Skip to content

Rád věděl bych, proč pravě nyní vzkvétá

Rád věděl bych, proč pravě nyní vzkvétá
v mé duši smutek s chladným podzimem.
Nevím přec, proč bych litovat měl léta,
jež nezažehlo ohně v srdci mém.

Večerní mlha lehla na dláždění.
A připadá mi všecko jako sen,
ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,
ty cizí tváře v záři svítilen.

A cítím, kterak zvolna v duši moji
nového cosi teskně vstoupilo
jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí,
vzpomínka na něco, co nebylo:

Na něžná slova, kterých neslyšel jsem,
na teplo krbu, jež mne nehřálo,
na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem
co se však nikdy skutkem nestalo.

Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal,
na věrných rukou vřelé soužití,
na duše klid, který mne neobjímal
a po kterém jsem přestal toužiti.

Na krásu jara, kterou nepoznal jsem,
na jeho snů a touhy sladký hlas,
na mladé dívky, kterým nelíbal jsem
v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas.

„Kdo má tak málo fantazie, že své lži musí opírat o důkazy, měl by raději rovnou mluvit pravdu.“ Oscar Wilde