde vězí kaz v charakteru. Šbalovský své děvče za žárlivosti bil, z počátku. Z toho asi usoudila, že to s ní velice vážně myslí. Taky se v ní snad zahnízdila myšlenka, že takové brutální projevy patří k opravdovému milování. Potom se karta obrátila. Ona to byla, která počala dělat svému milenci scény. Jaké to bylo bohopusté, existenci ničící skandály!
A nakonec přišlo tragické rozuzlení v rudé, kouřící se krvi… Miloval jsem taky kdysi jako blázen, uvažoval Vobora dále, ale jak nudně to skončilo! A všecko, co následovalo potom, bylo ještě prostší…Lásky jsem obyčejně měnil se svými stanicemi…A žádnou  z žen, které jsem poznal, to nepřekvapovalo. Každá věděla předem, že po ní přijde jiná na řadu, jak osud určí, snad to bude blondýnka, snad bruneta, možná že tlustá, možná že štíhlá, veliká či malá, co tomu nudnému chlapovi přijde pod ruku. Ovšem že jsem žádnou ze svých zbožňovaných nenapravoval tělesnými tresty . . . Dovedl jsem se tak opanovat, nebo mi na všem tak málo záleželo ?
Z tohohle seznamu nezmoudřím! Vzdychl Julián Vobora a odhodil knížečku. Všude, kde jsem dlíval, jsou již jiní lidé. A moji bývalí známí jsou roztroušeni po celém mocnářství, ten je v Bosně, onen v Haliči, jeden na italských hranicích, jiní v Uhrách.
Což kdybych se podíval trochu dál do minulosti? Tázal se hejtman sám sebe…Byl by tu Křtinský, o kterém vím…Sedí stále na témže místě, jak dlouho tomu je?- ba ano, přede dvěma lety četl jsem posledně jeho jméno v novinách. Nedověděl jsem se sice mnoho pěkného, ale pro kolik inteligentních pracovníků měli jejich vrstevníci patřičné uznání? V těsném coupé druhé třídy seděl Vobora a  jeho myšlenky letěly před uhánějícím vlakem. Jakým je asi dnes člověkem Křtinský? Poznáme se? Vy naše mladá léta! Jaký jsme to byli radostný trojlístek, Křtinský, Ostaršil a já! A všichni tři bláznivě zamilovaní. Jen že druzí dva měli štěstí a já ne. Křtinský, mladý malíř, který sice svými pracemi dobyl  jakéhosi úspěchu, ale pouze morálního, první vedl k oltáři svou zbožňovanou, jež nevynikala pouze nadbytkem vnad, nýbrž i po zemských statků. A potom učinil Ostrašil odvážný svůj krok, nestaraje se, že byl chudý jako kostelní myš — a jako jeho snoubenka. Já jsem napsal toliko
na svůj ideál sbírku lyrických básní – dále jsem se nedostal ani v své lásce ani v poesii.
U cíle své cesty dal zanésti hejtman Vobora svá zavazadla do hotelu, kdež si najal pokoj. Upravil  poněkud svůj zevnějšek, vyhledal si v adresáři obydlí svého přítele z mladých let a vydal se na cestu zmáhán zvědavostí.
Křtinský bydlel až za městem v úhledné malé vile. Vobora zazvonil. “ Je pán doma?“ „Ne, pouze milostpaní,“ odpověděla služka. Vobora dal svou navštívenku. Služebná za chvíli se vrátila. „Račte dál!“ Julián Vobora vešel do příjimacího pokoje, kde přepychové zařízení připomínalo návštěvníku bohatství majitelů, a četné obrazy a drobnůstky jejich zájem o výtvarné umění.
  Za nedlouho otevřely se postranní dveře a jimi vešla paní domu. „Buďte nám vítán !“ pravila a podávala hostu obě ruce. „Způsobil jste mně i mému muži velikou radost svým neočekávaným příchodem. Zůstanete nyní zajisté delší dobu u nás?“
„Děkuji vám mnohokráte, milostivá paní, za vaše srdečné uvítání,“ odpověděl hejtman, „nechci nijak obtěžovati . My staří mládenci máme tolik špatných zvyků, že bych se nikdy neodhodlal rušiti  souzvuk vašeho rodinného soužití stálou svou přítomností. – Změnila jste se nepatrně za všechna  ta léta, milostivá, a to ještě pouze ke svému prospěchu .“
„Pochlebníku!“ zahrozila paní Latinská. „Ale věřte, že i já vás bych byla ihned poznala, i v této uniformě, i na ulici, ač jsem měla málo kdy to potěšení  s vámi mluvit.“
Rozhovor přisel do proudu. Choť umělcova vykládala svému hostu o výstavách, o divadle a koncertech. Hejtman díval se pouze a poslouchal. Byl galantní člověk,a věci, které by ho byly nudily pronášeny jsouce mužem, byly pro jeho uši rajskou hudbou, když plynuly se rtů krásné ženy, a takovou se Voborovi paní Křtinská dosud zdála, ač neměla již daleko do čtyřicítky. A když mu pravila: „Ovšem, že u nás zůstanete na oběd!“ sklonilo toliko pokorně hlavu. Před polednem, přišel Křtinský. Nové vítání, nové výbuchy radosti. Po obědě pravil Vobora k svému starému příteli: „Nyní mě doveď do svého atelieru!“ „Nebude tě to zajímati,“ bránil se Křtinský. „Nemysli si, že ve mně již odumřel veškerý smysl pro vyšší snahy!“ durdil se Vobora a stál na svém. Malíř svolil.
Krásný prostranný atelier činil jakýsi tísnivý dojem. Na všech téměř věcech bylo viděti nechuť a křečovité úsilí. Také se zdálo, že nebylo tu již dávno pracováno.
„Hledám, rozumíš, stále ještě hledám,“ vysvětloval  Křtinský. „Abych dělal zakázkovou práci, něco, co svede kdokoli, toho nemám bohudíky zapotřebí.  – Tak jsi si to zde prohlédl a nyní bychom mohli jíti do kavárny, nemyslíš?“
Šli. V kavárně poručili si láhev vína, jak toho vyžadovalo radostné shledání.
„Tož jsi zůstal svobodný, přece jen nemůžeš zapomenouti na Lidku !“ prohodil Křtinský.
„Zapomenouti?“ odtušil Vobora. “ Je těžko zapomenouti na někoho, s kým jsme se tahali měsíce, ba léta. to by člověku leda musil změknouti mozek. Ovšem že ztrácíme podobným vážným poměrem mnoho na elastičnosti. Potom vysoká kauce, jež se u nás vyžaduje. Tím se vysvětlíš všecko.“ „Ani nevíš,“ pokračoval Křtinský, “ jaké vzrušení to způsobilo, když jsi se zřekl všech svých snah a styků a dal se aktivovati! Utvořila se kolem tebe taková legenda…“ Vobora pokrčil rameny. “ Každému se nedaří všechno jako robě.“ Na stole stála již třetí láhev. Křtinský se rozohnil: “ Co se mi vlastně daří? Co se mi podařilo? Kdybych nebyl vyženil peníze, byl bych také živ. Teď ovšem mám tu výhodu, že nemusím nic dělat. A taky nedělám. Představ si: Přijde žena do atelieru: Mně se zdá, že je tahle levá noha kratší než pravá, viď Karloušku?–Tohle přece není lidské oko! povídá. nebo řekne: Měl bys pracovat jako profesor X, má strašně krásné věci v salonu. Stát zakoupil tři. Nebo: Paní radová, ta ti maluje krásné obrazy! To je umělkyně! – Vůči kritikovi se postaví umělec na nepřátelské  stanovisko a je zachráněn. Vůči ženě to nejde. A pochybnost užírá člověka a otravuje. Až pak mávnu rukou a řeknu si: Čerta, jíst co mám! A žiju jako vydražovaná holka.“ „Vídáš někdy Ostaršila?“ otázal se hejtman Vobora, aby dal řeči jiný směr.
„Několikráte jsem ho viděl v posledních letech,“  odpověděl Křtinský. “ Radím ti, abys ho zbytečně nevyhledával. To není život, to je peklo u něho. Žárlivost, nenávist, závist, všecko bys tu našel, čím bída a četná rodina kazí lidskou povahu.“ Hejtman Vobora šel spát do hotelu. Když se ráno vzbudil, počal rozjímati na loži
o svém osudu. Kdyby byla jeho láska došla opětování? Poměry nebyly podle toho, aby bylo bývalo lze jít ušlapanou cestičkou, která nám dává největší záruku možného štěstí. Kdož ví, jak by to bylo dopadlo! Takhle si zachoval ve svém srdci legendu o své lásce, čistou a neporušenou, podobnou té, která vznikla o něm v kruzích, kde byl ve svém mládí znám. Vobora vstal. Pojedu snad přece jen k sestře? tázal se sama sebe. A vzpomínal si, jak rád býval doma viděn před lety, jak se procházíval po návsi a tloukl šavlí o zemi a platil za všechny pozornosti,  které mu byly prokazovány, pouze dobrým slovem .
Podíval se do zrcadla. Viděl svůj narudlý nos a lysou svou hlavu. Poměry se změnily. A hejtman Vobora se rychle ustrojil a rozběhl se do města, aby nakoupil dárků pro sestru, pro švagra a pro děti!