Skip to content

A nastává mi, tuším, vážná jízda

A nastává mi, tuším, vážná jízda.
Před sebou samým v dálku utíkám.
Mé srdce, to si bezstarostně hvízdá
a rozum ptá se nudně kudy kam.

Buď s bohem, podunajská metropole,
ulice křivé, jež jste patřily
na mne, jak ztrácím klobouky a hole
za tmy se domů klátě opilý.

Na Prater jistě stěží zapomenu,
kde hýříval jsem často za noci.
Za večeři tam koupí člověk ženu
s nádavkem venerických nemocí.

Hotely vždycky budou žít v mé touze
s portýry zdvolilými u vrátek,
s pokoji pro dva s jedním ložem pouze
a s legiony drobných Holátek.

Na policii budu myslit v světě,
jíž osoba má spáti nedala,
která v mém opuštěném kabinetě
spisy a třaskaviny hledala.

A s chantany se těžce loučit budu,
v nichž večer chudý sbor své písně pěl,
i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu.
Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl.

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich