Skip to content

Nic vyčítat ti nechci, moje milá

Nic vyčítat ti nechci, moje milá,
vždyť konečně jsem zrovna takový
jak spřež ta, jež tvé srdce otrávila,
spřež mužů řádných dobré výchovy.

Mé mládí ještě dnes mne ve snu straší,
ta pustá léta smutná k zoufání!
Snesla se starost těžce k střeše naší,
já poslouchal jsem její skuhrání.

Pln touhy srdce na stožár jsem přibil.
Však nikdo nešel. Sám jsem smutný žil.
Já v mládí chorobně až citlivý byl,
a kdo šel kolem, ten mne ponížil.

A zlhostejněl jsem pokročilým věkem,
poslouchat přestal, kde kdo naříká.
A zesílil jsem hořkým vzdoru mlékem,
svět odsoudil jsem smíchem cynika.

Zoufalých moudrost světa užíti je.
Chtěl jsem být bleskem vášni zasažen.
Požitků ze všech žena největší je.
V sny zahřměla mi nahá krása žen.

Vzpomínám často na ty vzněty klamné,
jež umíraly v prvním světle dne.
Že dobrou vzpomínku by měla na mne,
říc‘ nemohu z žen ani o jedné.

Mé srdce zchudlo u holek a piva.
Dnes teskně v sluch tvůj moje slovo zní,
nešťastná holko, výčitko má živá,
má bledá lásko tuberkulózní.

Můj život bez tebe je k smrti pustý,
a v lásku nevěřím, jež uzdraví.
Však aspoň krev, jež řine se ti ústy,
v přilnutí dlouhém ret můj zastaví.